Na mořském dně po celé planetě spočívají tisíce vraků lodí z dávných dob. V řadě případů jsou velmi dobře zachovalé, díky sedimentům, prostředí chudému na kyslík a chladné vodě. Když ale archeologové tyto lodě nebo i jiné dřevěné artefakty vyzvednou z mořských hlubin, tak se dřevo okamžitě začíná rozpadat. Serena Corrová z Glasgowské univerzity a její tým vyvinuli novou metodu konzervace lodních vraků a podobných artefaktů pomocí „chytrých“ nanokompozitů. Využili přitom funkčních magnetických nanomateriálů, které se používají při zobrazování. Tyto materiály by měly zajistit spolehlivou konzervaci lodi Mary Rose, která se potopila roku 1545 u jižního pobřeží Anglie. Odtamtud byla Mary Rose vylovena v roce 1982, s více než 19 tisíci artefakty a kusy dávného dřeva. Do dnešního dne přežilo asi 40 % struktury této lodi. Mary Rose a její artefakty přinesly cenné poznatky o námořní plavbě tudorské Anglie a dalších aspektech tehdejšího života. Pod vodou osídlí dřevo lodě sirné bakterie, které produkují sulfan. Jeho působením na železné prvky vraku vznikají sulfidy železa. Dnes jsou tyto archeologické nálezy umístěny v muzeu v anglickém Portsmouthu a na vzduchu v jejich dřevě vznikají destruktivní kyseliny. Corrová a její tým chtějí zabránit tvorbě těchto kyselin tak, že ze dřeva odstraní volné ionty železa. Jejich řešení spočívá v použití nanokopozitního materiálu, který je založen na nanočásticích z magnetického oxidu železa. Tyto nanočástice lze aplikovat přímo do porézní struktury dřeva a pak řídit jejich pohyb pomocí vnějšího magnetického pole, podobně jako se v nanomedicíně navigují magnetické nanočástice s léčivem v lidském těle. Druhou složkou nanokompozitního materiálu je polymer reagující na teplo. Ten chrání magnetické nanočástice a zajišťuje jejich transport na povrch ošetřovaného dřeva. Nový nanokompozitní materiál by měl zajistit odstranění volných iontů železa a sulfátu z cenného dřeva.
