Liberalizovaný trh s plynem – po česku

Vánoce jsou za námi. Všechny dárky rozbaleny. Leckde už doputovala na skládku i opadávající jedlička. Jeden nenápadný a přitom velký prezent obdržel každý z nás navíc. Nikoliv po štědrovečerním kaprovi, ale až na novoroční půlnoci: liberalizovaný trh s plynem. Na základě zákona č. 458/2000 Sb. O podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích došlo u nás od 1. 1. 2007 administrativně k plnému otevření trhu s plynem. Řada čtenářů TT patrně namítne, zda je termín „liberalizace“ vůbec na místě. Malý český trh „vstává a padá“ každým rozhodnutím jediného a zároveň dominantního podnikatelského subjektu v plynárenské branži. Co tahle (ne)liberalizace po česku přinese naší domácnosti, naší firmě, nemocnici, nebo domovu důchodců? Na úvod hrst statistických čísel: pro zemní plyn (bezpochyby jeden z nejušlechtilejších energetických zdrojů současnosti) se v ČR rozhodlo 2,8 mil. domácností a firem. V roce 2005 ho spálily 9562 mil. m3. Avšak o dva roky dříve takřka o 200 mil. m3 více. Ambiciózní plány hlavního importéra i regionálních prodejců evidentně narazily na úsporné chování zákazníků a první efekty plynoucí z jejich poměrně rozsáhlých investic do zateplování obytných domů a výrobních a skladovacích objektů. Ani štědře dotovaným marketingovým akcím se nepodařilo zviklat sociálně slabší skupiny: i přes kvartální cenové zásahy regulátora odmítly drahý zemní plyn a pokračují ve spalování levnějšího, byť ekologicky zatěžujícího uhlí a koksu. Na měsíce dopředu jsou vyprodáni dodavatelé dřeva a pelet. 82 LICENCÍ NA DOVOZ A PRODEJ PLYNU V ČR Éra prvotního okouzlení z provozně, ekologicky i energeticky zajímavého zdroje je ta-tam. Paleta ekonomických, legislativních a organizačních nástrojů efektivně motivujících poptávku po perspektivních palivech a energiích s dlouhodobou orientací na snižování míry produkovaných škodlivin a na růst účinnosti jejich spotřeby se prosazuje jen za krokem. Co se týká plynu, v ČR bylo vydáno 82 licencí na jeho dovoz a prodej. Stát (resp. jeho regulátor) přistoupil k narovnání nefungujícího soutěžního prostředí. Podařilo se eliminovat některé křiklavé ceny a různé křížové dotace. Byla provedena série cenových kontrol u plynárenských společností a uděleny pokuty ve výši desítek milionů Kč. Aby se zabránilo kolapsu dodávek konečným zákazníkům, byly zavedeny instituty maximální předávací ceny plynu od RWE Transgas obchodníkům s plynem, maximální ceny dodávek, maximální ceny za uskladnění plynu atd., atd. Na první pohled zvenčí úctyhodný objem úctyhodné organizační práce. Jenže: když se Ing. Josef Fiřt, předseda Energetického regulačního úřadu na prosincové konferenci „České plynárenství – součást evropského trhu se zemním plynem“ zamýšlel nad průběhem jednotlivých etap procesu liberalizace českého trhu s plynem, po pravdě přiznal: „… očekávaní spojená se vznikem trhu s plynem se nenaplňují. Od ledna 2005 získal nového dodavatele pouze 1 zákazník a od 1. října 2006 dodává plyn do jedné regionální společnosti jeden nový obchodník s plynem. Ukazuje se, že noví obchodníci budou mít zájem dodávat plyn zejména velkým odběratelům, příp. distribučním společnostem, a ne jednotlivým domácnostem, které jsou vzhledem ke svým odběrovým diagramům nejnákladnější.“ A co na to Jeho Výsost „oprávněný zákazník“ z 3. etapy procesu liberalizace - miliony českých domácností? Ty daly a dávají Ing. Fiřtovi za pravdu svým exaktním ekonomickým rozhodnutím: plyn je pro českou domácnost drahý už nyní a po loňské zimě i dodavatelsky nejistý. Pokud o nás nestojí obchodníci s plynem, do prodejen uhelných skladů a palivového dříví trefíme sami. Buďme objektivní: problémy složitého procesu liberalizace trhu s plynem v ČR netkví pro občana – ať už individuálního spotřebitele, nebo pro podnikatelský subjekt - výlučně v dominantní pozici a chování největšího dodavatele plynu RWE Transgas. Vedle něj importují plyn do ČR také Wemex a Wingas GmbH. Limitovanou kvótu plynu z vlastní těžby si lze koupit rovněž od Moravských naftových dolů. „Malí hráči“ však na českém trhu sehrávají pouze malé role. Rozhodující kontrakty na dodávky plynu uzavřel a realizuje RWE Transgas. Z Ruska zabezpečuje 75 % spotřeby a z Norska zbývajících 25 %. Plyn dodává 8 regionálním distribučním společnostem a v 6 z nich figuruje jako majoritní vlastník. Třebaže jsou importní smlouvy potvrzeny do roku 2013, resp. 2017, český zákazník pochopil: na spolehlivost bezvýpadkových dodávek z politicky neuralgických bodů světa po loňské zimě už sázet nemůže. Zvláště pokud by zvažoval investovat v oboru větší sumy, neřkuli v něm hodlal dlouhodobě podnikat. Složitou a vnitřně strukturovanou problematiku odbytové stagnace plynu na českém trhu nelze personifikovat ani jeho aktuální prodejní cenou. Buďme k sobě kritičtější: naučili jsme se využívat všechny fyzikálně-chemické vlastnosti plynu? Nejmarkantnější odpověď je skryta v absenci objemově náročnějších exploatací, hlavně v energetice a teplárenství. Za šumavskými hvozdy je to jinak. Tam efektivně využívají plyn v široké škále aplikací: od malých a individuálně provozovaných paroplynových jednotek až po technologicky náročné velkokapacitní kogenerační zdroje. U nás moderní, rychlonáběhový zdroj pro kombinovanou výrobu energie a tepla chybí. A úvahy o trigeneraci (tedy o společné produkci elektřiny, tepla a chladu) jsou již zcela nad rámec české plynárenské reality. Nejnovější výsledky výzkumu a praktických aplikací palivových článků na bázi chemického využití metanu pak český technický a energetický fanda nalezne leda na stránkách odborného tisku. Podle odstupujícího předsedy představenstva RWE Transgas dr. U. Jobse na téže konferenci celosvětová spotřeba plynu bude stoupat: z 2700 mld. m3 (v roce 2003) na 3200 mld. m3 (v roce 2010). To je nepochybně optimistický výhled. Nemá však vliv na současnou úroveň spotřeby zemního plynu v ČR. Ta nadále osciluje okolo hranice 10 mld. m3. Existující kontrakty se zahraničními dodavateli by sice umožnily operativně zvýšit jeho import třeba i na 12 mld. m3. Otázkou však zůstává, kdo by taková kvanta suroviny u nás reálně koupil a využil? Optimismus Jobse neopouští ani při odhadu evropské spotřeby: zatímco v roce 2001 si EU musela ve své energetické bilanci vypomoci importem cca 31 % spotřebovaného plynu, v roce 2010 už bude dovážet celých 59 %. Evropské plynové řeky existují a sílí. Jenom přes ČR se protlačuje z Východu na Západ cca 40 mld. m3 paliva, a to především na německý trh. A ještě jedno pozoruhodné číslo o vývoji oboru: podle Mezinárodní plynárenské únie (IGU) bude třeba do roku 2030 vyčlenit na nové investice do plynárenské infrastruktury grandiózní sumu 3150 mld. USD. BRITSKÁ A NORSKÁ KARTA V ČECHÁCH NEPLATÍ Tváří v tvář gradujícím evropským bilancím těžby a spotřeby také u nás se v 90. letech nalezlo nemálo příznivců masové plynofikace obcí a měst, výrobní i dopravní báze. Jedním z často frekventovaných nástrojů byly apely na urychlenou liberalizaci trhu s plynem. Na rozdíl od klimaticky a provozně lehce zranitelné elektroenergetiky, podnikatelské klima v plynárenském sektoru bylo dlouho klidnější: vyrovnanost dodávek a odběrů byla evidentní, existující soustava plynového potrubí a zásobníků je dodnes impozantní a její schopnost akumulace není (zatím) vyčerpána. Plyn byl spolehlivě k dispozici 24 hodin a po celý rok. Plynárenským bossům „nahrával“ každý projev ekologických aktivistů vyzývajících k omezování produkce škodlivin a k zavedení ekologických daní na vysoce emisní paliva a vyšších poplatků za znečišťování ovzduší, půdy a vod. Ne vše probíhalo hladce. Když se stoupenci liberalizace energetických trhů (a nejenom u nás) ocitli v palbě nepříjemné kritiky, opakovaně vytahovali z rukávu britskou a norskou kartu. Ano, liberalizace tamějších trhů, na nichž operovaly desítky těžařů i prodejců plynu a vývoj cen byl z pohledu velkých i malých zákazníků neuspokojivý – měla a má své opodstatnění. Jenže ve středoevropské (surovinově nevybavené) kotlině, kde si donedávna majoritní energetické pozice uchovával stát, bylo a je třeba přihlédnout i k jiným aspektům, věcným disproporcím a k postupně prolamovaným administrativním bariérám. Opět jeden příklad za všechny: zatímco v hornictví se řada výdajů odvětví platí ze státního rozpočtu (útlumové programy, rekultivace a mandatorní sociální výdaje), v plynárenství je uhradí vlastníci ze svých prostředků. Rozdílné je rovněž zdanění energií: elektřina a plyn operují se základní sazbou 19 % a teplo má výjimku 5 %. To logicky deformuje cenové kalkulace při výběru různých druhů paliv i jejich pozice v palivoenergetickém mixu ČR. Struktura našeho plynárenství je značně odlišná od britské, či norské. To si naštěstí uvědomila Evropská komise. V procesu liberalizace rozdělila evropský plynárenský sektor na podmínkově analogické regionální skupiny. Po pomalejším rozjezdu se nám s vypjatým úsilím nakonec podařilo termínům od zeleného stolu vyhovět. Naivní byl a je ten občan či podnikatel, jenž by na liberalizovaném českém trhu po 1. 1. 2007 očekával nějaké dramatické propady cen nabízené suroviny. Nic takového nepřišlo na přetřes ani na plénu, ani v kuloárech zmíněné konference. Už z fundamentálních principů tržní ekonomiky: regulace a konkurence si protiřečí. A nejenom na liberalizovaném trhu. Ani v ČR nelze donekončena horovat pro hospodářskou soutěž a zároveň kontraproduktivně napínat záchranné plachty cenové ochrany spotřebitelů. Zastávat princip volné soutěže a přitom modifikovat soutěžní právo. Jak hodnotit pozici regulátora v tomto procesu? Pragmaticky a lakonicky se o to pokusil Jobs: „Když se podíváme na složení ceny plynu, je okamžitě vidět, že zásahy regulačního úřadu ovlivňují zákaznické ceny za desetinnou čárkou. Ale úspěšné jednání s producenty ovlivní cenu před desetinnou čárkou.“ NIKOHO NEPŘESVĚDČÍ PRIMITIVNÍ REKLAMNÍ KAMPANĚ Liberalizace žádného trhu nebyla a není jednoduchý jednorázový akt. Ani v případě plynu není dána hlasitým boucháním razítek. Nelze ji nadekretovat izolovaně (pěkně po našem, po česku), nezávisle na zkušenostech a krocích okolního světa. Aby ji nejširší veřejnost přijala za smysluplnou a prospěšnou, musí ji signalizovat nejenom hrdá proevropská hesla či jednorázové odkazy na unbundling distribučních subjektů. Především musí garantovat širší a kvalitnější služby každému zákazníkovi. Ty se však nevygenerují přes noc, jednostrannou snahou a pílí. Řečníci připustili, že časem se budou diferencovat ceny distribučních služeb. Mj. z titulu maximální spolehlivosti a bezpečnost dodávek. Dodavatelé i spotřebitelé mají o ně zájem. Jenže za externě ohroženou jistotu bude třeba zaplatit. Prací i investicemi na obou smluvních stranách. Nikdo ze zákazníků nebude nadšen ze skokového vývoje cen ropy a zemního plynu na světových trzích a jejich dopadů na český trh. Avšak vyšší platby a příjmy musí (po vzoru západní Evropy) také u nás akcelerovat další rozvoj moderní báze nízkoemisní a provozně i nákladově perspektivní plynové energetiky a teplárenství, a to nejenom na úrovni centra či vybraných oblastí, ale všech regionů, obcí a měst. Na liberalizovaném trhu se musí snáze a rychleji prosazovat technický a technologický vývoj v oboru, nové a perspektivní zdroje a jejich producenti (kupř. zkapalněného plynu, hydrátů zemního plynu apod.). Další modernizací a zpřístupněním licenzovaným subjektům musí projít existující sítě, zásobníky suroviny atd. AKADEMICKÁ HESLA NESTAČÍ Nikdo nesleví z premisy, že flexibilní liberalizovaný český trh s plynem se musí vyznačovat kultivovanými a zodpovědnými vztahy a normami jednání všech participujících subjektů. Už dnes na něm nelze vystačit pouze s nudnými proklamacemi, že zemní plyn při spalování nejméně znečišťuje životní prostředí. Pokud toto a další „objevná“ tvrzení nebudou podložena adekvátně nejnižším zdaněním a komplexem cenově atraktivních služeb, výzvy k další plynofikaci ustrnou leda v rovině akademických hesel. V nedávném rozhovoru pro Technický týdeník přednesl senior manager ČPÚ Ing. Oldřich Petržilka prorocká slova: „Pokud má mít liberalizace trhu smysl i pro spotřebitele, musí mu nabídnout širší a kvalitnější škálu služeb. Nikoho nepřesvědčí primitivní reklamní kampaně, ani neodpovědné sliby. Jedná se o spojité nádoby: jakýkoliv chaos v dodavatelsko-odběratelských vztazích, jakákoliv nekontrolovaná eskalace stávajících cen a poplatků by ve finále znamenala jediné - červenou pro další prosazování zemního plynu na českém energetickém a teplárenském trhu.“ Existují citáty, k nimž už se těžko co přidává. /bs/