Muzeum Enza Ferrariho v Modeně je od roku 2009 vyhledávaným místem obdivovatelů vzpínajícího se koně ve žlutém poli, a dnes i milovníků moderní organické architektury. Přichází sem 200 000 návštěvníků ročně a zajímá je samozřejmě historie Scuderia Ferrari a jejího zakladatele Enza Ferrariho, ale jedním dechem se zde vyslovuje i jméno Jana Kaplického. Město Modena uctilo památku svého hrdiny s hrdostí Italům vlastní a rekonstruovaný rodný dům s dílnou jeho otce doplnilo moderní stavbou muzea s neobvyklým tvarem, a to, jak uvádějí všechny renomované architekturní časopisy, od architekta tvarů budoucnosti českého původu. Sám autor se otevření budovy bohužel nedožil, zlomen nechutnými debatami o návrhu Národní knihovny v Praze zemřel na ulici, zpočátku ani nepoznán chodci. Je asi třeba říci, že Italové jsou nesmírně vybíraví a město Modena odmítlo při jiné příležitosti i velikána architektury Franka Gehryho. Možná Modeňany při hodnocení mezinárodní soutěže o dostavbu areálu domu a továrny, kde se Ferrari narodil a vyrůstal, nadchla skromnost budovy nepřečnívající původní stavby, ale zároveň je rozpálil velkorysý tvar střechy návrhu vycházející z křivek kapot prvních strojů závodní stáje SF Ferrari, jež je špičkou italského automobilového strojírenství. Realizace Kaplického návrhu Plochá střecha z hliníku v jasně žluté barvě je narušena jen intaktními štěrbinami připomínajícími vzduchové chlazení kapot závodních vozů 50. let. Budova plochého tvaru se tak dostává do pohybu, umocněného zvlněným proskleným průčelím respektujícím, ale zároveň reflektujícím budovu rodiny Ferrari i starou dílnu, jakoby v panelu sportovního vozu. Ačkoliv Kaplický pracoval na designu budovy společně se svými kolegy z londýnské společnosti Future Systems od roku 2004, kdy vyhrál mezinárodní soutěž na budovu Muzea Ferrari, realizace už probíhala pod taktovkou italského architekta Andrey Morganteho, s nímž Kaplický pracoval ve své firmě po pět let, než se Morgante osamostatnil a založil svůj ateliér Shiro Studio v Londýně. Tato firma se také stala realizátorem stavby a vnitřní expozice, která se občas mění. Stavbu nefinancovala společnost Ferrari, ale soukromý fond Fondazione Enzo Ferrari. Náklady dosáhly 16 mil. eur. Svět oceňuje práci Jana Kaplického a jeho exmanželky Amandy Leveteové pro neúnavnost v prosazování organických parametrických tvarů architektonických objektů. Jejich úsilí vyvrcholilo stavbou budovy společnosti Selfridge v Birminghamu dokončené v roce 2004. Budova Muzea Enza Ferrariho, byť méně provokativní a okázalá, je další v pořadí těch, které vzbudily nebývalou pozornost a staly se zářivými příklady architektury 21. století. Organický tvar výstavní budovy Existuje mnoho popisů hlavního tvaru střechy výstavní budovy, jež je ukotvena v terénu a vlastní expozice je pod ní, pod úrovní terénu. Střecha je tvořena 5 000 panely vytvářejícími plochu 3 300 m2 a spočívá na ocelové konstrukci tvaru rozevřených vidliček. Průčelní strana, orientovaná směrem ke starým budovám, je obloukovitého esovitého tvaru nakloněného o 12,5 stupně a je pokryta skleněnými tabulemi v ocelové konstrukci s předpjatými lany a stínicími panely. Stínění fasády pomocí panelů vybavených senzory napomáhá energetické bilanci budovy. Otevřený skleněný organický tvar průčelí tak vytváří přirozený a organický vstup do haly v úrovni terénu. Vlastní expozice je pak zapuštěna pod úrovní terénu a není to samoúčelné řešení vynucené respektováním výšky starých budov rodiny Ferrari. U všech doprovodných místností muzea je dodržen organický tvar budovy. Vzduchové inlety na střeše plní rovněž funkci větrání; strop či podhled celé, jakoby jednolité konstrukce je tvořen krémově zbarvenými PVC panely. Organické tvary střechy nebylo jednoduché vyrobit, ale vycházelo se z technologií lodních konstrukcí. Tvary nakreslené rukou architekta zkrátka nebylo lehké převést do reality. Napomohly 3D systémy. Problémy klimatizace budovy byly řešeny avantgardně: jako první budova v Itálii 50 % své energetické spotřeby pokrývá 24 vrty geotermálního systému 130 m hlubokými, fotovoltaickými panely a tepelnými výměníky. Tuhost a kvalita konstrukce, jejímž autorem je dle nejposlednějších nákresů a propočtů Jana Kaplického architekt Morgante, byla prověřena zemětřesením, jež postihlo Modenu po dokončení stavby. Vnitřní dispozice výstavní plochy je dána zahloubením stavby pod úroveň terénu a sklonem střechy, jejíž podhled slouží i jako projekční plocha filmových dokumentů. Jednotlivé exponáty, což jsou pochopitelně vozy Ferrari z různých období, jsou nepatrně nadsazeny nad úroveň podlahy jako umělecká díla. Propojení expozic Záměrem Jana Kaplického bylo propojit obě expozice, tedy jak ve staré budově továrny a rodného domu z 19. století, tak i v novém prostoru, s tím, co jméno Ferrari proslavilo. Předměty expozice jsou automobily dokonalé technicky i designově. Obě složky, budova i technické objekty, vytvářejí ideální celek. V současné době jsou v expozici staré továrničky vystaveny motory vyrobené již výhradně v továrně Ferrari a pod touto značkou (jak je známo, Enzo Ferrari začínal svoji kariéru hlavně u Alfy Romeo), od prvního po poslední model instalovaný v monopostu F1 vybaveného systémem KERS (ten je nyní nahrazen systémy MGU). Samozřejmě jde spíše o přehlídku všech variant co do počtu pístů a proměn uspořádání. Hlavní expozice pod Kaplického střechou ještě v květnu 2018 vycházela zřejmě z nedávno zveřejněného detailu osobního života Commendatoreho, jak nazývala E. Ferrariho obec automobilových nadšenců, a sice z jeho vztahu k bývalé manželce tragicky zesnulého závodníka Luigiho Mussa, krásné Fiammě Bresachiové. Manžel této půvabné ženy se zabil v Remeši v roce 1958 a od té doby je datován i platonický vztah Enza Ferrariho k ženě, jež posléze plnila v depech značky Ferrari funkci pozorovatele vnitřních poměrů. Enzo Ferrari byl znám tím, že si ve svém nabitém programu vždy našel čas na ženy, a expozice je tvořena vozy, jež byly vyrobeny pro bohaté a slavné ženy či manželky extrémně bohatých podnikatelů. Tvrdí se, že slavný Commendatore nebyl nadšen nezbytností stavět sportovní vozy pro snobskou klientelu, bral to jako nutnou složku financování svého hlavního zájmu: stavby závodních vozů. Ty nejslavnější jsou umístěny v jiné expozici, v blízkosti továrny Ferrari v Maranellu. Není bez zajímavosti, že na dohled tohoto druhého muzea zasvěceného závodním úspěchům značky Ferrari je obrovská, 80 m dlouhá budova připomínajícího podivného hlemýždě. Je jím větrný tunel navržený v roce 1997 na přání samotného Enza Ferrariho dalším slavným architektem Renzem Pianem. Je zřejmé, že tato osobnost automobilového sportu měla neobyčejný cit pro design, a to nejenom svých vozů. Znalci jeho života tvrdí, že by jej současný vzhled a řešení muzea dle návrhu arch. Jana Kaplického nadchl stejně jako Modeňany. Jan Baltus
