Je zarážející, jak málo si firmy a celá společnost uvědomují důležitost kreativity, a to přesto, že jsme si vědomi toho, že pokrok závisí právě na ní. Toto scestné ignorování má řadu příčin. Podle zakladatele evropské školy kreativity Edwarda de Bona nás naše zásadní důvěra v logiku skládačky, důvěra ve vědu a matematiku vede k přesvědčení, že k pokroku dochází v neměnných rozumových stupních, kdy každý krok je bezpečně založen na tom předchozím. Avšak historie vědy ukázala, že to není pravda. Proč se tak držíme omylu? Omyl ve zpětném zrcátku Podle de Bona lidé věří, že každá hodnotná tvůrčí myšlenka musí být zpětně logická, jinak bychom ji nedokázali ocenit. Jakmile se tedy taková tvůrčí myšlenka objeví, jsme přesvědčeni, že bychom k ní stejně došli pseudomoudrostí logiky. Je matoucí a velmi nevýhodné, že všechny hodnotné myšlenky, které jsou výsledkem náhlého vnuknutí, náhody či omylu, se ve vědecké literatuře prezentují jako výsledky postupného a logického budování poznatků, jinak by takovou práci nebylo možné ani vydat. Například k objevu triody (základ dalšího objevu elektroniky) došel Lee de Forest v důsledku naprosto chybné myšlenky. Věřil, že elektrický výboj způsobil prskání plynového plamenu. Později však tento nápad prezentoval jako postupné získávání poznatků. Popíráme tvořivost a lpíme na tom, že bychom se k nápadu nakonec dopracovali s pomocí náležité logiky, případně že lepší logika by nás k němu dovedla už dávno. Edward de Bono si myslí, že důvod, proč tvořivost tolik zanedbáváme, je jednoduchý. Nerozumíme jí ani za mák. Nechápeme vznik představ. Tvořivost nedokážeme pochopit, protože v pasivním prostoru informací, z hlediska logiky skládačky, to ani není možné. To není správný prostor. Teprve, když skočíme do prostoru samoorganizujích strukturujících se systémů s podobnými rysy, jako je například asymetrie, začne být tvořivost jasná a jednoduchá. V nesprávném světě se můžeme snažit sebevíc, a pochopit kreativitu se nám stejně nepodaří. Provokace V samoorganizujících se systémech je provokace něčím naprosto logickým. Provokace je cokoliv, co v danou chvíli mozek „překvapí“, a ten se s tím musí najednou vyrovnat. Může to být žert, zajímavá a nečekaná souvislost nebo například hrníček na kávu, který má ouško uvnitř šálku. Provokace je vlastně nečekaný podnět, který vytvoří zkratku – někam do nitra struktur – a na chvíli je propojí. Může to být hra, návštěva galerie, rozhovor se zajímavým člověkem, prostě spojení věcí a myšlenek, které je velmi neobvyklé. Provokaci se nikdy nedostalo uznání, které si zaslouží. Podle de Bona všechny tvůrčí nápady, k nimž došlo náhodou, omylem nebo chybou (antibiotika, hydrokortizon, pasterizace, nylon, rentgen, kinofilm apod.), vznikly vlastně díky provokaci. Náhoda učinila to, co se můžeme naučit dělat cíleně, jakmile pochopíme zákonitosti systému. Provokace má podle definice logické založení teprve ve chvíli, kdy již zapůsobila. Nevědomost v akci Používání obecného pojmu tvořivost brání bližšímu pochopení tvořivosti, protože hledáme pravidelnost chování ve velice odlišných oborech – Beethovenova skladba, Picassova malba, Shakespearovy sonety, Maxwellova teorie elektromagnetismu, krásný film či vědecké bádání. Zpětný popis chování není pro odhalení nějakého procesu žádným zvláštním přínosem. Teprve chápání funkce samoorganizujících a strukturujících se systémů v mozku a laterálního myšlení to umožňuje. Ostych a stud Dále v tomto ohledu působí rozšířená představa, že lidé jsou tvořiví od přírody, ale brání jim logika naší kultury, strach ze zesměšnění, obava, že budou vypadat hloupě a lidé je okamžitě odsoudí. Pokud se těchto obav zbavíme, budeme bezpochyby tvořivější. To by nám umožnilo, abychom se vrátili ke svým přirozeným sklonům, k našemu mnohovrstevnatému já. Musíme však udělat více než se jen zbavit zábran. K tvořivosti také můžeme přistupovat jako k černé skříňce. Podle de Bona prostě rozhodíme rukama a řekneme, že je to všechno věc intuice, podvědomí, emocí a geniality. Dochází k tomu, a my s tím nic nenaděláme, protože tomu nerozumíme. Jak je to doopravdy Pravda je ovšem taková, že vše souvisí se vším. Podle Michaela Michalka a dalších osmi významných autorů kreativitu tvoří postoje, vlastní schopnost mozku plodit nápady a znalost metod a technik. Je třeba se zbavit všech bariér bránících tvořivosti, hlavně strachu a nízkého sebevědomí. Stát se zvídavým, odvážným, vytrvalým a neustále trénovat mozek, aby dokázal hledat nečekané souvislosti a spojoval věci zdánlivě nespojitelné. Pak je třeba se naučit asi třicet metod a technik, které usnadňují cestu k výsledku a šetří čas. Také může pomoci studium vzorců chování úspěšných vynálezců a jejich napodobování. A výsledky se dostaví. PhDr. Karel Červený, MSc., MBA
