Je to skromný začátek nové počítačové éry nebo jen slepá ulička? Skupina vědců ze Stanfordovy univerzity v Kalifornii představila v časopise Nature počítač vytvořený z materiálu, který je známý spíše jako základní stavební prvek živých organismů - z uhlíku. Je to jen maličký přístroj s necelými dvěma stovkami tranzistorů sestavený z uhlíkových nanotrubiček. Stroj je tedy o mnoho řádu slabší než třeba mobilní telefony, přesto však je jeho existence důležitá. Mohl by otevřít cestu k podstatně výkonnějším a úspornějším výpočetním strojům v době, kdy křemíkové technologii evidentně začíná docházet dech. Cesta k němu nebyla totiž rozhodně jednoduchá. Tranzistory z uhlíkových nanotrubiček, tedy drobných dutých válců tvořených v ideálním případě jedinou vrstvou atomů uhlíku, byly vytvořeny již před 15 lety, už v roce 1998. Tehdy se mnohým zdálo, že počítače z nového materiálu jsou už prakticky za dveřmi. Ale problémy se skládáním nanotrubiček do větších celků se ukázaly podstatně větší, než tehdejší optimisté předvídali. Nanotrubičky se nejen těžko vyrábějí, ale špatně se s nimi i zachází: mohou se například snadno „vysmýknout“ ze svého místa a zkratovat okruh, ve kterém mají fungovat. Ani nová práce však v tomto ohledu nepřichází s úplnou revolucí. Zvolený postup je pro běžnou výrobu příliš pracný: vědci vypěstovali nanotrubičky na podložce z křemene, aby pak pečlivě odstranili všechny „přečnívající“. Museli pečlivě „vyplít“ i všechny nanotrubičky s nevhodnými vlastnostmi (tedy ty metalické, čili plně vodivé) a nechat na místě jen ty s vlastnostmi polovodičů. To by však při masové výrobě rozhodně nešlo, nehledě na to, že taková konfigurace neslibuje v případném provozu přílišnou stabilitu. Vědci také prokázali, že vytvořili skutečný procesor, který je schopen pracovat na dvou algoritmech. Procesor mezi nimi dokáže přepínat, a je tedy schopen jakéhosi multitaskingu. Jde mu to ovšem velmi pomalu, pracuje s frekvencí zhruba jednoho kilohertzu, tedy milionkrát pomaleji než dnešní křemíkové počítače. Uhlíkové počítače by ale časem mohly přinést řadu výhod. Mohou být teoreticky mnohem rychlejší než jejich křemíkoví bratranci a spotřebovávat méně energie. Zatím však jde spíše jen o impozantní technický rekord než o cokoliv jiného. Možná zůstane zcela osamocený, možná ho někdo napodobí a bude to až za dalších 15 let. Možná ale někdo přijde s lepším způsobem výroby z nanotrubiček podstatně dříve. V každém případě můžeme nejspíše počítat s tím, že uhlíkové procesory se nejprve objeví ve velkých serverech nebo v superpočítačích. Jejich majitelé ale nejspíše za ně budou muset zaplatit prémiovou cenu jako daň za novou technologii. Odměnou jim bude snížení spotřeby a zvýšení výkonu. To ale poněkud předbíháme. Zatím máme stále jen jediný unikátní stroj, který sám o sobě revoluci neudělá.
