Imunolog Vojtěch Thon vzbudil v posledních dnech pozornost svým tvrzením, že koronavirus podle jeho průzkumu prodělal možná už více než milion Čechů. Počet lidí s pozitivním výsledkem je přitom ke konci října zhruba 300 tisíc. Což je nepochybně číslo podhodnocené, protože významnou část nakažených se otestovat nepodařilo. Roman Prymula na základě počtu hospitalizovaných a dalších nepřímých souvislostí v posledním říjnovém týdnu odhadoval, že by celkový počet nakažených koronavirem v ČR mohl dosahovat zhruba dvojnásobku počtu těch, kteří jsou detekováni jako pozitivní v rámci dosavadních testů, tedy zhruba 600 tisíc. K obdobnému číslu se kloní i řada dalších českých odborníků. Imunolog Vojtěch Thon však tvrdí, že se mýlí, a svými slovy povzbuzuje mezi veřejností naději, že v dohledné době dosáhneme tzv. stádní, tedy kolektivní imunity (což je samo o sobě z různých důvodů problematický koncept, ale to teď nechme stranou).
Katar není Česko Podle tohoto imunologa působícího v brněnském CEITEC (evropské výzkumné vědecké centrum zaměřené na oblast živých věd, pokročilých materiálů a nanotechnologií) prodělává drtivá většina nakažení bezpříznakově. „My dnes víme, a to jsou nově vyhodnocená data nejen ze střední Evropy, ale i z celého světa, že ne pouze 40 až 45 % lidí reaguje fakticky bezpříznakově, myslím klinicky, nebo s malými příznaky, ale že se to šplhá až k 90 %,“ říká imunolog. Toto tvrzení ovšem nestojí na pravdivých základech. Za prvé informace, že 90 % nakažených překoná onemocnění „fakticky bezpříznakově“, se výrazně liší od jiných údajů získaných na základě velkých studií výskytu viru (například ve Španělsku). Sám profesor Thon odkázal na přehledovou studii, ve které se počet bezpříznakových uvádí mezi 27 až 40 %. V rozhovoru však výslovně zmiňuje studii z Kataru, ve které bylo 90 % zkoumaných pacientů bezpříznakových. Je však třeba uvést, že tento nezvyklý výsledek může být ovlivněn dvěma specifiky studie. Za prvé tím, že autoři nerozlišovali skutečně asymptomatické a „s minimálními příznaky“. (To jim mimochodem vytkl i jeden z recenzentů během procesu kontroly článku. Autoři navíc neposkytli statistiky o tom, kdo byl skutečně bez příznaků a kdo ne, a tak tento nedostatek nedokázali napravit.) V tomto kontextu není podíl 90 % „lehkých průběhů“ až tak překvapivý. Hospitalizaci vyžaduje pouze řádově několik jednotek procent nakažených. Zároveň jde o skupinu složením velmi odlišnou od české populace, s nízkým průměrným věkem, ve kterém senioři byli zastoupeni jen cca 3 %. Právě u seniorů je přitom riziko těžkého průběhu mnohonásobně vyšší. V Česku je jich kolem 20 % populace, ne 3 %. Výsledek z Kataru tedy nelze aplikovat na českou populaci. Například v Česku lidé ve věku nad 65 let tvoří sice jen menšinu nakažených (a to jak těch otestovaných, tak určitě i těch skutečně nakažených, jejichž počet neznáme). Přesto tvoří většinu hospitalizovaných. Dokonce velkou většinu. V průběhu října tvořily zhruba tři čtvrtiny z lidí hospitalizovaných v nemocnicích s komplikacemi v souvislosti s covidem- 19. Péče o ně je také náročnější a i hospitalizace trvají déle.
Nereprezentativní studie Odhad stojí na vratkém základě i z jiného důvodu. Thon s kolegy provádějí ve spolupráci s Pojišťovnou ministerstva vnitra studii výskytu protilátek v české populaci. Studie probíhá dlouhodobě, začala již před současnou koronavirovou vlnou v ČR. Jak řekl v rozhovoru pro iDnes a předtím i v textu, který vyšel v Deníku N, v průběhu září se mezi jeho účastníky rychle zvyšoval počet, kteří měli protilátky proti SARS-CoV-2, a kteří tedy infekci prodělali. To je skutečně přesvědčivý indikátor toho, co ilustrují podstatně přímočařeji i například údaje o počtech pozitivně testovaných. V průběhu září se začal virus v populaci šířit ve větším objemu. Nebyl to úplně náhlý zlom, počty nakažených se zvyšovaly celé léto, v září (a pak samozřejmě v říjnu) ovšem jejich počty začaly na pohled náhle dosahovat vyšších hodnot. Jak se ostatně u exponenciálního šíření dá očekávat. To ovšem vůbec neznamená, že by se počty nakažených v populaci měly zvyšovat stejně rychle jako ve skupině, kterou Vojtěch Thon s kolegy zkoumali. Jejich výzkumu se účastnilo zatím cca 2 400 dobrovolníků, kteří se sami přijdou nechat otestovat. Sám Vojtěch Thon v rozhovorech uvádí, že jde o skupinu nereprezentativní, která tedy svými charakteristikami neodpovídá průměrným charakteristikám české populace. To se může týkat věku, zdravotního stavu a celé řady dalších měřitelných vlastností. Není na tom nic zvláštního. Dobrovolníci, kteří se dostaví na testy, budou jiní než „průměrní Češi“. Z podstaty věci mezi nimi bude například nepochybně méně lidí s pohybovým postižením či jiným omezením pohyblivosti. Bylo by například nutné přesně ověřit, zda mezi nimi nepřevládají lidé mladší a aktivnější, kteří obvykle mívají i více sociálních kontaktů (a také méně důvodů se viru obávat). V takovém případě by se dalo jedině čekat, že v takové skupině bude více lidí, kteří se s infekcí setkali. Jednoduše řečeno, dokud nevíme, na jaké skupině se test prováděl, nemůžeme přesně určit, jak moc výsledek lze převádět na celé Česko. Thonův odhad tedy stojí na pochybných základech. Pro objektivitu však dodejme, že to nutně neznamená, že se mýlí. Možné je i to, že se naopak mýlí většina ostatních odhadů a Thon má pravdu. Na základě shrnutých argumentů je ovšem zřejmé, že Thonův omyl je mnohem pravděpodobnější. A v případě epidemie, kde si podobné omyly vybírají daně v podobě lidských životů, si takové rizikové hypotézy nemůžeme dovolit. /jj/
