Zkažené zuby trápí lidstvo rozhodně velmi dlouho. Stopy kazu objevili antropologové už na pozůstatcích našich humanoidních předků i v dobách, kdy náš druh ještě neexistoval. Letmý pohled na nalezené kosterní pozůstatky i selský rozum ovšem napovídají, že zuby nás začaly ve velké míře trápit až v době, kdy jsme se stali zemědělci, tedy během neo litu (to uvádí např. Wikipedie). V té době se totiž podle odhadu archeologů i analýz kosterních pozůstatků zvýšil v naší stravě podíl cukrů. A zubní kaz vzniká především působením bakterií, které pokrývají povrch zubní skloviny. Autorem naprosté většiny problémů je bakterie Streptococcus mutans. Tato a další bakterie rozkládají sacharidy ze stravy, která zůstane v ústech, a to na poměrně dosti agresivní organické kyseliny. Kyseliny vymývají ze skloviny vápník a snižují její tvrdost, což se projevuje mimo jiné i zvýšenou citlivostí zubu. Pokrm příslušníků prvních zemědělských společností navíc byl dosti jednostranný, založený právě především na sacharidech. (Což se mimo jiné projevilo tím, že průměrný vzrůst obyvatel byl v řadě případů menší než u blízkých populací lovců-sběračů. Ovšem zemědělců přibývalo mnohem rychleji.) Zdá se tedy jen logické, že „moderní doba“ (a současnost s naším bohatým jídelníčkem především) přeje zubnímu kazu více než jakákoliv jiná. Dosavadní (bohužel poměrně omezené) výzkumy se zdají tento trend potvrzovat: při antropologických výzkumech dávných populací se výskyt zubního kazu pohybuje od průměrných 2 do 48 procent u zemědělců, ale jen 0 až 14 procent u lovců-sběračů. Dokonce i rozbory zbytků zubního plaku naznačují, že s rozvojem zemědělství skutečně došlo k populační explozi kazivých bakterií v ústech Homo sapiens: tedy plus minus nějakých pár stovek či tisíc let, protože podobné datace jsou vždy nejisté. A právě kvůli této nepřesnosti by to mohlo být trochu jinak, než se obvykle uvádí, snaží se ukázat v prvním lednovém čísle časopisu PNAS skupina německých antropologů. Ve svém textu dokládá, že alespoň někteří lovci a sběrači na tom z dentálního hlediska nebyly nejlépe už před objevením zemědělství. Podrobně se věnovali skupině obyvatel z Holubí jeskyně (Grotte des Pigeons) v Maroku z období 15 000 až 13 700 př. n. l. Vědci prošli pozůstatky cca 50 lidí pohřbených v jeskyni. Více jak polovina z nich trpěla zubním kazem. A celkově označují vědci stav zkoumaných chrupů za špatný; v podstatě jde o první zaznamenanou populaci s takhle špatným stavem zubů vůbec. Velká část jejich nositelů musela mít během života zřejmě dost veliké bolesti. Za nezvyklou situací těchto dávných Maročanů vězí s velkou pravděpodobností jejich strava. Žili nejméně několik tisíc let předtím, než do oblasti dorazilo skutečné zemědělství, ale jejich strava už tak byla z velké části rostlinného původu. Místní „specialitou“ byly žaludy z dubu cesmínovitého, které proti těm z českých dubů (tj. dubu letního nebo zimního) jsou podstatně méně trpké a stravitelnější. Nejen že žaludy obsahují dosti sacharidů, také se připravovaly mletím a jídlo tak zřejmě obsahovalo dosti kamenných částeček, které rychle obrušovaly zuby konzumentů. V neposlední řadě k dávné marocké dentální katastrofě přispěl i zvyk vytrhávat přední zub či zuby v rané dospělosti. Tato kulturní zvyklost zdraví chrupu rozhodně neprospívala. Je tedy možné, že výskyt zubního kazu se alespoň někde výrazně zvýšil už předtím, než se lidé naučili sami pěstovat si stravu. I strava lovců a sběračů byla zřejmě často založená na rostlinách a už oni měli k dispozici technologie, které pak přispěly k rozvoji zemědělských společností (mletí). A v některých případech zřejmě i nevhodné zvyky, které situaci jen zhoršily. Ještě, že jsme dnes o tolik rozumnější...
