Před 170 lety se začala psát doslova nová kapitola medicíny. Zubní lékař William Morton v předváděcím sále Massachusettské všeobecné nemocnice nechal svému pacientovi před operací po tři minuty vdechovat éter. Morton onoho 16. října přiložil k pacientovým ústům skleněnou kouli s dvěma otvory, v níž byla houbička napuštěná éterem a vonná esence. Pacient rychle usnul a chirurg J. C. Warren mu odoperoval nádor z krku. Operovaný poté řekl, že měl pocit, jako by ho někdo škrábal na krku, ale nic horšího. Sláva Mortonovy demonstrace (jejíž účinnost si zhruba dva týdny předtím neveřejně vyzkoušel na jiném pacientovi) se rychle šířila – očití svědci ji popsali i evropským lékařům. Američan také popsal svůj postup v lékařském časopise, a aktivně ho propagoval. Úspěch to byl v mnoha ohledech veliký, protože už zhruba o dva měsíce později se první Mortonem inspirovaná operace konala na starém kontinentu. V českých zemích si éter našel cestu na chirurgický sál pouhé čtyři měsíce po říjnové ukázce v Massatchusetts, ale není zcela jisté, jak moc jím byl vlastně inspirován lékař Celestýn Opitz, který s využitím éteru údajně experimentoval již dříve u zvířat. Anestezie umožnila úplně novou éru v chirurgii. Do té doby nejčastěji používaná metoda omámení pacienta alkoholem nebyla příliš účinná a tyčka mezi zuby je dobrá tak pro filmové hrdiny. Lékaři proto nemohli ani pomýšlet na jiné než ty nejjednodušší zákroky, jako je například amputace, která je sice radikální, ale v podstatě spíše jednodušší operace. Výjimkou je otevírání lebky, které z větší části není zásah „do živého“. Sáhnout do břišní dutiny nebo třeba hrudního koše je bez umrtvení ale velmi obtížné a pro pacienta i lékaře extrémně stresující. Objev byl tedy jednou z nutných podmínek rozvoje moderní medicíny (ve které se možná sahalo ke skalpelu až příliš často, ale to je zcela jiný příběh). Viselo to ve vzduchu Mortonova demonstrace představovala zřejmě nejviditelnější zlom v zavádění anestezie, ale uspěla i díky tomu, že objev účinné látky byl cítit ve vzduchu. Morton látku, kterou použil během operace, nazýval letheon, tj. názvem odvozeným od mytologické řeky zapomnění Léthé, která protéká podsvětím. Chtěl si postup patentovat, protože jeho motivace byla eufemisticky řečeno „čistě ekonomická“. Fakt, že se jednalo o éter, se mu ovšem nepodařilo dlouho skrývat. Ani ne tak proto, že éter byl znám v Evropě nejméně od 16. století, kdy ho pravděpodobný objevitel Valerius Cordus nazval „sladký olej vitriolu“ (oleum dulcis vitrioli). Patrně jen získal destilací (to byla vůbec velmi oblíbená alchymistická metoda) směs ethanolu a kyseliny sírové, která byla známá mimo jiné i jako „olej vitriolu“. Název éter pak pochází z 18. století. Ale to není v tomto kontextu tak důležité jako fakt, že v Mortonově době s opojnými a anestetickými účinky tohoto plynu (a také oxidu dusného, tj. rajského plynu) tehdy experimentovali nejen odborníci. Dokonce ve své době představoval poměrně hojně používanou rekreační drogu, v té době považovanou víceméně za nevinnou. Produkce s uvedenými plyny patřily dokonce k repertoáru potulných „entertainerů“. Ti často podávali jednu z těchto donedávna těžko dostupných látek vybranému divákovi (nebo divákům), aby se zbytek obecenstva mohl pobavit (a poučit?) z jejich intoxikace, například záchvatů smíchu v případě rajského plynu. Přitom nebylo zase tak těžké si všimnout, že plyn nemá účinky pouze na psychiku: „Všiml jsem si, že mí přátelé pod vlivem éteru padali a mnohokrát se udeřili tak silně, že člověk, který není pod vlivem anestetik, by nepochybně cítil bolest. Oni mě však souhlasně ujišťovali, že při těchto nehodách necítili nejmenší bolesti,“ napsal v dopise pro Southern Medical and Surgical Journal z roku 1849 lékař Crawford Williamson Long. Nevzpomínal př itom pouze na svá studentská léta, ale také na svůj největší profesní úspěch. Svůj dopis psal především proto, aby prokázal, že Mortona předběhl, a éter použil při chirurgickém zákroku jako první právě on. Mělo tomu dojít zhruba čtyři roky před Mortonem, přesně 30. března 1842, když doktor Long pacientovi ukázal odoperovanou bulku o průměru něco přes 1 cm. Pacient James totiž jinak odmítl uvěřit, že operaci už má za sebou. Snad ještě průkaznějším důkazem o účinnosti je fakt, že později, 6. června 1842, si James nechal odstranit i druhý útvar na krku. To bylo v době, kdy se pacienti operacím vyhýbali jako čert kříži. Úplně řídké nebyly ani případy, kdy před zákrokem spáchali sebevraždu, než by podstoupili operaci. Long svůj počin zdokumentoval tak dobře, že dnes o jeho prvenství nikdo příliš nepochybuje. Je ovšem dosti pravděpodobné, že ani Long nebyl první, už v lednu 1842 zubař Elijah Pope zřejmě vytáhl zub pacientovi pod vlivem éteru – ale o této a případně dalších podobných událostech nic víc nevíme. V každém případě chirurgická sláva éteru skončila. Látka se používá dodnes spíše jako ředidlo. V anesteziologii už téměř ne, i když byl populární dlouhou dobu, a nahradily jej sloučeniny méně nebezpečné pro personál i pacienta. Problémem byla i hořlavost éteru a jeho vedlejší účinky, které zahrnovaly například zvracení a nevolnost po probuzení. Dnes éter i oxid dusný nahradily bezpečnější látky s menšími vedlejšími účinky, přesný mechanismus působení celkových anestetik dlouho byl a stále je poměrně špatně pochopený. Ale díky moderním metodám je jasné alespoň to, že v mozku působí změny v oběhu látek (tzv. neurotransmiterů), které zprostředkovávají výměnu signálů mezi jednotlivými neurony. Ale nevíme ještě přesně, na která místa na povrchu nervových buněk působí a nedokážeme následný stav popsat až na úroveň jednotlivých molekul v buňce. I v tomto ohledu je patrný pokrok, znalostí přibývá a situace se zlepšuje, ale mezer v nich je stále dost.
