V březnu jsme vám částečně v Technickém týdeníku, ale především prostřednictvím webu TechnickyPortal.cz zprostředkovávali zajímavé informace z jihokorejského veletrhu Smart Factory & Automation World. Během svého asijského putování však měla naše redaktorka také možnost exkluzivně navštívit Korean Aerospace Research Institute (KARI) a nahlédnout tam pod pokličku tamních vesmírných programů.
Moje návštěva v KARI má svůj prvopočátek už v roce 2022, kdy jsem jela do Koreje poprvé v rámci pozvání od společnosti KHNP (viz TT 2022/8). Tehdy jsem se ještě před cestou seznámila s několika lidmi z jihokorejské ambasády v Praze, a když se na počátku roku 2023 jeden z nich dozvěděl, že plánuji další pracovní návštěvu Soulu, nabídl mi, že pro čtenáře Technického týdeníku zprostředkuje velmi zajímavou návštěvu tamního výzkumného ústavu zaměřeného na letectví a kosmonautiku. Zjednodušeně by se dalo říci, že jde o instituci podobnou americké NASA či evropské ESA (i když ESA nemá vlastní vývoj, ten pro ni zajišťují certifikované evropské firmy), a je tedy jasné, že do takových míst se člověk nepodívá každý den. I proto jsem neváhala, pozvání s radostí přijala a mohla se těšit, že v Koreji po cestě do jádra zažiji i cestu do vesmíru. KARI byl založen v roce 1989 a jeho hlavní sídlo se nachází v Daedeok [čti Tedok] Science Town, části města Tedžon (Daejeon), které leží zhruba 160 km na jih od Soulu. V Tedžonu se nachází také několik významných korejských univerzit a vědeckých institucí, není tedy divu, že tehdejší vláda zvolila pro institut právě tuto lokaci. Stavba komplexu trvala tři roky a hned po dokončení v roce 1992 se v KARI začalo pilně pracovat na řadě projektů. V současné době se agentura s ročním rozpočtem půl miliardy dolarů věnuje zejména vývoji malých osobních letadel a helikoptér, bezpilotních dronů, satelitů, nosných vesmírných raket a jejich motorů, satelitních navigací, řídicích systémů i lunárních modulů. Než se ale dostanu k tomu, co všechno jsem v KARI viděla, chtěla bych také alespoň krátce zmínit, jak jsem se tam dostala. Díky příteli, který mi zařídil i osobní doprovod až do Tedžonu, jsem měla možnost se poprvé svézt první třídou rychlovlaku KTX, konkrétně na trati Soul-Pusan. A při takto komfortním stylu cestování jsem vůbec nelitovala, že vlastně jedu hromadnou dopravou, nikoliv autem. Cesta nám ubíhala velmi rychle a zhruba za hodinu jsme byli v cíli. Na nádraží si nás pak vyzvedli naši průvodci, s nimiž jsme po dobrém obědě v hotelu sousedícím s areálem, kde probíhala v roce 1993 světová výstava EXPO, dojeli přímo do kýženého institutu. Tímto momentem začala moje čtyřhodinová prohlídka místa, kam se z Česka dostala opravdu jen hrstka odborníků.
Nosné rakety potřebují pořádné motory
Po příchodu do centrály KARI mě přivítal další průvodce a s ním Ha Deong-up, inženýr zabývající se vývojem raketových motorů. Ten měl pro mne připravenu prezentaci o historii nosných raket, na nichž v institutu pracovaly a dodnes pracují stovky lidí již od počátku 90. let. Úvod tak věnoval raketě KSR-I, která odstartovala v červnu roku 1993. „Šlo o jednostupňovou, neřízenou vědeckou raketu na tuhá paliva o délce 6,7 m a nosnosti 150 kg, za jejímž vývojem stála řada zkušeností a znalostí z oblasti korejské armádní technologie. Nesla placený náklad v podobě radiometru pro ultrafialové záření a dalších několika senzorů s úkolem měřit vertikální distribuci ozonu ve stratosféře nad Korejským poloostrovem z výšky až 75 km,“ vysvětlil mi. Další raketou, na níž v KARI pracovali, byla dvoustupňová KSR-II vypuštěná v roce 1998, nicméně klíčovým momentem korejského vývoje nosných raket byl závěr roku 2002. Tehdy do kosmu odstartovala KSR-III. „To byla naše úplně první nosná raketa s kapalným pohonem. Už v 90. letech totiž padlo rozhodnutí, že se Jižní Korea bude intenzivně zabývat průzkumem vesmíru, a zároveň se vědělo, že rakety na pevný pohon se na orbitu dostávají velmi složitě. Proto jsme museli začít pracovat na technologii kapalného pohonu,“ pokračoval v přednášce Ha Deong-up. Vývoj nosných raket se však v KARI tímto úspěchem nezastavil. Ve stejném roce začali inženýři pracovat na vývoji dvoustupňové rakety KSLV-I (Korea Space Launch Vehicle) nesoucí jméno Naro-1, která by dokázala vynést na oběžnou dráhu náklad až o hmotnosti 100 kg. Práce na ní trvala zhruba osm let. Vědci z KARI na jejím vývoji spolupracovali s ruskými kolegy a úspěšný byl až její třetí start v roce 2013. „Prvním stupněm byla upravená ruská Angara URM a druhý stupeň se 7t motorem na tuhé palivo postavil KARI sám. A na tomto motoru jsem už pracoval i já,“ řekl mi s velkou dávkou hrdosti v hlase Ha Deong-up a dodal, že díky raketě Naro už byla Korea jen kousek k tomu, aby dokázala vyvinout nosnou raketu úplně sama, bez zahraniční spolupráce. Souběžně s projektem Naro tedy probíhal i vývoj KSLV-II se jménem Nuri (v překladu „svět“), která poprvé do vesmíru odstartovala v říjnu roku 2021 z vesmírného střediska Naro na samém jihu Korejského poloostrova. „Šlo o třístupňovou družicovou nosnou raketu, jež dokáže vynést zátěž o hmotnosti až 1,5 t na nízkou oběžnou dráhu. Vyvinuli jsme pro ni kapalný motor třídy 7 t i 75 t. Má tedy v prvním a druhém stupni motory 75 t a ve třetím stupni motor 7 t. Respektive posilovač prvního stupně využívá čtyři motory KRE-075 SL generující v součtu tah 266,4 t,“ pokračoval dále a ukázal rukou na více než 3 m vysoký ocelový „zvonec“, který stál na podstavci u hlavního vchodu. Musím říci, že tento 75t obr působil opravdu impozantně. Člověk cítí jeho sílu, i když motor v klidu „spí“ a tváří se jen jako exponát. „Tyto motory jsme museli designovat do clusteru, protože vyrobit jediný takto výkonný motor by bylo nesmírně obtížné.“ A aby představování motorů bylo kompletní, pohovořil Ha Deong-up také o zbylých stupních: druhý využívá vakuový motor KRE-075, který má širší trysku pro zvýšení účinnosti ve vakuu, třetí využívá motor KRE-007. Oba používají palivo Jet A [letecký petrolej — pozn. red.] a LOX (liquid oxygen — kapalný kyslík) v roli okysličovadla. Pro úplnost je nutno podotknout, že v květnu letošního roku (přímo v době, kdy vznikal tento text) Nuri odstartovala již potřetí a tentokrát do vesmíru vynesla několik satelitů, např. NEXTSat- 2 s radarem se syntetickou aperturou v pásmu X pro monitoring kosmického záření. Vraťme se ale k březnové návštěvě KARI, kde mi Ha Deong-up v závěru své prezentace představil i budoucí plány v oblasti vývoje nosných raket. „Momentálně pracujeme na KSLV-III, která bude schopná nést 3× více zátěže v podobě víceúčelových satelitů a dalších zařízení. Raketa bude pouze dvoustupňová. V prvním stupni počítáme s clusterem pěti 100t motorů na kapalné pohonné látky a ve druhém se dvěma 10t motory také na kapalné palivo.“ Těmito slovy ukončil svou téměř 20minutovou prezentaci sympatický inženýr. Na návštěvě u prezidenta Poté co jsme se rozloučili s Ha Deong-upem, měla podle předem domluveného harmonogramu následovat prohlídka části institutu zaměřené na vývoj a testování satelitů. Nicméně průvodci mi přichystali mimořádné překvapení v podobě setkání s panem Sang-Ryool Leem, prezidentem institutu. Budovou jsme tedy prošli až do velké zasedací místnosti, s níž už těsně sousedila kancelář pana prezidenta. Vévodil jí opravdu velký, kulatý stůl s mnoha koženými křesílky a fotografiemi s vesmírnou tematikou na dřevem obložených stěnách. Po vřelém přivítání jsme všichni zasedli do křesílek a já získala nečekanou možnost dozvědět se další zajímavé informace ohledně plánů KARI do budoucna. Úvodním tématem byl samozřejmě projekt na průzkum Měsíce, jenž má podle Sang-Ryool Leea završit misi KPLO (Korea Pathfinder Lunar Orbiter) pojmenované Danuri, na které institut spolupracuje s korejskou akademickou sférou a s NASA již od roku 2016. KARI v rámci projektu dohlíží na systém, hlavní těleso orbiteru a pozemní stanici. Univerzity, výzkumné ústavy a NASA pak podporují užitečné zatížení, komunikaci v hlubokém vesmíru a navigační technologii. Jde o úplně první vesmírnou misi KARI mimo oběžnou dráhu Země. Rozdělená je do dvou hlavních fází: první začala 4. srpna 2022 startem rakety SpaceX Falcon s orbiterem Danuri z Cape Canaveral Space Force Station na Floridě, přičemž cesta k oběžné dráze Měsíce této dvojici trvala čtyři měsíce. „Ve výšce 100 km nad povrchem Měsíce bude Danuri kroužit zhruba ještě rok a při tom bude díky šestici vědeckých zařízení detailně měřit měsíční povrch a hledat místa, která by byla vhodná pro přistání budoucích misí. Orbiter má k dispozici například širokoúhlou polarimetrickou kameru, magnetometr či spektrometr gama záření. Data, která Danuri sesbírá, navíc pomohou podpořit i plánování programu Artemis z provenience NASA,“ poodkryl detaily mise Sang-Ryool Lee s tím, že raketa KSLV-III pak vstoupí do hry ve druhé fázi, která by měla odstartovat v roce 2032 z vesmírného střediska Naro. Raketa ponese lunární orbiter, lunární lander a ještě průzkumné, 20kg vozítko pro fyzický kontakt s povrchem Měsíce. Znamená to, že i Jižní Korea se intenzivně připravuje na přistání na Měsíci, a pokud se jí to podaří, bude po USA, Sovětském svazu (respektive Rusku), Číně a nejspíše i Japonsku teprve pátou zemí, která zaznamenala takový úspěch. Jižní Korea však nemá velké plány pouze v oblasti vývoje nosných raket a lunárních misí. Již od roku 1994 pracuje také na vývoji víceúčelových družic KOMPSAT (Korean Multi-purpose Satellite) nazývaných Arirang, k nimž později přibyla práce na geostacionárních satelitech GEOKOMPSAT s názvem Cheollian, a v současné době také pracuje na navigačním systému KPS (Korean Positioning System) a augmentačním satelitním systému KASS (Korea Augmentation Satellite System). Také o těchto tématech jsem měla možnost s panem prezidentem Sang-Ryool Leem krátce pohovořit. Arirang jsou družice pro pozorování Země na nízké oběžné dráze, jež zajišťují různá družicová data pomocí payloadu, tedy komerčních elektrooptických kamer, obrazových radarů a infračervených kamer. Používají se pro monitorování pevniny i moře, počasí, geologie, zemědělství, vodních zdrojů a pro včasné reakce na možné přírodní katastrofy. Kromě toho KARI v roce 2010 vypustila na oběžnou dráhu také první geostacionární satelit Cheollian 1, který byl schopný i nezávislých meteorologických a oceánských pozorovacích služeb. Jeho provoz však skončil v roce 2021. „V současné době na geostacionární oběžné dráze operují satelity Cheollian 2A, schopný přesnějšího meteorologického pozorování než Cheollian 1, a Cheollian 2B, jenž dokáže z geostacionární oběžné dráhy pozorovat nejen moře, ale také jako první na světě i atmosféru,“ vysvětlil mi rozdíl a dodal, že právě tyto geostacionární satelity budou technologicky základním stavebním kamenem satelitů určených pro komunikaci a navigaci. „V současné době už vyvíjíme 500kg družice střední velikosti pro přenos satelitní technologie do průmyslu s cílem domácí družicové industrializace, která by měla nést komerční náklad v podobě FBCS (Flexible Broadband Communication System), DCS (Data Collection System) a SBAS (Satellite-Based Augmentation System).“ První zmíněný systém bude pracovat na vysoké frekvenci v pásmu Ka [pásmo Kurtz-above se nachází těsně nad pásmem K mikrovlnného pásma elektromagnetického spektra, frekvence a vlnové délky tohoto pásma se tedy pohybují v rozmezí 26,5—40 GHz (většina zemí však v rámci lokálních omezení nevyužívá toto spektrum v plném rozsahu), což představuje vlnovou délku mezi 1 a 0,75 cm — pozn. red.], která je vhodná pro vysokokapacitní přenos dat, jeho smyslem je například dostupnost komunikačních služeb v mořských a horských oblastech a v oblastech, kde dochází k narušení pozemních sítí v případě živelních pohrom či jiných katastrof. Systém by měl rovněž v reálném čase poskytovat obrazová data pro monitorování povodní, jež jsou v Jižní Koreji velmi časté. Druhé zařízení bude používat nízkofrekvenční pásma L [rádiové spektrum 1—2 GHz — pozn. red.] k zajištění stabilního komunikačního prostředí bez ohledu na klima. Jeho smyslem je rovněž monitoring stavu vodních toků a moří pro včasnou reakci v případně hrozících povodní. Třetí systém bude sloužit ke zpřesnění řízení polohy. Bude totiž kompenzovat chyby v satelitním navigačním systému, s čímž se pojí i další, aktuálně běžící projekt KASS. Ale vezměme to popořadě. Od roku 2021 KARI spolupracuje s vládními institucemi a s USA na již zmíněném projektu KPS. Jedním z důvodů vývoje vlastního navigačního systému je podle Sang-Ryool Leea fakt, že americký GPS vykazuje v Jižní Koreji chybu v měření vzdálenosti až 20 m, což je příliš velký rozptyl na to, aby se systém dal používat pro bezpečný provoz autonomních vozů, standardní městskou i leteckou dopravu a další služby závislé na extrémně přesném pozicování. Navigační systém KPS by se měl tedy spojit s GPS a díky této provázanosti měření výrazně zpřesnit na celém Korejském poloostrově a v okolních oblastech, jako je Japonsko či Indie. „Do roku 2035 bychom chtěli vypustit osm satelitů, přičemž tři by se měly pohybovat po geosynchronní dráze a pět po nakloněné geosynchronní dráze. Počítáme s tím, že první satelit se do vesmíru dostane v roce 2027, další mezi lety 2032 a 2034. Jakmile budou všechny tam, kde mají být, plánujeme ještě v témže roce spustit zkušební provoz.“ Zároveň ale v KARI a dalších institucích pracují od roku 2014 také na projektu KASS, jehož smyslem je rovněž zpřesnění GPS [využívaná v rámci zmíněného SBAS podobně jako v Evropě provozovaná aplikaci EGNOS (European Geostationary Navigation Overlay Service) považovaná za předstupeň pro GNSS Galileo — pozn. red.]. Už letos by systém KASS měl najít využití v oblasti civilního letectví. „Poloha by se měla tímto krokem zpřesnit na odchylku maximálně 3 m s pravděpodobností chyby na přibližně 1 : 5 000 000 a s korekcí prostřednictvím pozemní referenční i centrální zpracovatelské stanice. Také očekáváme, že se díky systému vytvoří bezpečné a hlavně rychlejší dráhy letů, protože systém bude schopen najít nejkratší vzdálenost mezi výchozím a cílovým bodem a také určí dráhu pro přistání bez ohledu na pozemní zařízení, čili pouze na základě přesných informací o poloze KASS,“ řekl na závěr naší schůzky prezident KARI Sang-Ryool Lee s tím, že geostacionární satelity přenášejí KASS informace na stejné frekvenci jako GPS, a díky tomu bude tedy možné technologii využít i pro přesnější navigaci vozidel. „Může také zvýšit efektivitu a bezpečnost v lodní dopravě, protože bude možné sledovat objem dopravy a řídit jejich pohyb identifikací přesných míst.“ V rámci rozloučení jsme si ještě chvíli neoficiálně povídali například o školských systémech obou zemí a pak jsem se již se svými průvodci odebrala zpět do přízemí hlavní budovy KARI. Když se na toto výjimečné setkání dívám s časovým odstupem, musím přiznat, že bylo asi tím nejnáročnějším žurnalistickým okamžikem, který jsem za svou dosavadní patnáctiletou praxi zažila. Zároveň jsem ale moc ráda, že se schůzku s panem prezidentem podařilo domluvit. Byl to pro mě skutečně nevšední zážitek a také velká čest.
V testovacím centru se dává satelitům do těla
Nevšedních zážitků však pro mě v KARI měli přichystaných více. Další zastávkou totiž bylo testovací centrum satelitů SITC (Satellite Integration & Test Center), které Korea vyvíjí. Ještě před tím mě ale čekala v hlavní budově centra prohlídka modelů satelitů v poměru 1 : 40, kde mi Hee-Kwang Eun, můj další průvodce, stručně vysvětlil historii těchto vesmírných sond. Jako první do vesmíru odstartoval v roce 1999 satelit Arirang 1, na jehož vývoji Korea spolupracovala s americkou společností TRW. Na základě nabytých zkušeností pak následoval Arirang 2, který byl teprve sedmým satelitem na světě schopným vytvářet se svou optickou kamerou snímky s rozlišením jednoho metru. „V roce 2012 jsme pak do vesmíru vyslali Arirang 3, který již měl optickou kameru s rozlišením 70 cm, rok poté Arirang 5 s novinkou v podobě radaru pro pozorování Země bez ohledu na povětrnostní podmínky a toho, zda je den, či noc. A v roce 2015 jsme vypustili Ari- Frang 3A s rozlišením optické kamery 55 cm a také infračervenou kamerou,“ říkal, přičemž mi postupně ukazoval jeden model za druhým a některé při tom jemně poplácával po jejich kovových tělech. „Tyto satelity jsme vyvíjeli ve spojení s Francií, ale také s dalšími evropskými zeměmi,“ pokračoval. V současné době v KARI konstruktéři finišují práce na satelitu Arirang 6, který by se dal považovat za nástupce Arirang 5 s vylepšeným výkonem zobrazovacího radaru, a na družici Arirang 7, jež bude vybavena ultrapřesnými optickými a infračervenými senzory. „Planetu Zemi by oba satelity měly opustit ve 2. půli roku 2024 a stejně jako všechna ostatní zařízení z rodiny Arirang budou kroužit po heliosynchronní orbitě ve výšce zhruba 600 km,“ dodal. Po krátkém satelitním školení jsme společně pokračovali přímo do prostor testovacího centra, které funguje od roku 1996 a postupně se rozrostlo až na současných 26 000 m2 plochy. KARI zde satelity vyrábí a testuje. V Koreji ale působí i specializovaní výrobci satelitů, například společnost Satrec Initiative, kteří ale vlastní testovací centra nemají. Je tomu tak zejména kvůli vysokým finančním a technologickým nárokům. Všechny satelity, které se v Jižní Koreji vyrobí, ať už je výrobcem kdokoliv, procházejí v KARI před vypuštěním do vesmíru nebo předáním do zahraničí zdlouhavými a náročnými testy, simulujícími působení kosmického prostředí. Myslím, že se nikdo z čtenářů nebude příliš divit tomu, když napíšu, že fotografování bylo v centru přísně zakázáno, což mě na jednu stranu mrzí, ale na tu druhou je to naprosto pochopitelné. Celá prohlídka probíhala z částečně prosklené „inspekční“ chodby, z níž bylo skvěle vidět do nitra několika testovacích prostor obsahujících různé komory pro simulaci podmínek, s nimiž se satelit setká při startu či na oběžné dráze. Jakmile se družice s raketou odlepí od země, není už v lidských silách případný problém opravit, proto je třeba veškerá možná rizika eliminovat důkladným testováním ještě před startem. Jako první mi Hee-Kwang Eun předvedl vibrační test probíhající s pomocí velkých plošin — shakerů, na nichž je satelit napojený na kompletní diagnostiku vystaven značným vibracím. „Smyslem je simulace podmínek při startu, který je v podstatě plný vibrací a je tak sám o sobě velkým rizikem pro elektroniku a samozřejmě i pro konstrukci celého satelitu.“ Na vibrace je zaměřen také druhý test. Nejde však o „hrubé“ mechanické pohyby, nýbrž o vibrace, jež při startu vytváří hluk motorů. „Zvuk se šíří ve vlnách a ty samozřejmě vytvářejí vibrace. Testování proto probíhá ve speciálních akustických komorách, které naplňujeme dusíkem, a to z důvodu jeho nižšího koeficientu zvukové pohltivosti oproti běžnému vzduchu. Hluk, který v komoře vyvíjíme, má až 152 dB, což je více, než jakých hladin dosahuje proudový motor dopravního letadla,“ pokračoval. Inspekční poloprosklená chodba, v níž jsem poslouchala výklad a zároveň z ní sledovala dění pod sebou, obsahuje také pohyblivý model jedné z testovacích komor o velikosti zhruba 1 × 1 m; Hee-Kwang Eun jej pro mě spustil, takže jsem se mohla podívat i na to, jak se s takovou komorou vlastně pracuje. Dalším místem, kde se satelity testují, je EMI/EMC komora, v níž se simuluje a zkoumá vliv působení elektromagnetického záření na elektroniku. A neméně podstatnými jsou rovněž zkoušky ve vakuu, tedy po odsátí vzduchu. Podmínky jsou tak uvnitř komory velmi podobné těm, které panují ve vesmíru: žádný vzduch, žádný tlak, radiace. Vzhledem k tomu, že teplota ve vesmírném prostoru dosahuje jen 3 K, což po přepočtu znamená mráz dosahující až −270 °C, probíhají v centru i zkoušky chladem. „V našich podmínkách ale nedokážeme simulovat tak nízké teploty, je to totiž energeticky i ekonomicky příliš náročné. Používáme tedy kompromisní řešení v podobě chlazení tekutým dusíkem při teplotě −183 °C. A občas, když je potřeba pracovat při ještě nižších teplotách, používáme tekuté helium,“ vysvětlil mi dále Hee-Kwang Eun. Když jsem se dívala na všechny ty testovací komory, kolem nichž běhali lidé a usilovně pracovali, napadlo mě, co se stane, když se v průběhu testu objeví problém. „V ten moment se test musí přerušit, otevíráme dveře komory a jdeme problém opravit. Test se pak samozřejmě musí opakovat,“ zněla odpověď s tím, že celková délka testů se liší v závislosti na typu simulace. „Některé jsou velmi krátké, trvají třeba dvě až čtyři minuty, jiné zaberou klidně i 14 dnů a některé se navíc opakují v cyklech.“ Když satelit absolvuje veškeré potřebné zkoušky, musí se otestovat také správná integrace a funkční komunikace všech zařízení. Pokud družice projde i tímto testem, může se začít připravovat na start. V minulosti to znamenalo i cestu do zahraničí, typicky do USA, Jižní Ameriky či do Ruska. „S Ruskem nyní samozřejmě žádná spolupráce neprobíhá, navíc už máme k dispozici vlastní vesmírné centrum Naro, z nějž mohou rakety se satelity startovat. A také již úspěšně startují,“ dodal na závěr prohlídky testovacích zařízení Hee-Kwang Eun a rozloučil se se mnou i mými průvodci, s nimiž jsem se poté vrátila zpět do foyer k vystaveným modelům satelitů. Poslední zastávkou v KARI pak byla návštěva Satellite Operation Control Center, což je v podstatě velín, z nějž zdejší personál satelity na oběžné dráze sleduje a kam také přicházejí snímky pořízené z oběžné dráhy. K tomu je ale zapotřebí kooperace mnoha pozemních stanic s anténními systémy, které KARI konstruuje a provozuje nejen po celé Koreji, ale i v dalších zemích včetně evropského kontinentu. Prezentace snímků ze satelitů i detailní komentáře k aktivitám, které zde probíhají, žel byly v režimu absolutního utajení, takže jsem neměla možnost jakkoliv zaznamenat nic z toho, co jsem zde za těch necelých 60 minut viděla a slyšela. S koncem prohlídky „satelitního velínu“ pak přišel vlastně i konec celé návštěvy institutu KARI. Na jednu stranu jsem měla pocit, že ty čtyři hodiny utekly až nečekaně rychle, na druhou stranu jsem už ale cítila poměrně velkou únavu z toho kvanta informací a náročné odborné komunikace v angličtině. Moje zvědavější část duše by se sice ráda dozvěděla ještě mnohem více, ale nastal čas loučení a návratu do Soulu. Stejně jako se mi do paměti nesmazatelně zapsala moje první korejská výprava, která mě zavedla k atomovým elektrárnám, zapsala se mi do ní i prohlídka KARI. Protože to byla skvěle zorganizovaná a neuvěřitelně zajímavá cesta do míst, kde se posouvají obzory lidského poznání. Doufám, že jste si ji prostřednictvím tohoto textu užili zprostředkovaně také vy, čtenáři Technického týdeníku. /Kristina Kadlas Blümelová/
