Žijeme frašku. Berme to od hlavy
státu. Václav Klaus nabádal v Českých
Budějovicích zemědělce, aby nepěstovali
na svých polích solární panely.
Opravdu vtipné od člověka známého
nechutí k ucelené zemědělské (a jakékoliv)
strategii, jež vehnala farmáře
do pěstění plodin jako řepka či kukuřice
na biolíh. Možná, že to byl způsob,
jak se vyhnout otázce dodnes nedořešených
restitucí zemědělské půdy, tedy
jednoho dějství rozkrádání majetku.
Nebo propadu životní úrovně obyvatel
vlastní země po 22 letech budování
kapitalismu. Problém Klause je dnes
v tom, že kádruje osoby a společnost
podle svého egoistického měřítka bez
ohledu na českou i evropskou realitu.
Přejděme k průmyslu. V těchto dnech
se bude rozhodovat o přidělení peněz
na centra excelence, jinými slovy, náš
systém výzkumu a vývoje pro průmysl se
po letech bezvládí vrátí do doby před 22
lety jen s tím, že se bude začínat z čisté
vody a podniky, pro něž je výzkum určen,
vlastně ani neví, co by si mohly objednat.
A z čeho to zaplatí. Vazby jsou zpřetrhány,
odborníci se musejí znovu vychovat.
A to mnohému z nás musí vehnat na mysl
otázku, jaká byla a je vlastně hospodářská
politika státu? Jak hodlá vláda podpořit
hospodářský růst?
Jen tušíme, že dramatické škrty jsou
spíše výsledkem obrovského hospodářského
propadu, než ideologií. Ale
Hrad, zdá se, ekonomickou situaci
vůbec nevnímá, určitě vymyslí nějaký
další slovní bonmot, i když se mezitím
většina podniků odstěhuje platit daně
do Nizozemska.
Některé národy neumí zničit knihu,
je-li už momentálně nepotřebná, odloží
ji raději na bezpečné místo, co když se
bude někdy hodit. Většina českých státních
knihoven úpí pod závažností ničení
knih povodněmi a plísní z nevhodného
uskladnění. I když jsou v nich vědomosti
našich předků, na nichž jsme vyrostli.
Nejnověji v tom lítá Ostrava. Není to už
totální rozpad hodnot?
Byl jsem v Židlochovicích kupovat
cukr, paradoxně v prodejně na místě
bývalého cukrovaru, založeného
Francouzem Florentem Robertem,
jehož následovníci vynikli vynálezem
nových cukrovarnických technologií.
Zde ostatně svítila v roce 1883 i první
žárovka v C.K. mocnářství a kraj žil
z výroby cukru. Dnes, přesně v místech
kde stála svého času vysoce moderní
linka, dostanu svůj sáček cukru
s italským jménem výrobce, evidentně
však polského původu. Nedivím se už,
že naše životní i průmyslová úroveň
v porovnání i se státy východní Evropy
nepřetržitě klesá, ale stále se
nám dostává dobrých rad uvařených
na Hradčanech. Nevím jak vy, ale pro
mne jsou to už otázky (a mocnářské
rady) až k neunesení.
Jan Baltus
