Jednotná evropská elektrizační přenosová soustava: skutečnost nebo fikce?

Elektrizační soustavy byly od 50. let budovány na národní bázi, s primárním cílem udržovat rovnováhu mezi výrobou a spotřebou. Přeshraniční propojení se budovala již tehdy, a to především pro vzájemnou výpomoc jednotlivých provozovatelů v případě výskytu poruch a z toho vyplývající potřeby zvýšit spolehlivost. Na podzim roku 1995 se ČR s dalšími soustavami tehdejšího sdružení CENTREL – Polskem, Slovenskem a Maďarskem – připojila k synchronnímu systému UC(P)TE. Ten představuje největší kontinentální evropský systém, jehož součástí jsou i země Maghrebu – Tunisko, Alžírsko a Maroko, spojené se Španělskem podmořskými kabely. Podmořskými kabely je UCTE nesynchronně propojeno prostřednictvím stejnosměrných spojek i s dalšími synchronními zónami: britskými ostrovy a Skandinávií. Nutnost investic do přenosových soustav Rozhodně nelze říci, že by tehdejší propojení byla budována pro masivní obchodování s elektřinou. A vůbec už ne pro připojení ohromných nových výkonů s přerušovanou dodávkou (kupř. ve větrných elektrárnách na severu Evropy), které v poslední době dostávají mnohé provozovatele přenosových soustav do nepříjemných (až kritických) provozních situací. Dotvoření jednotného trhu s elektřinou v rámci EU (jak je plánován Evropskou komisí) a jednotných harmonizovaných podmínek trhu komplikuje existence tzv. úzkých míst v přenosových soustavách. Na některých místech Evropy stále neexistují dostatečná propojení mezi národními soustavami. To představuje pro fungování jednotného trhu a rostoucí intenzitu přeshraničního obchodování značná omezení. Ještě větší limity často představují úzká místa uvnitř národních přenosových soustav. Ty se projevují zejména v souvislosti s přetoky elektřiny z velkých větrných parků, kupř. mezi severem a jihem Německa. A ačkoliv je česká přenosová soustava, provozovaná výhradně společností ČEPS, velmi dobře dimenzovaná a existují i velmi silná propojení se všemi sousedy (nejsilnější se Slovenskem), začínají se úzká místa vyskytovat i zde. Přestože tomu tak dosud nebylo. Stávající přenosové soustavy v Evropě i naše z 50. a 60. let jsou navíc na hranici své životnosti. Je proto třeba nejen stavět nové linky pro vyvedení nových zdrojů a posílení sítě v oblastech s rostoucí spotřebou, ale především obnovovat a modernizovat zařízení tak, abychom prodloužili jejich životnost alespoň o dalších 20 let. A to tak, aby byla přenosová soustava schopna vstřebat toky vyplývající z jednotného trhu s elektřinou a zároveň z boomu obnovitelných zdrojů elektřiny. Při posílení nových linek i modernizaci stávajících je nutné znovu procházet celým administrativním řízením. V ČR trvá přípravná fáze celého procesu výstavby nových linek i 10 let. V Rakousku nedávno zprovoznili linku mezi severem a jihem, jejíž přípravná fáze trvala 25 let! Odstranění úzkého místa (ať už na přeshraničním profilu, nebo uvnitř národní soustavy) může vyvolat vznik dalších úzkých míst v lokacích, kde se předtím nenacházela. A naopak: odstranění úzkého místa v rámci jedné národní sítě nemusí nutně přispět k její větší bezpečnosti. Dobrým příkladem je skutečnost, že pro posílení české přenosové soustavy proti přetokům elektřiny z německých větrných parků by paradoxně nejvíce pomohla dostavba severojižních vedení v rámci Německa samotného. To jen potvrzuje argument, že by obnova a rozvoj evropských přenosových soustav měly být koordinovány, nejlépe na úrovni EU. Na obzoru Supergrid a super agentura Navíc se uvažuje, že možná bude nutné (v kontinentálním, nebo i v transkontinentálním měřítku) postavit nadřazenou páteřní síť o napětí 1000– 1200 kV – Supergrid. Ta by převzala přenosy na vzdálenosti tisíců kilometrů. Byla by nejen schopna integrovat výrobu ze současných intermitentních zdrojů (tj. s přerušovanou výrobou), ale i dalších nových (tj. převážně obnovitelných) zdrojů při maximální eliminaci slabých míst. Kromě rozšíření rozmanitosti nabízených zdrojů by jednotně se chovající přenosová soustava umožnila větší konkurenci na trhu s elektřinou, nemluvě o zvýšení bezpečnosti a spolehlivosti, o snížení dovozní závislosti. Součástí III. energetického balíčku je rovněž vznik agentury evropských regulátorů (ACER). Tato nadnárodní agentura by měla harmonizovat všechny postupy a kodexy. Půjde tedy spíše o koordinační orgán, jakousi „superagenturu“ srovnatelnou s evropským úřadem pro hospodářskou soutěž. Regulace cen přirozených monopolů přitom zůstane v působnosti národních regulátorů. Co se týče ceny elektřiny, dotváření jednotného trhu s elektřinou a odstranění úzkých míst v přenosových soustavách povede i ke sjednocení cenové úrovně v celé Evropě. Zamezí se tedy vzniku pomyslných cenových ostrovů s vysokou cenou elektřiny danou nedostatkem zdrojů, jak je tomu v současné době třeba v Itálii. Na druhou stranu se musíme už několik let přizpůsobovat cenám na burzách. Tím, že bychom uměle udržovali cenu elektřiny dole, bychom se tomu nijak neubránili. Obchodníci by pak levnou elektřinu skoupili, exportovali a vydělali by na umělé regulaci. Ing. Miroslav V rba, CSc., člen představenstva a výkonný ředitel úseku Dispečerské řízení a ICT, ČEPS, a.s.