Po vraždě saúdskoarabského novináře Džamála Chašúkdžího bylo brzy jasné, že administrativa Donalda Trumpa nebude ve své odpovědi příliš příkrá. Americký prezident v podstatě přímo v záběru televizních kamer vypočítal všech sto miliard důvodů ve zbrojních zakázkách, pro které se vyplatí flagrantní porušení mezinárodních pravidel ze strany Saúdské Arábie přejít. Z jiných hlavních míst, ale i z amerického Kongresu (Chašúkdží totiž přebýval v USA a jeho dva synové jsou američtí občané) zazněly ovšem ostřejší odsudky. Saúdové tak zřejmě vědomě sáhli i po výhrůžce ropným embargem. Znepokojení vyvolal názor, který napsal ve svém sloupku Turkí Dachíl, šéf státní zpravodajské televize Al-Arabíja, který má blízko ke královskému dvoru. Novinář varoval, že uvalení sankcí na Rijád by mohlo zapříčinit globální ekonomickou krizi, protože ceny ropy by se mohly vyšplhat až na 200 dolarů za barel z tehdejších zhruba 80 dolarů za barel. Mnozí komentátoři spekulovali, že to bylo poprvé po 35 letech, kdy Rijád – byť jen nepřímo – pohrozil uvalením ropného embarga. Saúdská Arábie a další státy Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) vyvolaly takzvanou první ropnou krizi v roce 1973, když záměrně snížily o několik procent objem těžby a zároveň vyhlásily embargo na vývoz ropy do států, které stály na straně Izraele v takzvané jomkipurské válce s Egyptem a Sýrií. Sankce se tehdy dotkly Kanady, Japonska, Nizozemska, Velké Británie a Spojených států a pokles těžby států OPEC dosáhl až 25 %. Země OPEC tehdy sankce spustily i proto, aby neztratily tvář, a kvůli řadě víceméně náhodných okolností (USA se nechaly kvůli chybě v navigaci „chytit“ při dodávce vojenského materiálu do Izraele). Jejich vlády si přitom byly dobře vědomy toho, že sankce budou dvojsečné. Kromě víceméně neúspěšného programu rozvoje alternativních energetických zdrojů vlády postižených států především podpořily hledání alternativních nalezišť mimo Blízký východ a samozřejmě narušily důvěru mezi OPEC a jeho odběrateli. Nebyl to ovšem absolutní neúspěch. Sankce sice nepřinutily Izrael k požadovaným ústupkům, ale výrazně navýšily zisky producentských zemí. I díky nim a následné vlně zestátňování těžařských společností se Saúdská Arábie a další země Zálivu staly symboly bohatství. I přes tento významný úspěch, který změnil strukturu světové ekonomiky, ovšem Rijád od 70. let podobným krokem nikdy přímo nevyhrožoval. Není tedy divu, že Dachílův sloupek vyvolal pozornost. Na nejhorší nedojde Šlo však zřejmě buď jen o náhodu, nebo o malé připomenutí síly. „Tato záležitost přejde. Saúdská Arábie je velmi zodpovědná země, po desetiletí jsme používali naši ropnou politiku jako odpovědný ekonomický nástroj a izolovali ji od politiky,“ reagoval na následné otázky novinářů saúdskoarabský ministr energetiky Chálid Fálih. Skutečnost na trhu byla alespoň v době vydání pro spotřebitele podstatně příznivější, než černé scénáře odhadovaly. Dopad amerických sankcí vůči Íránu, které začaly v listopadu, byl minimálně o několik týdnů odloženy. Někteří velcí odběratelé (například Indie) dostali od USA výjimku na dva měsíce, a tak většina íránské ropy na trhu stále najde své zákazníky. Vůbec tak nemuselo dojít na poněkud efemérní čínské a evropské plány na vytvoření paralelního platebního systému, který by se obešel bez dolaru, a umožnil tedy zákazníkům se sankcím jednoduše vyhnout. Ropy je tak na trhu tolik, že si Saúdská Arábie dovolila oznámit snížení prosincového vývozu o půl milionů barelů denně, tedy zhruba o 5 % své celkové produkce (a 0,5 % celkových světových dodávek). Zároveň nadále roste produkce v USA a rekordní rok za sebou má i Rusko. Ceny ropy se tak v listopadu dostaly i pod 70 dolarů. Ale co kdyby? Otázkou je, jak účinné by vlastně případné ropné embargo mohlo vůbec být. Rozhodně by nebylo zanedbatelné: Saúdové jsou samozřejmě jedněmi z největších světových dodavatelů vůbec – dodávají zhruba 10 % světové spotřeby. Jsou také prakticky jediným státem, který má k dispozici snadno dostupné rezervy v těžbě, a jejich ložiska jsou také v současnosti v podstatě nejdostupnější a nejlevnější na světě. Na druhou stranu, na rozdíl od krize 70. let jsou v současné situaci osamoceni a zcela vlastní vinou. Těžko si představit, že by se ostatní země OPEC k jejich embargu přidaly. Svět je také poněkud lépe připravený. Výpadek saúdské produkce by sice nikdo nedokázal pokrýt rychlým rozšířením těžby a ceny ropy by tak vystřelily nepochybně vysoko nad 100 dolarů, nejspíše i nad 150 dolarů za barel, a spustily tedy hospodářskou recesi. Na druhou stranu, šok by se nejspíše podařilo minimálně do jisté míry ztlumit. Vyspělé státy dnes mají na rozdíl od roku 1973 k dispozici zhruba dvou- až tříměsíční strategickou zásobu. A některé z nich jsou na tom ještě lépe. Např íklad nejdůležitější hráč v jakémkoliv sporu, tedy Spojené státy, má ve svých rezervách zhruba 700 milionů barelů. To by dokázalo produkci Saúdské Arábie plně pokrýt na zhruba dva měsíce a celou americkou spotřebu zhruba na měsíc (to je samozřejmě jen teoretický výpočet, v praxi by to z různých důvodů tak jednoduché nebylo). Ovšem rozdíl mezi americkou těžbou a spotřebou činí zhruba jen několik milionů barelů denně (spotřeba je cca 20 milionů barelů, produkce všech uhlovodíků činí asi 15 milionů barelů ropného ekvivalentu). Ve skutečnosti by Spojeným státům zásoba stačila na podstatně delší dobu. Země je v dobrém postavení i proto, že méně než 10 % americké ropy pochází ze Středního východu. Země by také mohla například zvyšovat těžbu a využití zemního plynu, který ropu může v mnoha ohledech nahradit. USA jsou samozřejmě ve výsadním postavení, a to díky těžbě uhlovodíků hydraulickým štěpením z břidlic. Evropa, ale i Čína by byly samozřejmě v mnohem složitější pozici – kdyby tedy tyto státy skutečně byly cílem ropných sankcí a tyto sankce se opravdu dodržovaly. Otázkou je, co by mohla získat Saúdská Arábie – a toho není mnoho. Nepochybně by nebyly peníze na modernizační program, který má být hlavním cílem současného vedení země, tedy prince Muhammada bin Salmána. Zároveň by došlo k posílení Íránu, jehož ropa by si nepochybně rychle našla místo na trhu. Saúdové mohou tedy jen doufat, že i jinde na Západě „kupecké počty“ zvítězí tak jako ve Washingtonu.
