V době, kdy Pluto byla ještě „dospělá“ planeta, přesně 19. ledna 2006, k němu odstartovala meziplanetární sonda, americká New Horizons. Na místo svého určení dorazila ale až po téměř 10 letech, 14. července 2015. V době, kdy čtete tyto řádky, má tedy sonda svůj hvězdný okamžik už za sebou. A byť krátký, je to jedna z nejvýznamnějších událostí ve zkoumání naší soustavy v posledních letech. Pluto je (respektive byl) planetární nováček. Jeho polohu na obloze předpověděl v roce 1915 na základě poruch v pohybu planet Neptun a Uran Percival Lowell (1855–1916), proslulý popisem zdánlivých linií kanálů na Marsu. K jejímu pozorování došlo v roce 1930, ale bylo to jen náhodou. Dnes víme, že společná hmota Pluta a jeho velkého a až později objeveného měsíce Charonu (celkem je zhruba 400krát menší než hmota Země) nedokáže pozorované poruchy pohybu Neptunu a Uranu vysvětlit. V každém případě se ale Pluto po svém objevu okamžitě dostalo mezi ostatní planety – i přesto, že už na první pohled se od nich v mnoha astronomických ohledech výrazně liší. Zatímco dráhy všech ostatních planet jsou téměř kružnice, dráha Pluta je velmi eliptická, ve vzdálenostech 30–48krát větších než je dráha naší Země. To znamená, že se může přiblížit ke Slunci dokonce více než planeta Neptun. Doba jednoho oběhu kolem Slunce je 248,43 roku. Navíc také dráha Pluta leží v rovině odkloněné o 17° od roviny dráhy zemské (tzv. ekliptiky), zatímco dráhy všech planet jsou ekliptice velmi blízké, se sklonem méně než 7°. Pluto také není žádný unikát. V jeho okolí se pohybují další velké objekty zřejmě stejného původu i rozměrů. Celkem známe v této oblasti 10 objektů o rozměrech přes 500 km. Zmiňme výslovně alespoň v roce 2005 objevenou Eris, má průměr 2326 km a je tedy větší než bývalá 9. planeta. Přes svou zajímavou odlišnost nám Pluto zůstává dodnes prakticky neznámý. Leží tak daleko a jeho dráha je tak odlišná, že let k němu je velmi náročnou záležitostí. Vyžaduje značné množství energie a velmi přesnou navigaci. Nosná raketa Atlas 5 jí udělila rekordní startovní rychlost přes 16 km/s, aby sonda dokázala překonat gravitaci naší hvězdy. Navíc se urychlila ještě zhruba o 4 km/s při průletu kolem Jupiteru, takže kolem Pluta měla proletět ještě značnou rychlostí 13,7 km/s. Byl to jen krátký a přesně vypočítaný průlet. Po téměř 10 letech putování vesmírem sonda jen proletěla kolem trpasličí planety ve vzdálenosti cca 12 500 km, a pak se začala rychle vzdalovat směrem ke kraji naší soustavy. Sonda neměla nejmenší šanci u planety zůstat: i kdyby vypálila při brzdění všechno palivo, které měla při startu na palubě, jen by se zpomalila zhruba o 0,3 km/s. Sonda tedy mohla jen mírně korigovat svou dráhu (naposledy to udělala 4. července), ale na velké úpravy neměla ani čas, ani energii. Všechno tedy muselo dokonale klapnout. Sonda měla proletět po přesně vypočítané dráze, která ji dovedla na nejmenší vzdálenost, kde se její přístroje ještě stihly otáčet při dané průletové rychlosti stále směrem k planetě. Zároveň měl stroj proletět přesně tak, aby při svém jediném pokusu prošel oblastí slunečního stínu Pluta a jeho obřího měsíce Charonu. Díky tomu měla sonda přesně určit chemické složení atmosféry Pluta (v podstatě stačí „odečíst“ takto získaný záznam spektra se záznamem slunečního spektra mimo atmosféru). Úplnou novinkou jsou také snímky povrchu Pluta. Může být zvrásněný mnoha starými krátery třeba jako náš Měsíc nebo hladký jako třeba povrch oběžnice „nedalekého“ Neptunu, Tritonu. Ten pokrývá vrstva ledové lávy, která se vylévá z útrob měsíce zřejmě díky teplu vznikajícímu rozpadem radioaktivních prvků v jeho jádře. Pluto se podle našich dosavadních znalostí Tritonu dosti podobá a mají stejný původ (Triton je protoplaneta náhodou zachycená Neptunem), takže je poměrně rozumná naděje, že půjde o těleso geologicky „živější“ než třeba náš Měsíc. Na druhou stranu Pluto nemasíruje gravitační síly Neptunu tak pravidelně jako Triton a jeho vlastní zdroj tepla už mohl dávno vyhasnout. V každém případě vědci čekají celou řadu zajímavých údajů a zjištění, která si nepochybně přiblížíme v nějakém dalším příspěvku. Nezbývá nám ovšem než doufat, že New Horizons a jeho pozemští „velitelé“ svou jedinou šanci využijí naplno.
