„Japonsko má zájem o spolupráci s českým průmyslem výměnou za přebytky emisních limitů,“

říká bývalý ministr životního prostředí Petr Jan Kalaš po jednáních v Nairobi ? Pane Kalaši, v listopadu roku 2006 jste se zúčastnil jako oficiální zástupce ČR mezinárodní konference OSN o klimatických změnách, která proběhla v Nairobi. Víme, že na konferenci se přihlásilo 6000 delegátů ze 189 zemí. Tedy i těch, které se ke Kjótskému protokolu nepřipojily, například USA. Není bez zajímavosti i to, že prezident G.W. Bush odůvodnil toto odmítnutí údajnou neprůkazností vlivu člověka na klimatické změny, což bylo hned v úvodu konference, díky vědeckým poznatkům, označeno za překonané a neodůvodnitelné. Jak jste konferenci o klimatických změnách vnímal vy? Konference OSN v Nairobi byla pokračováním setkání zahraničních odborníků na téma klimatických změn na zeměkouli, jež započaly v 90. letech. Cílem je snaha dosáhnout mezinárodní dohody o omezení emisí skleníkových plynů, především CO2, aby se zastavily klimatické změny, k nimž dochází s největší pravděpodobností především přičiněním člověka a jeho činnosti na planetě. O významu takových setkání hovoří i to, že nairobské konference se zúčastnili zástupci všech členských států OSN, vědeckých a zájmových organizací a hlavně průmyslu. ? Mohl byste, prosím, upřesnit kdo zastupoval průmyslové kruhy na této konferenci? Už tradičně se na těchto konferencích setkávám se zástupci uhelného průmyslu, energetiky, jaderného výzkumu, průmyslu podporujícího obnovitelné zdroje a dalšími. Průmysl tyto konference sleduje pozorně především proto, že závěry jsou mimo jiné považovány za příležitosti a impulzy k dalšímu rozvoji průmyslového podnikání. ? Jak se na tyto konference dívají například v automobilovém průmyslu? Ten sleduje konference o klimatických změnách velmi pozorně, a v tom mne utvrdila například i návštěva společnosti Škoda Auto v Mladé Boleslavi. Zde mi setkání s managementem podniku potvrdilo, že se řídí smyslem tzv. udržitelného rozvoje, tedy, že cítí i společenskou odpovědnost za další vývoj automobilů, a to především snahou po snížení spotřeby paliv, a tím i snížením emisí. Sledují zde pozorně světový trend v tomto oboru udávaný především Japonci. Existuje dokonce návrh Škody Auto, že pokud bude v ČR podpořen dostatečně trh s alternativními palivy, například využívání stlačeného zemního plynu, mohou být do prodeje dodávány nové typy motorů pro toto palivo téměř okamžitě. Jde sice zpočátku o řádově tisícovky vozů s motory tohoto typu, ale je to určitě i výzva pro naše ministerstva, aby této šance využila, zvláště proto, že náklady na využití zemního plynu nejsou tak vysoké, jak se předpokládalo. ? Ale zpět k Nairobi a poslední konferenci o klimatických změnách, především jaké nové poznatky přednesli klimatologové, aby přesvědčili i ty tvrdošíjné? Konference v Nairobi, a to je třeba zdůraznit, se už vůbec nezabývala otázkou, zdali ke změnám na Zemi dochází, ale několik set předních odborníků ve svých zprávách pojednávalo spíše o tom, jak této hrozbě čelit, a hlavně jak rychle reagovat. Neboť měření prokazují, že skleníkových plynů neubývá, naopak. Jeden z největších impulzů na konferenci zazněl především z řad ekonomů, například uznávaný odborník Nicolas Stern z pověření britské vlády přednesl svoji zprávu, která je na jedné straně velmi vstřícná, ale na druhé straně velmi urgentní a akční ve volbě scénářů, které jsou k dispozici. Byl to alarmující, ale i akční referát. Ve stručnosti lze současné poznatky shrnout asi takto: koncentrace CO2 v atmosféře se blíží k číslu 400 ppm (původní obsah před průmyslovou revolucí byl 280 ppm) a vědci odhadují, že pokud by dosáhla objemu 500 ppm, pak dojde na Zemi v nezvratným změnám v atmosféře, a to takovým, že bychom už neměli žádnou možnost klimatické změny ovlivnit. Problémem je také to, že vlastně Kjótský protokol, i když bude do roku 2012 naplněn, v podstatě situaci pouze stabilizuje, ale nevylepšuje. Hlavním významem nairobské konference je dohoda o druhém Kjótském protokolu, která vytváří nové podmínky k vyššímu úsilí k dlouhodobému snižování emisí CO2 a zkracuje původní termíny. V Nairobi se hovořilo právě o obtížnosti naplnit znění Kjótského protokolu v Evropě, ale i o perspektivách do roku 2020, a dokonce o horizontu roku 2050. Do roku 2020 by se emise skleníkových plynů měly snížit o 30 až 40 %. Těch 40 % chtějí dosáhnout Němci v případě, že Evropa přijme jako celek 30% snížení. Například Británie nebo Kanada chtějí v horizontu roku 2050 snížit emise o 50 %. Vyspělé země jdou tedy za hranici požadovaného. ? Jaké vidíte možnosti ČR v tomto procesu snižování emisí? My vítáme tyto dlouhodobé i střednědobé závazky především z toho důvodu, že i u nás je třeba pro průmysl nastavit konkrétní určité a jasné cíle, aby se období do roku 2020 využilo k zavádění nových technologií, které bych definoval jako technologie vysoce účinné s nízkými emisními hodnotami. Snahou je snížení emisí o 25 % mezi roky 2000 a 2020. Jde tedy o to, nastavit jasná pravidla pro zejména investiční činnost, a to nejenom v energetice. ? To by se mohlo snadno podařit, vzhledem k nutnosti výstavby nových zdrojů pro českou elektroenergetiku... Já bych při té příležitosti rád zdůraznil ještě jeden aspekt, který se českému průmyslu v současnosti otevírá. Je známo, že ČR, pokud se nestane něco mimořádného, nebude mít problémy s naplněním Kjótského protokolu, a to především díky útlumu některých průmyslových aktivit i díky velkým investicím do odsiřovacího a denitrifikačního programu v 90. letech. Z tohoto důvodu můžeme mít v roce 2012, tedy v době sčítání závazků pro hodnocení Kjótského protokolu, rezervu mezi 15 až 20 % pod stanovenou kvótou emisí. Tím se nám nabízí významná možnost využít rezervy v objemu emisí k průmyslové spolupráci, která jde mimo alokační plán. Země s vysokými závazky mají zájem část těchto našich „přebytků“ odkoupit výměnou za dodávku technologií pro konkrétní projekty ke snížení produkce emisí tak, abychom je mohli i nadále prodávat těmto zemím. Zájem o takovou spolupráci projevilo 6 zemí, Rakousko, Nizozemsko, Španělsko, Portugalsko a Slovinsko, ale nejkonkrétnější pak Japonsko. Můj japonský kolega, ministr životního prostředí, mi nabídl spolupráci při zavádění čistých bezemisních technologií tam, kde český průmysl prokáže potřebu a hlavně možnou úsporu emisí, kterou by si Japonci mohli odkoupit. Nejde tedy o prosté odkoupení povolenek, ale o vytváření nového typu průmyslové spolupráce na projektech inovativních technologií. To má význam zvláště pro nás, neboť náš průmysl trpí stále vysokou energetickou náročností. Zatím jsem dal vypracovat studii možností takové spolupráce a nyní začátkem roku se má k tomu přizvat i průmysl aby sám posoudil takové možnosti a doufáme, že na základě zájmu konkrétních podniků bychom mohli zprostředkovat už přímá jednání. Japonská strana má velký zájem o další jednání, neboť bere naplnění Kjótského projektu velmi vážně a k jeho splnění mu chybějí asi 3 % z objemu emisí. Japonsko tedy hledá partnery ke spolupráci a mne nesmírně potěšilo, že se obracejí na naší zemi s důvěrou v podnikatelské stabilní prostředí, zřejmě již po předchozích zkušenostech několika desítek investorů. Proto figurujeme v Japonsku na seznamu potenciálních zemí pro spolupráci na jednom z předních míst. Nyní bude opravdu záležet jen na odezvě českého průmyslu. Není pochyb o tom, že by v případě takového úspěšného programu byly otevřeny dveře do Japonska i pro další technologickou spolupráci. ? To jsou velmi nadějné informace, ale na nairobské konferenci seděli také zástupci zemí, jež mají velký energetický deficit, ten chtějí zaplnit co nejrychleji a tvrdí, že na nákup nových, tedy dražších technologií nemají dostatek prostředků. Jak se například Čína a Indie dívají na závěry konference? Základním poznatkem v této otázce je fakt, že rozvíjející se země budou díky novým zdrojům energie v roce 2010 produkovat více emisí než současné vyspělé státy. Zatím co energetická spotřeba zemí OECD bude spíše stabilní, nebo jen mírně narůstat, budou třetí země nuceny k zajištění svého rozvoje neustále zvyšovat výrobu elektrické energie, a tím hrozí i to, že emisní zatížení poroste. Proto zatím nedospěly k rozhodnutí přistoupit ke Kjótskému protokolu. Toto rozhodnutí je však deklarováno spíše v politické rovině, neboť Čína i Indie se obávají, že by takový závazek omezoval jejich hospodářský růst. V praktickém pojetí je však nejvyšší zájem těchto zemí využívat nejnovější technologie výroby elektrické energie a druhů využití paliva, které zaručují nejlepší výsledky pro naplnění velmi ambiciózních cílů. Sám jsem se podílel ještě jako pracovník Světové banky na vypracování některých studií o využití paliva a vlivu na klimatické poměry v Číně a musím říci, že i zde je znatelný odklon od nekvalitního uhlí k novým zdrojům. A nejenom to, je zde velký zájem o úspory energií, to je čínská priorita číslo jedna, dále o alternativní zdroje (chtějí získávat asi 20 % potřebné energie z větrných elektráren už v roce 2020) a přikládají velký význam jaderné energii. V poslední době pronikly do tisku zprávy o dohodách mezi Čínou (a Indií) a USA o energetickém využití jaderné energie. Takže i při scénáři, v němž do roku 2020 dojde ke zčtyřnásobení výroby elektrické energie v Číně, zvýší se emise jen dvojnásobně – a to je současný stav, který jistě dozná změn směrem k redukci emisních plynů. ? Dost důležitý je postoj USA ke klimatickým změnám, už s ohledem na to, že se ústy prezidenta George W. Bushe odmítly připojit ke Kjótskému protokolu, ale na straně druhé byly vždy tahounem nových technologií využívání především uhlí a program Clean coal je všem energetikům dostatečně známý... Spojené státy se konferencí o klimatických změnách zúčastňují tradičně. Navíc, i když se USA nezavázaly k naplňování Kjótského protokolu, přidaly se k Úmluvě o spolupráci k omezování klimatických změn, tedy včetně omezování emisí. USA obecně tlačí na jeden, a to velmi důležitý aspekt, tím je neustálé hledání nových technologií, a pro naše odborníky je velmi důležité sledovat jejich úsilí, které vyvíjejí společně s Japonskem, například v Pacifické oblasti v asijských zemích. Proto jsem požádal při společném jednání amerického velvyslance v ČR o informace o těchto aktivitách, aby se český průmysl mohl v těchto technických trendech orientovat už s ohledem na naše obchodní zájmy. Je však pravdou, že současná americká administrativa se nadále drží stranou Kjótského protokolu, ale aktivity jednotlivých států USA vysoce překračují limity kjótských úmluv. Například stát Kalifornie více než nahrazuje tuto pasivitu federální vlády, přidávají se další státy a veřejnost v USA je plně srozuměna s nebezpečím, jež Zemi hrozí. Vedle toho i řada obřích korporací dělá dobrovolné závazky k omezení emisí. Proces omezování emisí v USA tedy pokračuje, i když úvaha, že v politické rovině USA k naplnění Kjótského protokolu potřebujeme je správná, v praktickém životě je trend omezování emisí v USA pozitivní. ? Jak lze tedy shrnout poznatky z Nairobi, jak odpovědět na otázku, proč se vyspělé země, jako je Británie nebo Německo či Francie, dobrovolně hlásí k vyšším limitům emisí, což může neznalému člověku připadat jako bláznivá myšlenka vzdávání se zisků? Jak zdůvodňují představitelé těchto zemí průmyslovým podnikům, energetikům, ale i veřejnosti své závazky? To má mnoho příčin. Za prvé, tyto země berou hrozbu klimatických změn velmi vážně. Vidí je jako jednu z hlavních výzev přežití planety. Z toho vyvozují svoji spoluzodpovědnost. Lze to doložit vyjádřením prezidenta Světové rady pro udržitelný rozvoj, sdružující na 200 největších průmyslových korporací světa, Bjorna Stiksona. Ten na shromáždění ministrů životního prostředí všech zúčastněných zemí v Nairobi řekl, že světový hospodářský model může fungovat jen v prostředí fungujících států. Klimatické změny funkčnost států velmi silně ohrožují. Je tedy v zájmu průmyslu samého, aby k ničemu takovému nedocházelo ve stále větší míře, jak se to děje dnes. Na druhou stranu průmysl potřebuje aby byly nastaveny jasné a přesné požadavky, za jakých lze průmyslový rozvoj na Zemi udržet. Inovační síla průmyslu vždy byla schopna vyrovnat se s jakýmikoliv problémy, které by jej mohly omezit. Bude toho schopna i v případě emisních limitů. Pokud toto řekne prezident podnikatelské rady, která sdružuje na 200 největších světových průmyslových korporací, a naznačí, že se hodlají připojit aktivně ke všem závazkům Kjótského protokolu, je jasné, že světový průmysl bere závěry nairobské konference naprosto vážně. Vlády vyspělých zemí proto nemají se svými návrhy závazků žádné problémy. ? Chcete tím říci, že všechny tyto vyspělé země s liberalizovanými ekonomickými systémy, jež jsou nám vzorem, na sebe přijímají závazky, i přes relativní omezení zisků, tedy argumentem, který slýcháme opakovaně v české kotlině jako protiargument, pokud jde o ekologické požadavky? Ba dokonce z úst politiků? Víte, já to vidím jako velké nedorozumění. Průmyslové korporace přijímají závazky k omezení emisí s jasnou vizí svého dalšího rozvoje, nikoliv ztrát. Emise narůstají energetickou spotřebou. Pokud se průmyslovým podnikům daří tuto spotřebu omezit instalací nových technologií, pak se to projeví především na jejich pozitivních výsledcích a ne ve ztrátách. Jde přece o větší efektivitu výroby, snížení spotřeby a případně i nasazení nových technologií zlevňující výrobu. Domnívám se, že západním zemím se velmi dobře daří přijmout výzvu omezení klimatických změn právě s cílem zlepšení hospodářských výsledků. Navíc, ekologické požadavky byly v těchto zemích vždy posuzovány jako nové obchodní příležitosti k uplatnění nových technologií, tedy něco, co je zcela v intencích podnikatelského prostředí. Existuje mnoho ekonomických nástrojů, jak tohoto fungování ekonomiky dosáhnout, a to byl i jeden z mých úkolů na postu ministra. Jednal jsem například i se svým kolegou z rezortu sociálních věcí, neboť lze propojit ekologické požadavky s prokazatelně vyšší zaměstnaností, lépe řečeno vytvářením pracovních míst. Tvrdit tedy, že se někdo ve vyspělých zemích vzdává svých podnikatelských aktivit v důsledku ekologických opatření není ale vůbec správné vysvětlení. Bohužel se s tím v našich podmínkách setkáváme ještě příliš často. /bal/ Petr Jan Kalaš