Země vycházejícího slunce zahájila jeden
z největších pokusů v dějinách energetiky.
Kvůli naplánované údržbě byl odstaven reaktor
číslo tři v jaderné elektrárně Tomaro. Mimo
provoz se v tu chvíli ocitlo všech 54 jaderných
reaktorů na Japonských ostrovech.
Všechny byly odstaveny buď hned po katastrofě
nebo o něco později během předem
naplánované údržby. Žádný z nich už ovšem
nebyl uveden do provozu. Aby se tak stalo,
musejí být splněny dvě podmínky. Reaktory
musejí projít zátěžovými zkouškami, které
budou napodobovat jejich odolnost vůči katastrofickým
událostem podobným těm z minulého
března. Pak by měla jejich opětovné
spuštění schválit místní samospráva. A to se
zatím nikde nestalo.
Japonsko se po Fukušimě změnilo v zemi odpůrců
atomové energie. Velká většina Japonců
(od 60 do 80 procent podle konkrétní otázky)
se v průzkumech vyjadřuje proti používání
„atomu“. Přitom před zemětřesením země
pokrývala jadernou energií zhruba 30 procent
své spotřeby elektřiny (a zhruba 11 procent
z celkové spotřeby energie). A předpokládalo
se, že v roce 2030 bude „jádro“ pokrývat celou
polovinu spotřeby elektřiny.
Odklon od jádra se tak dotkne celé řady lidí
i celých průmyslových oborů. Už v loňském
roce se země potýkala s nedostatkem elektřiny,
především v létě, kdy velká část obyvatel
měst používá klimatizaci.
V letošním roce bude situace patrně podobná.
Škody na rozvodné síti byly napraveny
a do provozu se dostávají předtím odstavené
a záložní zdroje, přesto lze podle japonských
úřadů ve dvou oblastech čekat jisté potíže.
V Tokiu se podle zprávy japonských úřadů objeví
zhruba pětiprocentní převis poptávky nad
nabídkou. V západní oblasti země kolem průmyslové
Ósaky budu chybět zhruba 16 procent
běžných dodávek elektřiny.
Bez nových elektráren to patrně v dlouhodobém
měřítku dále nepůjde. Téměř jistě půjde
o klasické spalovací elektrárny. Obnovitelné
zdroje energie v podstatě nepřicházejí v japonském
případě do úvahy. Země neoplývá slunečním
zářením, ani vhodnými lokalitami pro vodní
elektrárny. V podstatě jedinou reálnou možností
je podle analýz stavět větrné elektrárny v pobřežních
vodách kolem Japonských ostrovů.
To je přitom nevyzkoušená a drahá technologie,
která se zatím provozuje jen na několika
málo místech světa. Je zřejmě zvládnutelná
a možná může být časem i ekonomická, ale
rozhodně ji nelze koupit na každém rohu. Potíž
představuje i banální skutečnost, že kolem
Japonských ostrovů není kontinentální šelf.
Mořské dno velmi rychle klesá, takže nejjednodušší
postup stavby (na dně v mělké vodě)
se využít nedá.
Dá se tedy s jistotou předpovědět, že v nejbližší
době dále stoupne podíl ropy na energetické
výrobě země z dnešních 45 procent někam
nad 50 procent. Zvýší se i dovoz zemního
plynu. Nic z toho nebude zadarmo.
Podle odhadů tamního ministerstva průmyslu
bude dovoz paliva Japonsko stát navíc kolem
sto milionů dolarů každý den. Čili zhruba
35 miliardy dolarů za rok. Zhruba tolik činil
mimochodem i schodek japonské obchodní bilance
v loňském roce. Bylo to poprvé od roku
1980, kdy Japonci dovezli zboží za více peněz,
než vyvezli. Samozřejmě že na schodku
se podepsala především březnová tsunami, rok
předtím byla japonská ekonomika „v plusu“
82 miliard.
Japonce tak zájem o energetickou politiku vyjde
zřejmě ještě dráž než Čechy špatně připravené
(a pak trestuhodně pozdě opravené) předpisy pro
podporu obnovitelných zdrojů. Josef Janků
