Narodil se v Bredě v dnešním Holandsku. Jako katolík nemohl studovat medicínu na protestantských univerzitách, proto zakotvil na univerzitě v Lovani. Po skončení studia v roce 1753 ještě absolvoval řadu kurzů: gynekologie, fyziologie, farmakologie a zemědělství v Paříži, Leidenu a Edinburghu. Lékařskou praxi si založil v roce 1755 a býval by mohl zůstat neznámým lékařem. Zlomem v jeho kariéře byla smrt otce, po níž prodal svou zavedenou lékařskou praxi, a vědecká zvídavost i touha po poznání. Nechal se zlákat Johnem Pringlem do Anglie, který byl lékařem krále Jiřího III. a velmi uznávaným autorem knihy „Choroby v armádě“. John Pringle jej představil u dvora, v politických kruzích i ve vědecké komunitě. Ingenhousz se spřátelil s Benjaminem Franklinem a Henrym Cavendishem a stali se vědeckými partnery na celý život. V roce 1766 se Ingenhousz angažoval v plošném očkování obyvatel živým virem proti neštovicím. Ve vědeckých kruzích bylo očkování přijímáno s nadšením, v církevních kruzích bylo odsuzováno. Marie Terezie jej pozvala na dvůr do Vídně, aby léčil a očkoval její rodinu, protože její bratranec na neštovice zemřel. Léčba byla úspěšná a císařovna jej jmenovala královským lékařem s doživotním důchodem. V roce 1769 byl přijat za člena Anglické královské společnosti. Stal se nezávislým a hodně cestoval po celé Evropě. Podle libosti pobýval v Londýně, v Paříži a ve Vídni a setkával se s lidmi, kteří jej inspirovali. Jan Ingenhousz byl oborově široce rozkročen a nedělalo mu problém přepínat mysl mezi obory a pohroužit se do hloubky každého studovaného jevu či principu. Zásadní objev – fotosyntéza Ingenhousz odmítl císařskou žádost, aby se usadil a vedl všechny univerzity a knihovny v Rakousku. Často pobýval na panství hraběte ze Shelburnu Bowood House, kde měl laboratoř Jo-seph Priestley, objevitel kyslíku. Tam se ponořil do studia života rostlin. Vylepšil „eudiometr“, přístroj k měření „kvality vzduchu“. Studoval produkci plynů u rostlin. Pochopil princip rostlinného mechanismu, jak napovídá podtitul jeho knihy z roku 1779 „Objevování obrovské síly čištění vzduchu na slunci a znečišťování ve stínu a v noci“. Vyjádřeno dnešní terminologií: rostliny vytvářejí uhlovodíky z vodíku a uhlíku, jež získávají z vody a oxidu uhličitého. Energii k tomu poskytuje slunce, jež se zachytává v molekulách zeleného barviva chlorofylu. „Odpadním“ produktem procesu je životodárný kyslík. Porovnáváním plynů produkovaných rostlinami, které umístil na slunce a vedle kamen, prokázal, že rostliny „vylepšují vzduch“ pomocí slunečního světla, nikoliv tepla. Prokázal buněčné dýchání rostlin a živočichů. Po publikování těchto postulátů došlo k vleklému sporu o prvenství/autorství s Josephem Priestleym, Jeanem Senebierem a Willemem Van Barneveldem. K prospěchu vědy se s nimi přestal přít a věnoval se naplno výzkumu, v němž jej podporoval Benjamin Franklin. Vylepšoval růst rostlin, což pomáhalo zemědělcům. Když byla v Londýně v roce 1793 založena Zemědělská rada, stal se jejím čestným členem. Od roku 1779 spolupracoval se slavným přírodovědcem Johnem Hunterem. Položil základy oboru biofyziky. Vš estranný vědec Zabýval se také mnoha dalšími výzkumy. V roce 1785 popsal použití krycího sklíčka u mikroskopu a náhodný pohyb molekul v roztoku známý jako Brownův pohyb. Zabýval se elektrickými vodiči, funkcí zbraní, střelným prachem, magnetismem, hromosvody, vlastnostmi kovů a vedení tepla v kovech či plynovými lampami. Také se stále zajímal o lékařství, které vystudoval. Popsal první použití elektrošoků k léčení psychických chorob, sestrojil první přístroj k inhalaci kyslíku. Bohužel, jeho život ovlivnila francouzská revoluce. Musel narychlo opustit Paříž a uchýlit se do Londýna. Vinou špatné politické situace v Evropě se nemohl vrátit k manželce do Vídně a strádal steskem. Posledních deset let života dokončoval experimenty a pokusy, aby jeho dílo bylo komplexní. /kč/
