„V TT č. 26/2013 jste otiskli ohlédnutí za veletrhy ENERGY IRAQ 2013 a PROJECT IRAQ 2013 v severoiráckém Arbílu, na nichž se za podpory MPO ČR, Svazu průmyslu a dopravy ČR, České exportní banky a společnosti INTEGRA představila široká plejáda českých oborových firem. I náš podnik hledá nová odbytiště. Mohli byste publikovat detailnější fakta o poměrech v irácké energetice?“ – z e-mailu Ing. J. H., Plzeň.
O rozhovor jsme požádali specialistu na danou problematiku a programy rekonstrukce irácké energetiky Ing. Milana Kuchtu. Irák navštěvuje opakovaně. Několik let působí jako nezávislý poradce pro energetiku. Mimo jiné v letech 2003–2004 v rámci Coalition Provisional Authorities v Bagdádu a v roce 2007 na kurdském ministerstvu energetiky v Arbílu. Obecně na úvod: je irácký trh a irácká energetika pro české firmy správné odbytiště? Snaha českých průmyslových a obchodních společností ve větší míře proniknout na irácký trh a aktivně se podílet na projektech rekonstrukce a modernizace hospodářství země, včetně severoiráckého regionu Kurdistán, je nepochybně správná a pro české podnikatelské subjekty stále otevřená. Naše fi rmy, nejen strojírenské, energetické a elektrotechnické mají v zemi na Eufratu dobré renomé. Dnešní následovníci tu mohou navázat na dlouhodobou tradici. Do Iráku směřovaly tisíce tun tuzemské techniky a kvalitního zboží. Aktivně se dosud podílíme i na přípravě místních specialistů. V oboru energetiky ČR po pádu režimu Saddáma Husajna mj. organizovala projekt Školení iráckých energetických specialistů v rámci programu Transformační pomoci ČR Iráku. Do Iráku v posledním období zavítaly desítky českých obchodních a politických misí. V květnu 2011 sem přiletěla ofi ciální vládní delegace ČR v čele s premiérem Nečasem. Iráčtí partneři opakovaně ocenili řadu našich společností za jejich aktivní pomoc při současné ekonomické rekonstrukci země. V jaké situaci se po občanské válce nachází irácká energetika? Co všechno budou muset čeští exportéři na místě respektovat? Vedle obecného nedostatku elektrické energie po celém Iráku (mj. stále vázne zásobování elektráren kvalitním palivem) značný problém činí její distribuce k fi nálním odběratelům: výpadky v dodávkách, tzv. blackouty, se pohybují místně v rozmezí 6–12 hodin denně. Příslušná irácká i kurdská ministerstva tomu průběžně udělují velkou pozornost. Trpí však akutním nedostatkem kvalifikovaných specialistů pro oblast přípravy a realizace projektů k posílení stávající výrobní, distribuční a přenosové soustavy v energetice. Chybí rovněž praktické zkušenosti, především u projekčních prací a využití vyspělých technologií. Na místní energetiku dosud působí dopady irácko-kuvajtského konfl iktu z roku 1991, kdy cca 70 % iráckého energetického potenciálu bylo zničeno, event. vážně poškozeno. Země se musela také podrobit sankcím OSN na dodávky do Iráku. Na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 986 byl v roce 1996 zahájen program Ropa za potraviny. V jeho rámci pod záštitou OSN a jejich jednotlivých agentur byly realizovány dodávky humanitárního charakteru (potraviny, léky a v omezeném rozsahu dodávky pro těžbu ropy a náhradní díly pro chemii, petrochemii a energetiku). Velkým nedostatkem místní energetiky je rovněž neochota a neschopnost improvizovat v případě vzniku problémů. Irácká, resp. kurdská strana proto stále najímají zahraniční poradenské společnosti. V rámci ekonomické transformace iráckého hospodářství hodlají připravit změny i v oblasti legislativy síťových odvětví, vyjasnit novou roli státu a jim zřízených specializovaných institucí (kupř. ERÚ, OTE atd.), včetně liberalizace energetického trhu. Určitým a nikoliv zanedbatelným problémem irácké strany je aplikace různých technických standardů a norem: kupř. ruských GOST, amerických API, ASME, ASTM, JTS atd. Snahou irácké strany je vytvořit jednotné irácké normy – standardy na základě mixu (resp. kompilátu) norem používaných v zahraničí. Zahraniční dodavatelé zařízení a služeb do Iráku však musí být certifi kování podle ISO 9000, ISO 14000 a ISO 18000. Pokud nelze současný stav energetického sektoru Iráku ani přes první pokroky považovat za uspokojivý (libovolno zda z hlediska technického, provozního či personálního), existují alespoň nějaké verifi kované studie a programy jejího rozvoje? Podle odhadů expertů UNDP potrvá uvedení iráckého energetického sektoru do udržitelného stavu nejméně 10–15 let a vyžádá si (bez těžby ropy a zemního plynu) investice ve výši cca 150–200 mld. USD. Přitom do roku 1990 Irák vykazoval přebytek vyrobené elektrické energie o cca 5000 MW. Od roku 2003 se jako hlavní problém irácké vlády a iráckého ministerstva energetiky jevilo urychlené zajištění aspoň částečné rekonstrukce existujících výrobních zdrojů. To však bylo více než složité především z důvodu nedostatku disponibilních fi nančních prostředků a investic. Iráku pomohly USA a jednotlivé agentury spadající pod vládu USA. Do iráckého energetického sektoru v letech 2003–2006 investovaly cca 35 mld. USD. Agentury v rámci OSN cca 15 mld. USD (především v severoiráckém regionu Kurdistán, kde byla situace přímo kritická). Donorské země věnovaly cca 25 mld. USD, hlavně Japonsko, Jižní Korea, Čína, Austrálie, Španělsko, Dánsko aj. Místní exekutiva proto vítá soukromé investory pro energetiku a snaží se aktualizovat platnou legislativu, včetně energetické legislativy. V současné době se chystá v regionu Kurdistán výstavba nových energetických zdrojů o výkonu cca 1000 MW. Snahou je zajistit také účast českých dodavatelů. Jaká je současná struktura provozovaných iráckých energetických zdrojů? Celkový instalovaný výkon činí cca 12 600 MW, a to ve 34 elektrárnách, které jsou téměř výhradně ve státním vlastnictví. Z toho připadá 5996 MW na 9 tepelných elektráren, 2518 MW na 7 hydroelektráren, 4086 MW na 18 plynových elektráren. Mimoto je v provozu cca 100 000 větších dieselagregátů nad 0,1 MW o celkovém výkonu cca 1500 MW. Slouží především jako zdroje na vesnicích a jako záskokové zdroje v úřadech. Počet menších dieselagregátů do 0,1 MW činí asi 1 mil. kusů. Dokončení současných investičních akcí a projektů (ve stadiu výstavby je cca 7600 MW zdrojů) by mělo výrazně zlepšit energetický profi l Iráku. Mimo jiné by mělo garantovat dodávky elektřiny cca 18 až 20 hodin denně. Irácké ministerstvo energetiky plánuje vybalancovat nabídku elektřiny s její potřebou v roce 2014. O rok později by měla na celém území Iráku fungovat standardní distribuční síť. To je ale dost nepravděpodobné z důvodu jak zabezpečit měření odběrů a spotřeby u všech odběratelů bez rozdílu. Nikoliv jen z titulu zvýšení sociálního napětí mezi nejchudšími vrstvami obyvatelstva. Zavedení měření spotřeby je zároveň velmi nákladná položka. Odhad pro celý Irák osciluje podle studie společnosti Fischer Rosemont v rozmezí 2–3 mld. USD. Irácké ministerstvo energetiky podepsalo Memorandum na dodávku nových energetických zdrojů ve výši 10 000 MW do roku 2018, a to se společnostmi General Electric a Siemens na principu EPC (Engineering, Procurement, Construction). Její realizace zatím ale značně pokulhává. I přes smělé plány irácké i kurdské vlády lze převážnou část irácké výrobní energetické základny považovat zatím za zastaralou a technicky značně opotřebovanou. A pro úplnost: jak vypadá struktura spotřeby elektřiny v zemi? Přibližně 79 % připadá na vládní instituce a domácnosti (úřady, školy, nemocnice, bezpečnostní složky, dopravní infrastruktura atd.), 9 % na sektor těžby ropy a zemního plynu, 8 % na místní průmysl a 4 % spotřebuje irácké zemědělství. K síti je momentálně připojeno na 3,6 mil. odběratelů. Nejvíce v metropoli Bagdádu: cca 1,2 mil. Iráku momentálně chybí cca 3000 MW. Defi cit částečně kryje dovozem z Jordánska, Turecka a Iránu. I přesto přístup k elektřině stále nemá okolo 0,4 mil. obyvatel, především v odlehlých oblastech. Na druhé straně: značná část vyrobené elektrické energie není nadále využita optimálně. Vysoké ztráty jsou v přenosu (až 11 %). Nemalé kvóty se spotřebovávají bez placení (neexistují odběrové diagramy, regulace, fakturace). Pokud platby existují, jsou spíše symbolické (0,02 – 0,06 USD/kWh v rámci paušálu) a pokrývají pouze 6 % výrobních nákladů. Uplatňují se v Iráku rovněž alternativní zdroje energie? V omezené míře se spaluje dřevní hmota, především pro topení. Rozvoj a využití solární energie je i přes vhodné přírodní podmínky zatím zanedbatelný. Problémem je vysoké množství prachu a písku v ovzduší, především v období tzv. větrů chamsín. Ty trvají až 50 dní bez přerušení a mohou ohrozit funkčnost mechanických i elektronických částí fotovoltaických elektráren. Ve stadiu příprav je projekt výstavby 30MW zdroje v centrálním Iráku. Také exploatace větrné energie je zatím omezená. Nicméně ministerstvo energetiky kurdské regionální vlády ve spolupráci se společnostmi ze SRN už připravuje pilotní projekt výstavby větrného parku v horských oblastech Kurdistánu o kapacitě 15 MW a 10MW zdroje v lokalitě Nassryia. S jakými základními surovinovými vstupy disponují iráčtí energetici? Dominantní trio tvoří mazut, zemní plyn a uhlí importované z Íránu. Poslední dobou se stále hlasitěji uvažuje o těžbě velkých zásob uhlí právě v Kurdistánu. Irák také počítá s částečným omezením spalování mazutu a s postupným přechodem na větší využívání zemního plynu. Po letitých zkušenostech z Iráku můžete českým výrobcům a exportérů energetických a elektrotechnických zařízení poskytnout konkrétní produktové náměty? Alespoň stručně, v heslech: » Irácké kotle pracují na snížený výkon z důvodu přehřátí; » nedostatek originálních náhradních dílů se země snaží nahradit dovozem levných, nespolehlivých a nekvalitních imitací z Indie a Číny; » trubky u kotlů praskají a deformují se; » turbínové lopatky jsou vylamovány, resp. poškozeny; » špatný je technický stav ohříváků; » řídicí, kontrolní a monitorovací systémy jsou zastaralé, často jen na manuální obsluhu; » úpravny vody jsou ve špatném technickém stavu. Časté jsou výpadky i v samotném zásobování technickou vodou, hlavně v období sucha; » chladicí systémy nepracují na plný výkon – přehřívání systémů; » ekologizace výroby – dříve neexistovala. Aktuálně je nezbytné odsířit a odprášit řadu provozních jednotek a souborů; » chybí technicky kvalifi kována údržba; » nízká kvalita spalovaného plynu (tzv. HCS – high content of sulphur) má za následek nedokonalé spalování, vysoký obsah spalin snižující výkonnost a účinnost elektrárny; » potrubí pro přívod plynového paliva jsou ve vysokém stadiu koroze i z důvodu složitých meteorologických vlivů; » chybí plánování údržby a odstávek energetických zařízení; » technické problémy jsou s izolátory, vypínači a transformátory, které nebyly vyměněny i více než 25 let; » bez výpadků nefunguje komunikační systém pro přenos dat (ve velmi omezené míře pouze PLC – power line carriers). Záměrem je vytvořit funkční VHF přenos dat na principu SCADA; » plánované měření skutečné spotřeby v celoiráckém měřítku má zamezit masivním černým odběrům, avšak technologie je poměrně fi nančně náročná. Připravuje se pilotní projekt nasazení tzv. inteligentních elektroměrů, především v nově stavěných rezidenčních čtvrtích v Basře a Arbílu. Bude se rovněž zkoušet systém tzv. PEC – prepaid electronic cards. Z těchto důvodu je značná část iráckých výrobních zdrojů energie provozována i na méně než 50% výkon. Co s tím hodlají učinit vlády v Bagdádu a v Arbílu? Hlavní výrobní energetická základna Iráku je v rukou státu. Ten se snaží přilákat do země zahraniční investory. Jen v roce 2010 činily zahraniční investice do energetického sektoru 6,05 mld. USD. Pokud jde o liberalizaci trhu s elektrickou energií, zatím nemá vlastní právní rámec a v podstatě neexistuje. Cílem irácké i kurdské vlády je připravit projekty postupné privatizace energetických výrobních zdrojů i distribuční soustavy. Stát si ale ponechá páteřní přenosovou soustavu z důvodu strategického dohledu a kontroly nad zásobováním elektrickou energií. Vedle růstu produkce elektrické energie chce exekutiva začít využívat AZE, hlavně solární a eolickou energii, zvýšit účinnost a efektivnost výrobních zdrojů, zajistit větší šetrnost vůči životnímu prostředí, zlepšit technickou a personální úroveň obslužného a servisního personálu v jednotlivých provozech, zabezpečit spolehlivý a trvalý přenos vyrobené elektrické energie od výrobce k distributorům, prohloubit zapojení místních a především zahraničních investorů do přípravy a následné realizace nových energetických projektů, postupně liberalizovat místní trh s elektrickou energií a dalšími energetickými komoditami a postupně připravit a provést privatizaci výrobních a distribučních kapacit. /wa/