Jak to vlastně ten Le Corbusier myslel?

Moto: Chtěl bych žít v zemi, kde se politici zajímají o nové stavby a dokonce k jejich realizací inspirují, i když se zdají architektonické návrhy veřejnosti odvážné a přízemní lidé jejich nevšednost kritizují. A už jen doufám, že se dobrá architektura veřejných a kolektivních budov, navzdory omezenosti současné politické garnitury, do České republiky zase jednou navrátí. KAPLE JAKO UZNANI ZASLUH Těsně před smrtí naskicoval Le Corbusier pro Firmini a komplex staveb v blízkosti Kolektivního domu kostel Saint-Pierre. Skutečně jen naskicoval, neboť to byl ostatně jeho styl práce. Skici v ateliéru rozpracovali jeho kolegové a on pak neomylně vybral to nejlepší řešení. Podporován starostou Firmini, tímž mužem, který mu pomáhal již ve funkci ministra francouzské vlády při realizaci kolektivního domu v Marseille, byl u základů stavby, kterou pozdější komunistická radnice zastavila. (Některé typy lidí mají prostě společné myšlení.) Po 36 letech se radnice rozhodla, že budovu kostela dostaví a s pomocí jednoho, již stařičkého žáka Le Corbusiera José Oubreiriema, se tak stalo. Nad základnou 25,5 x 25,5 metrů byla vztyčena tvarově složitá kopule 33 m vysoká. Vytváří zvláštní vnitřní prostor, jehož betonová strohost je osvěžena hrou světel proražených otvorů s barevnými odstíny a seskupením malých otvorů, jimž Le Corbusier říkal konstelace. Ale jaké seskupení otvorů měl mistr na mysli? Jaké zvolit? Jeden z radních, odpovědný za dostavbu kostela, měl nápad. Co tak využít seskupení hvězd, jímž říkáme Orion, ale převrátit je naopak. Tak se i stalo a vnitřní prostor kaple Saint Pierre září zvláštním světlem hvězdného seskupení a společně s promyšleným konceptem oddělené kaple a společného prostoru je unikátním pojetím filozofie prostoru. Ne nadarmo se již dříve realizované sakrální projekty Le Corbusiera, o nichž se ještě zmíníme, staly na mnoho let ukázkovými stavbami tohoto druhu v Evropě. JAK TO TEDY LE CORBUSIER MYSLEL Odpověď je zdánlivě jednoduchá. Evropa zmítaná válkami a průmyslovou revolucí nedbala příliš na životní podmínky obyvatel, kteří přicházeli z vesnic do měst za prací. Pavlačové domy, úzké uličky, špatné hygienické podmínky. Chudinské čtvrti vypadaly strašně a poskytovaly nedůstojné životní prostředí. Lidé potřebují slunce a světlo do svých domovů, říkal Le Corbusier a dle toho maloval své představy o bydlení, o bydlení co nejlevnějším, ale promyšleném. O důstojném bydlení. Prostor pro chodce a zeleň, zvlášť komunikace pro automobily a dopravu. Pokud možno v jiné úrovni. Dodnes ideál urbanistů. Takový představovali i čeští architekti na Výstavě soudobé kultury v Brně v roce 1928. Marně. Realizovaly se jen ojediněle. Myšlenky Le Corbusiera byly tak svůdné, že našly i podporu mezi francouzskými politiky a tak realizuje své stavby nejdříve v Marseille, v letech 1946 až 1952, Firmini, 1960 až 1968, ale později i v indickém Čádnígharu. Není pravdou, že lpěl jen na kolektivismu, to potvrzují jeho práce i v porotě na stavbu rodinného domku pro Tomáše Baťu. Mezitím totiž navrhl několik sakrálních staveb, ať již zmíněnou kapli v Ronchamp nebo dominikánský klášter La Tourette. Proto nemá smyslu spojovat jej s panelovou zástavbou československého typu, plnou nedomyšleností, s koncepčně hnusným půdorysem bytů a urbanisticky odbytým situováním v prostoru a reliéfu krajiny. Je příznačné, že sám autor se nikdy ostentativně nezajímal o názory kritiků a čas mu dal za pravdu v tom, že i myšlenka kolektivního bydlení, jakkoliv dnes odmítaná, měla svůj význam a v historii bydlení zaujímá svoje postavení. A je vlastně dodnes nedořešená. Tvorba zisku se s myšlenkami moderního urbanismu nesetkává, to vidíme dnes a denně. Kolektivní dům ve Firmini obsahoval již méně prvků kolektivních služeb a žití, než tomu bylo v Marseille. Ale byla zde například mateřská školka těch nejlepších parametrů se zahradou na střeše domu, byly zde služby a v blízkosti bazén s lázněmi. Byl zde stadion, knihovna a jako výraz duchovního života kostel. K duchovnímu životu (nikoli církvi) lnul Le Corbusier zvláštním způsobem. Ke kapli v Ronchamp na severu Francie se sjíždějí návštěvníci z celého světa a mniši se z kláštera v La Tourette museli nakonec odstěhovat, protože namísto studia dělali jen průvodce zvědavým a nadšeným návštěvníkům. Le Corbusier to tedy myslel velmi dobře, i když byl zřejmě unášen myšlenkou, že lze skloubit tvorbu zisku s tím lepším, co člověk ví o důstojnosti a prospěšnosti dobrého bydlení pro život. Jeho stavby, ty kolektivní, jsou opravdu vedeny snahou po dokonalosti a promyšlenosti, i když využívaly jen hrubého betonu jako stavebního materiálu. S našimi paneláky nemají nic společného, dokonce ani to provedení kvality betonu. Jsou jen potvrzením rčení, že každá dobrá myšlenka může být zneužita a zpravidla zneužita bývá. V klidu si tedy, na základě zkušenosti, dělám vlastní závěr. Uzavírám tuto kapitolu svého života, v níž mne pronásledovalo pomyšlení na to, že budu bydlet v panelovém domě tak dlouho, až mne tato skutečnost dostihla, leč se zjištěním: Le Corbusier to myslel dobře, nadčasově, to jen naše společnost jeho myšlenek zneužila ke své obhajobě. Ve srovnání s Kolektivním domem a dalšími stavbami tohoto architekta musím říci, panelová výstavba je zločin, ničím neospravedlnitelný zločin na naší společnosti.