Jak to vlastně ten Le Corbusier myslel?

Moto: Chtěl bych žít v zemi, kde se politici zajímají o nové stavby a dokonce se jejich realizací inspirují, i když se zdají architektonické návrhy veřejnosti odvážné a přízemní lidé jejich nevšednost kritizují. A už jen doufám, že se dobrá architektura veřejných a kolektivních budov, navzdory omezenosti současné politické garnitury, do České republiky zase jednou navrátí. PANELÁKY JSOU VÝBORNÉ Slyším tato slova z úst akademického funkcionáře, jenž vyučuje budoucí architekty a žasnu. Může to myslet vážně? Debata samozřejmě sklouzne na původce myšlenky betonového bydlení v kolektivních domech - Le Corbusiera. Marně namítám, že panelové domy naší provenience postrádají několik rysů, na než slavný architekt švýcarského původu nesmírně dbal: přesnost výstavby a promyšlenost stavby. Se vzpomínkou na tuto debatu využívám první příležitosti, abych kromě kaple v Ronchamp, jež patří k vrcholným dílům tohoto architekta vizionáře, navštívil i jeden z kontroverzních „Strojů na bydlení“ ve francouzském Firmini. Proslavený Kolektivní dům v tomto městečku propojeném se známějším Saint-Etienne byl vystavěn dle návrhu Le Corbusiera v letech 1960 až 1968, jako jedna z posledních staveb tohoto architekta společně se stadionem a Mládežnickým centrem. A následně, až na počátku tohoto století, byl rozsáhlý a snad největší komplex tohoto typu kolektivního bydlení doplněn kostelem Saint-Pierre. Postavili jej dle návrhů a skic Le Corbusiera, ale už jen díky jeho žákům a pochopení radnice, která zjistila, že Le Corbusierovy stavby přitahují veřejnost jako magnet. I přesto, že dodnes vzbuzují rozporuplné pocity a všechny návštěvníky provokují otázkou: Jak to ten slavný muž vlastně myslel. Byl nápad vzdušných měst architekta beze škol a akademického vzdělání, jehož ateliérem ale prošli například i Oscar Niemeyer nebo nám méně známý autor budovy Opery v australském Sydney (zajímalo by mne jaké přízvisko hanlivosti by této stavbě přiřkla ODS a Václav Klaus zvlášť) Dán Jörg Utzon, a bezpočet českých architektů. Co jméno, to pojem. Nikdo z těchto slavných tvůrců na něj nevzpomíná ve zlém. Je zřejmé, že tvorba Le Corbusiera ovlivnila architekturu i výstavbu kolektivních domů, neboť panelové bydlení téměř kolektivním bydlením je, na dlouhé roky. Nic na tom nemění ani jeho práce pro vizionářské továrníky, mezi jinými pro Tomáše Baťu, když navrhl naopak individuální bydlení pro dělníky. Je rovněž zřejmé, že jeho stavby vycházejí jakoby z funkcionalistickému pojetí, ač on sám proti tomu nálepkování za svého života náruživě bojoval. A faktem také zůstává, že mnoho českých stavařů (nenazývejme je architekty, neboť si to nezaslouží ani omylem), se na myšlenky Le Corbusiera odvolávalo tváří v tvář betonové hradbě československých socialistických měst. Může za to, nadneseně řečeno, slavnější část historie české architektury z počátku minulého století, která si prací světových jmen a tedy i Le Corbusiera všímala a dokonce s nimi dokázala navázat dostatek tvůrčích kontaktů. A myšlenek Le Corbusiera se pak zmocnila klika stavařů, jež změnili tak hanebným způsobem naše prostředí a vzbudili odpor k sídlištnímu bydlení. MISTR PROSTORU A SVĚTLA Prohlídka Kolektivního domu ve Firmini začíná v Mládežnickém centru. Přízemní budova tvořící část tribuny stadionu je veselá díky svěžím barvám oken, ostatně s barvou denního světla dokázal Le Corbusier pracovat mistrně. Na dohled ční kónická stavba kostela, před ní, za budovou centra, je fotbalový stadion s atletickou dráhou. Mládežnické centrum je z našeho hlediska strohá stavba, jejíž atmosféra mi připomíná Technickou knihovnu v Praze Dejvicích. Je zde muzeum a knihovna i propagační centrum organizovaných prohlídek Kolektivního domu. Vyjíždíme na návrší, kde se tyčí masivní betonová konstrukce Kolektivního domu. Je v něm prostor pro asi 1500 lidí a průvodkyně upozorňuje na protilehlé návrší, kde jsou rozsety domky sídliště se stejným počtem lidí. Pro srovnání. Individuální versus kolektivní pojetí bydlení. Lze to ale srovnávat? V úrovni přízemí Kolektivního domu jsou do surového betonu stavby vtisknuty symboly Moduloru, tedy jakéhosi proporčního systému Le Corbusiera, který stanovuje výšku stropů na 226 cm, podle výšky vztyčené paže muže. Toto měřítko Corbusier měnil a v tom spočívá i jedna z jeho předností. Dokázal se poučit, i když kritiky jakoby nevnímal. Vcházíme do budovy. Nikde nejsou omítky, jen pohledový beton. Na to si musíme zvyknout po celou dobu prohlídky. Budova je dnes rozčleněna na dvě části, bydlení patřící do bydlení sociálního pod správou radnice a soukromé byty prodané v privatizaci. Obě části jsou ale stejné, co do vybavení chodeb. Ty jsou široké, Le Corbusier je nazýval ulicemi, lemované jednotlivými vchody do bytů barevně pojatými vstupními dveřmi. Otevírá se nám jeden z bytů, v němž se snadno ztrácí skupina asi 10 návštěvníků. Prostor je přijímá bez šoku. Je tedy větší, než se na první pohled zdá. Jeho velikost je umocněna obrovským oknem obývacího prostoru, které rámuje výšku dvou pater. Okno je dodnes perfektně zachované a funkční. Řemeslná úroveň vysoká. Za malou předsíňkou s krabicí ve stěně, kam se dříve doručovalo mléko a pečivo přímo z chodby, je obývací pokoj s kuchyňským koutem a terasou chráněnou slunolamem. Malá kuchyňka nebudí moc nadšení, ale později se dozvídáme, že v soukromých bytech je schopna pojmout i moderní současné vybavení ke spokojenosti nájemníků. Z obývacího prostoru, jehož strop je zčásti tvořen vlastně až stropem druhého patra, jsme tedy vlastně v mezzonetu, vedou schody do vyššího patra, kde je koupelna s vanou a separátní toaleta, pak dětský pokoj a ložnice rodičů. Uvědomuji si, že se vlastně pohybuji nad chodbou. Objem budovy se tak maximálně využil a chce to pohled na řez z bokorysu, abyste pochopili tuto prostorovou skládačku. Byt je dělen příčkami s vestavěnými skříněmi. V ukázkovém bytě je i originální nábytek, jenž překvapí, stejně jako u dalších prvků, solidností zpracování. Ještě tentýž den se setkávám s jedněmi z bývalých obyvatelů Kolektivního domu, manželskou dvojicí s intelektuálním povoláním. V tomto domě začínali a při budování kariéry a rodiny zde našli vše, co potřebovali. „Na první pohled je to jednoduché, ale žít se v tom dá skvěle a bez dalších nákladů. Corbusier byl mistr světla a prostoru, což jsme si uvědomili nejvíce poté, jak jsme se snažili přestavět starý dům k našim potřebám.“ Tato manželská dvojice dnes samozřejmě preferuje individuální bydlení, ale posuzuje Kolektivní dům s nadhledem lidí zralého věku a vzpomínkou na své začátky. „Pro začátek samostatného života je to příhodné bydlení v hezkém životním prostoru.“ Jan Baltus