Odstoupivší pravicová vláda se v palivo-energetické politice mj. řídila zásadou, že
nepovolí další těžbu uhlí z ložisek za územními limity v severních Čechách. Avšak
v návrhu chystané nové energetické politiky do roku 2050 s těmito zásobami „tiše“
počítala. Jaderná energetika byla ve Strakově akademii i na Bursíkově MŽP oficiálně
tabu. Ale první kroky k dostavbě dalších jaderných bloků a k těžbě uranu, jehož
zásoby se odhadují na minimálně 50 let, si vynucuje život sám.
Polemické premisy a la „maximálně
zvýšit dostupnost domácích energetických
zdrojů“ znamenají v pohledu
zúženém na fosilní zdroje přestat si už
konečně přehazovat horký brambor
v dlani a rozhodnout s definitivní platností
o dostavbě JE Temelín a o osudu tuzemských
zásob hnědého uhlí, přednostně za
limity vytýčenými v 90. létech.
Fischerův úřednický kabinet žádná
průlomová rozhodnutí nepřijme. Logicky.
Další odsunutí tohoto problému až na
bedra kabinetu, jenž vzejde z výsledků
říjnových voleb, je však jen organizační
intermezzo, další kolo boje s časem. Lidé
a obce na severu Čech chtějí naději, aspoň
minimální garance. Žádný soudný
politický subjekt jim je však (tváří v tvář
zhoršující se situaci s energetickými
zdroji v Evropě) nedá. A podle expertů
daleko už není doba, kdy bude zapotřebí
se stejnou naléhavostí vyřknout ortel nad
pokračujícím zakonzervováním, anebo
naopak nad otevřením ložisek černého
uhlí v Podbeskydí.
Ano, jaderná renesance i vyuhlení ložisek,
jež by se slušelo zachovat pro příští
pokolení, je technicky složité a lidsky
bolestné rozhodnutí. ČR ovšem neoplývá
jinými surovinovými zdroji pro velkovýrobu
energie a tepla. Fakt, že obojího
momentálně spotřebováváme méně, je
jen dočasný. S překonanou hospodářskou
krizí opět nastoupíme na trajektorii
rostoucí poptávky po elektřině, teplu,
páře i chladu. A pokud si je nedokážeme
co nejekologičtěji a zároveň co nejefektivněji
opatřit z domácích obnovitelných
zdrojů, pokud se budoucí vláda, těžaři
a energetici nedokáží po vzoru ciziny
solidně dohodnout s lidmi, jimž velkorýpadla
zlikvidují jejich domovy, sami sobě
(resp. 10 milionům občanů této země)
připravíme drahý black-out.
Politologové se shodují: nadcházející
volební kampaň bude mimořádně ostrá.
Velmi zajímavé je v této souvislosti sledovat
postoje jednotlivých politických
subjektů k dalším perspektivám české
energetiky a teplárenství. Ani občany, ani
podniky nad novými a ještě dražšími fakturami
už nezaujme pusté tlachání. Není
a nebude možné plytce agitovat proti
další těžbě uhlí, proti výstavbě nových
jaderných bloků a zároveň garantovat
bezvýpadkový chod české energetiky
a teplárenství. Nikdo nenamítá proti promyšleným
úsporám ve využívání domácích
i zahraničních zdrojů paliv, proti
aktivnějšímu, technicky i ekonomicky
akceptovatelnému prosazování obnovitelných
zdrojů, proti zavádění moderní
a základní surovinu lépe využívající techniky,
proti zkvalitňování ovzduší a určitě
nikoliv proti zlepšování zdraví populace.
Jenže voliči přemýšlejí. Pustými mediálními
kampaněmi a ideologickými
frázemi, jež se rozcházejí se základními
technickými reáliemi a nutně by přivedly
ke kolapsu českého palivo-energetického
komplexu, je získat nelze. A stejně
neblaze při jejich rozhodování nad
volební urnou skončí úhybné manévry
vyhnout se ožehavým problémům perspektiv
české energetiky a teplárenství
v podobě svolávání nových komisí
odborníků, či alibistických odkazů na
nejrůznější direktivy z Bruselu. Ve finále
by volič volal k odpovědnosti za zhasnutá
světla, za vypnuté výrobní linky, za
studené radiátory ve školách, bytech, či
nemocnicích - české politiky.
Příslovečné karty nejsou rozdány
spravedlivě. To nikdo nezpochybňuje.
Finančně zatím nejlépe „padají“ tuzemským
těžařským firmám, importérům
a prodejcům fosilních paliv ze zahraničí.
Nedostatek domácích zdrojů (zejména
zemního plynu) eskaluje růst cen jejich
produktů a služeb už dnes. Brojit za
energetickou bezpečnost, za spolehlivost
dodávek a souběžně se spoléhat, že energii
či paliva si kdykoliv a levně opatříme
v jakési vždy bezpečné cizině, byla a je
naivita. Viz letošní novoroční memento
s výpadky dodávek ruského zemního
plynu přes Ukrajinu, či loňské odchylky
v harmonogramu transportu ropy z téže
světové strany.
Kauzu „jádro“ a „uhlí“ opětovně
nenastoluje pouze náš nový (rozmařilý?)
životní a pracovní styl, nýbrž naše
letitá pohodlnost nehledat a nerealizovat
s předstihem jiná, technicky, ekonomicky
i ekologicky progresivnější řešení. Pokud
bude i nová vláda pokračovat v pštrosí
politice a vyhýbat se kategorickým rozhodnutím
v obou kausách, první razantní
úder může očekávat nejenom od energetické
a teplárenské sféry. Řadě tamějších
podnikatelských subjektů vyprší
smlouvy na uhlí již v období 2010-12.
Přebudovat jejich produkční zdroje „ze
dne na den“, navíc na nejistý zemní plyn,
není fyzicky proveditelné. A dokonce ani
v horizontu čtyřletého působení budoucí
vlády. Pokud bychom se po krizi s ropou,
či s plynem zvenčí (nedej bůh!) dožili
zimy, v níž bude chybět také uhlí a koks
z domova, pak by to novou vládu v očích
voličů-občanů i podnikatelských subjektů
nutně deklasovalo. Minimálně na
úroveň její předchůdkyně, parlamentem
odvolané.
Váhavý kabinet, jenž by se zdráhal
přijmout včas správná inženýrská rozhodnutí,
také znechutí a odradí investory.
Nic si nenalhávejme: energii a teplo
nepotřebujeme v současné Evropě pouze
my. V Eurozóně i mimo ni existuje řada
států, které už mají v další orientaci své
energetické a teplárenské báze jasno.
Volný kapitál není charitativní spolek.
Cílevědomě směřuje vždy tam, kde
nalezne optimální podmínky pro realizaci
vhodných projektů a nikoliv rozhádané
politiky.
Akademicky lze polemizovat, zda každá
ekonomická krize je, či není negací
předchozích politických a hospodářských
projektů a aktivit. Mimo jakoukoliv diskusi
je ovšem fakt, že při svém zdolávání
a nástupu na novou vývojovou linii přeje
připraveným. Státům i podnikatelským
subjektům s promyšlenou strategií dalšího
postupu, s novými technickými
idejemi, s připravenými lidskými, legislativními
i organizačními kapacitami.
Bude to za několik málo měsíců platit
také pro energetickou budoucnost české
kotliny? /uai/