Nedávno publikovaný výzkum v prestižním časopise Nature Communications si vytkl za cíl zodpovědět prostou otázku – jak nanočástice tají? Jak to ale bývá, takové otázky jsou jednoduché jen zdánlivě. Táním za určitých okolností procházejí prakticky všechny materiály a nanočástice nepochybně nejsou výjimkou. Nicméně, táním materiálů se zabývali vědci před stoletím a stejného stáří jsou i modely popisující tání. I ty nejvíce relevantní existující modely tání jsou staré asi 50 let. Jak říká Richard Palmer z britské Swansea University, badatelé již dlouho věděli, že se procesy tání materiálu při přechodu do nanoměřítka mění. Přesto ale zůstávalo záhadou, jak vlastně tají nanočástice, které se dnes staly dost běžným typem materiálů v rozmanitých aplikacích. Vzhledem ke stáří teoretických modelů tání bylo pro Palmera a jeho kolegy jasnou volbou uspořádat experimenty se zobrazováním chování nanočástic zlata, s nimiž by mohli prověřit a případně vylepšit modely tání materiálů. Palmerův tým použil ve svých experimentech dnes velmi populární nanočástice zlata. Ty posloužily jako modelový systém pro další kovy. Během experimentů badatelé zobrazovali chování nanočástic zlata o velikosti 2 až 5 nm při různých teplotách pomocí rastrovacího transmisního elektronového mikroskopu. Svá pozorování později ověřovali kvantově mechanickými simulacemi. Palmerovi a jeho kolegům se podařilo doložit závislost bodu tání nanočástic na jejich velikosti. Také jako první pozorovali samotné tání nanočástic, kdy kolem pevného jádra nanočástice během růstu teploty vzniká kapalný materiál. Poznatky o tání nanočástic pomohou předpovídat jejich chování za vysokých teplot a přispějí tím k vývoji nových typů zařízení s nanočásticemi pro každodenní použití, včetně medicíny a diagnostiky, katalyzátorů nebo rozmanitých typů elektroniky.
