Až budete číst tyto řádky, bude snad zmatek před začátkem mistrovství světa v kopané v Brazílii zapomenutý a pozornost se soustředí na hřiště a kulatý nesmysl, který hráči po něm honí. Jak budou asi s míčem spokojeni? Bude to lepší než před čtyřmi lety (a v menší míře i 8 lety), kdy míč podle kritiků ve vzduchu nepředvídatelně „plaval“ a působil problémy brankářům i hráčům při zpracování? Stejnou otázku si před začátkem mistrovství kladli i fyzikové. A dospěli k závěru, že Adidas (oficiální dodavatel míčů pro všechna MS od roku 1970) kritiky poslouchal. Nový míč se proti dvěma „problémovým“ typům z posledních mistrovství světa hodně změnil (Teamgeist v roce 2006, Jabulani v roce 2010). V čem byla chyba? Nebylo to v hmotnosti: oba míče byly těsně pod horní hranicí hmotnostního limitu (420 až 445 gramů). Mnohem větší roli hrála aerodynamika. Ovlivnilo ji například zkrácení švů na balonu. Běžný míč s 32 sešitými plochami má podle měření fyzika Simona Choppina délku švů 405 centimetrů. Teamgeist měl 345, Jabulani 203. Švy také vypadaly jinak: podle měření přesným laserem jsou šité švy na povrchu běžného míče zhruba dvakrát hlubší než švy na povrchu lepených míčů Jabulani. A právě hladký povrch míčů může za jejich chování ve vzduchu. Když se kulový objekt jako míč pohybuje vzduchem, zůstává za ním brázda nižšího tlaku, který míč „nasává“ a zpomaluje. Ale to platí především v nízkých rychlostech. Při vyšších rychlostech (od několika desítek km/h) se stává proudění stále turbulentní a proud vzduchu přilne k míči na delší dobu. Míč ztrácí rychlost pomaleji. Zároveň platí, že čím je povrch hladší, tím déle je proudění kolem něj laminární. U běžného sešívaného míče se proudění změní na turbulentní při rychlosti cca 60 km/h, tedy při jakémkoliv rychlejším kopnutí, protože z nohou fotbalistů létají míče více jak stokilometrovou rychlostí. Míč se tedy při vyšších rychlostech chová poměrně předvídatelně. Ale v případě hladších míčů docházelo k přechodu k turbulentnímu proudění v o něco vyšších rychlostech. U Jabulina to podle měření fyziků v aerodynamickém tunelu bylo kolem 90 km/h. Za prvé na to fotbalisté ani fanoušci nebyli zvyklí, za druhé jde o rychlost, kterou mají míče v řadě herních situací. Nejhorší bylo, když hráč nakopl míč přímo s žádnou nebo velmi malou rotací. Proudění kolem míče je z větší části laminární, změny tlaku v brázdě za ním míč „potahují“ do stran. Každý míč je nestabilnější, když nerotuje, ale v případě hladkých míčů z posledních dvou mistrovství to bylo z výše uvedených důvodů častěji. Je Brazuca jiná? Zřejmě ano. Simon Choppin při měření švů zjistil, že jejich průměrná hloubka je 1,56 milimetru, tedy o polovinu více než u běžného míče a třikrát více než u míče Jabulani. Brazuca má povrch složený jen ze šesti dílů, ale díky jejich tvaru (připomínají trochu větrné mlýny) celková délka švů dosahuje 327 centimetrů, tedy téměř o polovinu více než Jabulani (i když je to podobně jako Teamgeist). Navíc je míč pokrytý výčnělky. Pokud se tedy dá věřit fyzice, letos tolik nářků na míč jako před čtyřmi lety neuslyšíme.
