Před několika týdny zaplavila sdělovací prostředky zpráva, že se podařilo objevit zatím neznámé prostory v největší egyptské pyramidě, tzv. Chufuově (či Cheopsově podle řeckého přepisu jména tohoto faraóna). Jde o zhruba 30 m dlouhou „chodbu“, která leží prakticky přesně nad tzv. Velkou galerií a má na pohled velmi podobné rozměry i tvar. Egyptologové krotí naděje milovníků tajemství, protože podle jejich odhadů se nejspíše bude jednat o zcela prázdný prostor, který architekti vytvořili jen proto, aby snížili tlak na stěny již dávno známých (a také vyloupených) chodeb a komnat pod ním. Všichni samozřejmě můžeme doufat, že se egyptologové mýlí a prastará stavba skrývá stále ještě nečekané překvapení, ale není to příliš pravděpodobné. Podobné prázdné prostory lze najít i nad pohřebními komorami samotnými, a tak hypotézu o jejich čistě architektonické funkci je nutné brát vážně. Více se zřejmě dozvíme, až se do daného prostoru dostanou kamery. Což bude zřejmě ještě nějakou dobu trvat, protože archeology bude čekat poměrně náročné vyjednávání s egyptskými úřady. Rozhodně už nehrozí, že by se stejně jako v 19. století dobývali egyptologové do nitra pyramidy pomocí střelného prachu, a příprava a schvalování vhodného postupu budou nějakou dobu trvat. Zatím ale víme příliš málo, a tak jde o otázku pro jiný text. Než se věnovat dohadům, pojďme se podívat na to, jak vlastně k objevu došlo – a proč za něj vděčíme částicové fyzice. Úspěch po čtyřiceti letech Objev byl uskutečněn díky sledování částic nazývaných miony. To jsou elementární částice do značné míry podobné elektronům (mají stejný náboj a také spin), ale jsou zhruba 200krát těžší. Právě poměrně vysoká hmotnost dává mionům mnohem větší „průbojnost“, než mají elektrony. Elementární částice totiž při srážkách s jinou hmotou ztrácejí energii v podobě elektromagnetického záření – ovšem čím vyšší mají hmotnost, tím méně energie ztratí. Miony tak při srážkách ztratí podstatně méně energie než elektrony (rozdíl je daný dokonce druhou mocninou hmotnosti, takže miony ztratí 200krát na druhou, tj. zhruba 40000krát méně energie). Jednoduše řečeno, mion tedy jen tak něco nezastaví. Miony se vyskytují i v zemské atmosféře, a to v jejích horních vrstvách. Vznikají, když se částice kosmického záření s vyššími energiemi srazí s atomy atmosféry. Protože jsou miony poměrně stabilní, nezanedbatelné množství jich pronikne atmosférou až k povrchu Země. Během srážek s částicemi atmosféry sice ztratí velkou část své energie, ale dorazí – a my je dokážeme poměrně dobře vystopovat. Miony za sebou totiž zanechávají „stopu“ v podobě ionizovaných částic (tedy částic, ze kterých při srážce vyrazily elektrony), a tak dnes máme k dispozici hned několik typů detektorů, které je mohou odhalit. (V případě skenu Chufuovy pyramidy byly využity tři různé postupy.) Stejně důležité je, že byť miony velmi dobře procházejí pevnou hmotou, přesto platí, že čím je materiál hustší, tím rychleji se zastaví. Pod širým nebem jich tedy detektory zachytí více než řekněme ve sklepě nějaké stavby. V případě pyramidy se například vědci domnívali, že dokážou odlišit, zda mionů přilétajících k detektoru v pyramidě není v některém směru o trochu více – to by totiž mohlo znamenat, že tam leží nějaká komora nebo jiný prázdný prostor. Padesát let pokroku Fyzikové si tak už před mnoha desítkami let uvědomili, že mionové detektory by mohly fungovat jako „rentgen“ pro objekty, které se pod rentgen z nějakého důvodu dát nemohou (třeba proto, že se pod něj – jako pyramida – nevejdou). První zkoušky principu „mionové tomografie“ probíhaly už v 50. letech, ale o skutečně průlomovou aplikaci se pokoušela v druhé polovině 60. let právě v Gíze skupinka vědců vedených Luisem Alvarezem, jedním z autorů hypotézy o vyhynutí dinosaurů v důsledku dopady planetky. Vědci tehdy chtěli s pomocí mionového detektoru objevit skryté prostory v Rachefově pyramidě (tedy druhé největší pyramidě v Gíze). Experiment tehdy probíhal celé roky, dokonce ho jednou přerušila šestidenní válka, přesto se podařilo získat údaje jen z části pyramidy, ve které vědci žádné nové prostory neobjevili. Ale od té doby technika učinila ohromný skok vpřed. Není to ani tak důsledek aplikací v archeologii či stavebnictví, ale především na velkých urychlovačích částic, např. LHC. Právě na nich experimentální fyzikové jejich přesnost a spolehlivost vylepšili natolik, že v posledních letech „mionová tomografie“ zažívá boom, byť stále jen v omezeném měřítku. Vědci ji použili hned v několika případech v pokusech odhalit vnitřní strukturu sopek. Mionové detektory také sloužily k hledání skrytých komor ve slavné mexické Pyramidě Slunce. Pátrání bylo sice neúspěšné a podle všeho je v pyramidě skutečně jen jedna, dávno známá chodba, která zpřístupňuje malou „jeskyni“ (možná přirozenou, možná vyhloubenou lidmi), měření ovšem ukázalo, že jedna strana pyramidy se senzorům jeví hustší než druhá, s rozdílem 20 % v průměrné hustotě. Vysvětlení je zřejmě ve vodě. Buď se na jedné straně odtok vody (třeba srážkové) z pyramidy zhoršil, nebo naopak druhá vysychá. V tom, jak to je, nejsou zatím všichni zúčastnění vědci zajedno, ale díky mionům alespoň mexické úřady vůbec vědí, že stavba by mohla být ohrožena. Důležitý výsledek také přineslo využití mionových detektorů v havarované jaderné elektrárně Fukušima, kde se s jejich pomocí hledalo roztavené palivo v reaktorech. Už průběžné výsledky z prvního reaktoru ukázaly, že v místě, kde by se měla zobrazovat tzv. aktivní zóna, tedy „srdce reaktoru“, v němž probíhá řízená jaderná reakce, není na snímcích stín od uranového paliva. Díky tomu nyní v podstatě jistě víme, že během havárie došlo k jejímu zničení a palivo se podle všeho rozpustilo a odteklo pryč. V nejlepším případě se podaří taveninu najít v dolní části reaktorové nádoby, v horším případě bude až na dně kontejnmentu (tedy druhé ochranné obálky kolem reaktoru, která obklopuje celou reaktorovou nádobu, pozn. red.). Zatím vůbec nevíme, jak velký mohl být únik materiálu mimo reaktorovou nádobu, v každém případě jde o negativní zprávu. Likvidace taveniny bude nepochybně náročnější než likvidace nepoškozeného reaktoru. Ale alespoň mohou nyní technici vytvářet realističtější časové odhady a připravit se na to, co je na čeká.
