Vydělat v Moskvě během 80. let za jediný den 5000 dolarů byl pro většinu lidí zcela nedosažitelný sen, ale 23. července 1984 se alespoň jeden takový šťastlivec podle všeho našel. Ne, že by si na takové peníze přišel za svůj podíl v budování socialismu (nebo v jeho neoficiální šedivé ekonomice). Šlo o zaměstnance dnes tak probírané americké Agentury pro národní bezpečnost (NSA). Spolu s celým týmem dalších kolegů techniků byl mimořádně nasazen v Sovětském svazu, aby prověřil možnost, že Rusové odposlouchávají psací stroje na americké ambasádě. Stejně jako nikdo z jeho kolegů nevěděl, co přesně hledá, ale večer onoho dne uviděl na rentgenových snímcích součástky, které v amerických psacích strojích neměly co dělat. A byť nebylo v tu chvíli zcela jasné, jak štěnice funguje, už bylo jisté, že Sověti mají na americké ambasádě rozjetou „velkou akci“. Supertajná akce, informace o ní putovala z ruky do ruky Podle svědectví Američana pro dokument NSA z roku 2012 si dotyčný technik nejprve hrubě ulevil a pak marně hledal kolegu, kterému by se pochlubil. Musel počkat do druhého dne, což prý nebylo úplně snadné. Snad mu to alespoň vynahradila už zmiňovaná mimořádná odměna, kterou šéf týmu vypsal. I nezvyklá pětitisícová částka ilustruje, jak důležitá byla akce pro americké bezpečnostní služby. Echo, že by psací stroje mohly být „napíchnuté“, přišlo od nejmenované spojenecké vlády, která se s podobným problémem také setkala na svém zastoupení v Moskvě. Američané rychle zorganizovali rozsáhlou akci, během které NSA ve vlastní režii bez spolupráce s jinými agenturami sehnala pro celou ambasádu náhradní psací stroje, navezla je do Moskvy, za pochodu vyměnila, zatímco z USA přivolaní technici pečlivě prohlíželi staré vybavení, zda objeví stopy nějaké manipulace. Do Moskvy tehdy putovalo více než 10 tun vybavení, které se nakonec po budově dopravovalo z velké části po schodech ručně. Nejen proto, že některá zařízení se nevešla do výtahu, ale i proto, že Sověti po příjezdu nového týmu „kvůli údržbě“ vyřadili výtah zcela z provozu. Akce byla tak tajná, že z ambasády o ní věděl jen velvyslanec – a ten se to dozvěděl z ručně psané poznámky, kterou mu šéf skupiny z NSA podal do ruky po svém příjezdu na ambasádu. Napíchnutá kulička Už o 10 měsíců později byla situace jiná. O události se dozvěděl tisk, konkrétně televizní stanice CBS. Šéfové NSA zuřili a pustili se do vyšetřování, ale brzy se zjistilo, že o původně velmi tajné operaci už ví jednoduše příliš mnoho lidí. Kdo informaci vynesl, se tedy nikdy zjistit nepodařilo. Tisk ovšem nevěděl zdaleka všechno. Například to, že nakonec se podařilo objevit 16 napíchnutých psacích strojů. Novináři také neznali technickou povahu zařízení. Nejlepší dohad zněl, že Sověti v podstatě odpozorovali pohyb hlavy s písmeny. Ambasáda používala slavné stroje IBM Selectric, které neměly klasické klapky. Písmena tiskla na papír kulovitá hlavice (samozřejmě přes pásku s barvou), na které byly téměř všechny znaky (česky typové nebo tiskové kuličky). Výjimkou byla mezera, pomlčka, backspace nebo tabulátor, které na tzv. růžici nebyly, a tak je sovětská štěnice ani nedokázala z principu odposlechnout. Kulička se před každým úderem do pásky musela nejprve natočit správným písmenem k papíru. To zařizovalo několik ramen, která kuličku správně natočila před úderem. Pokud jsou údaje NSA přesné, tak sovětská štěnice snímala pohyb právě těchto ramen a díky němu mohla určit, které písmeno se právě tiskne. Bylo to možné díky tomu, že Rusové nahradili původní díly za nápodoby, které na koncích měly silné magnety. Jejich pohyb pak sledoval magnetometr štěnice, tvrdí americká dokumentace. Systém nebyl dokonalý, nedokázal číst všechny znaky a nebyl ani zcela přesný. Ale protože se na strojích přepisoval nešifrovaný text, při jeho luštění mohli určitě hodně pomoci statistiky četnosti písmen v angličtině. Sověti velmi úspěšně vyřešili i problém přenosu údajů z psacích strojů „domů“. Všechny štěnice byly vybaveny malým rádiovým vysílačem, který sice měl zřejmě velmi omezený výkon a dosah, ale to nemusel být tak velký problém: přijímač mohl být vzdálen v podstatě jen několik desítek či stovek metrů (jak uvidíme dále, možná šlo v podstatě o vysílání v rámci budovy). Neustálé vysílání by bylo nápadné, a tak štěnice vysílaly údaje jen v krátkých, byť velmi častých pulsech. Byly vybaveny na svou dobu nezvyklým prvkem v podobě malé digitální paměti, která dokázala zachovat celkem 8 písmen ve čtyřbitových kódovacích znacích. Samotný přenos probíhal na stejných frekvencích jako televizní vysílání (30, 60 nebo 90 MHz), aby byl méně nápadný. Sověti také věděli, jaké typy detektorů Američané používají, a tak vysílače štěnic byly nastavené tak, aby filtrovaly z vysílání frekvence (tzv. harmonické frekvence), které detektory Američanů mohly snadno najít. Aby bylo zařízení ještě hůře odhalitelné, bylo ho také možno vypnout na dálku. Když se tedy na ambasádu zaměřily kontrašpionážní týmy Američanů a Rusové si toho všimli (což nebylo obvykle tak těžké, když KGB byla na domácí půdě a budovu i personál měla pod neustálým dohledem), štěnice jednoduše na dálku odstavili a ty se v éteru staly zcela neviditelné. Jak vyplývá z údajů NSA, Rusům se hra na schovávanou úspěšně dařila velmi dlouho. Štěnice se do psacích strojů musely dostat při jejich cestě na ambasádu (montáž trvala odhadem alespoň půl hodiny), což znamenalo, že v některých fungovaly v době objevu už zhruba 8 let. A tak podle americké špionážní agentury je těžko zjistitelné, kolik škod vlastně USA povedená sovětská akce vlastně způsobila. Rozbor ukázal, že Sověti svoje zařízení postupně obměňovali a vylepšovali. Nevíme přesně, zda se jim dařilo zvyšovat přesnost získaných výsledků či třeba jejich přenos, to NSA nepopisuje. Důležité je nešetřit Technik, kteří zařízení objevil, podle NSA sám říká, že neudělal nic zvláštního a měl prostě štěstí, že se mu do ruky dostal správný snímek. Jeho nadřízení zase oceňovali jeho tvrdohlavost a samostatnost (alespoň tedy zpětně). V týmu se totiž mluvilo o nutnosti šetřit rentgenovým filmem. Ten vyráběla jen firma Polaroid, která ročně vyprodukovala 3000 kusů. Pro potřeby týmu se jich podařilo sehnat celkem 10 000, ale film rychle docházel a další dodávky byly v nedohlednu. Američané tedy jen mohli být zpětně vděční, že nebyli příliš spořiví. NSA si v dokumentu tak trochu předvídatelně rýpla i do kolegů ze „zpravodajské komunity“, kteří tak velkorysí nebyli. V roce 1978 byla v komíně tehdejší americké ambasády objevena anténa, jejíž účel v tu chvíli nebyl zjevný. Americká kontrašpionáž dokonce prověřovala na ambasádě psací stroje, ve kterých už podle všeho štěnice byly, ale neobjevila je. Technici totiž předpokládali, že jakékoliv úpravy strojů by byly vidět na napájení. Sovětské štěnice v té době poháněly pouze baterie, na snímcích se nic podezřelého neobjevilo a psací stroje se používaly dále beze změn. (Baterie bylo nepochybně nutné někdy měnit, ale dokument neuvádí, po jaké době to bylo a jak to Sověti případně mohli dělat.) Možná proto, že Sověti měli zkušenosti se svými odposlechy, pro vlastní potřebu ve stejné době elektrické psací stroje pro zapisování utajovaných informací vůbec nepoužívali. Všechny také dopravovali pouze diplomatickou poštou a ty, které se zrovna na úřadech nepoužívaly, byly vždy bezpečně uloženy. Ovšem samozřejmě dokonalé opatření to nebylo a protivník si cestu k tajným informacím našel. Ještě v 80. letech se Američanům povedlo podobný kousek Sovětům vrátit, když téměř stejně dokonale napíchli kopírovací stroje firmy Xerox, které se používaly na sovětských ambasádách. Firma na tuto technologii měla po omezenou dobu v podstatě světový monopol a SSSR nezbylo, než využívat jejích služeb. Hit mezi psacími stroji KGB odposlouchávaný psací stroj IBM Selectric byl od svého uvedení na trhu velkým hitem a prodával se po milionech. Do obchodů se dostal 31. července 1961, první rok si našlo majitele 20 000 strojů, a objednávek bylo na 80 000 strojů. Po 25 letech jich po světě datlovalo již přes 13 milionů. Jeho poznávacím prvkem byla tisková kulička, která na pohled trochu připomíná golfový míček a nahradila množství jednotlivých klapek. Kulička byla elegantní řešení: dala se snadno vyměnit, a tím změnit i písmo stroje (nu, nebylo to tak jednoduché jako změnit typ písma na počítači, ale proti minulosti to byl velký rozdíl). Stroj nabízel ale více: především díky elektrické klávesnici nebylo nutné do něj vést údery silou, a tak byl proti mechanickým strojům mnohem příjemnější a v důsledku i rychlejší. Díky své oblibě se tento stroj stal designovou předlohou pro první počítačové terminály IBM (IBM System/360) – designéři nechtěli opouštět zavedenou „značku“ a také byli rádi, že mohou u nové technologie vzhledově odkázat na oblíbený a spolehlivý stroj. Selectric byl de facto vyvrcholením dlouhé historie psacího stroje. Ta sahá až do 18. století; na přelomu 19. a 20. století už se stroje velmi podobaly těm, které známe dnes. Současné anglické rozložení kláves (QWERTY) a od ní odvozené i nejpoužívanější rozložení české (QWERTZ) se datuje do roku 1873, kdy společnost Remington přebrala výrobu psacích strojů od malé společnosti Sholes and Glidden. Významný dodavatel zbraní pro vojsko Unie si po americké občanské válce chtěl rozšířit portfolio. A s psacími stroji se trefil do černého. /jj/
