Příběh studené fúze začal roku 1989 a je spojen se jmény Martin Fleischmann (narozený v Sudetech) a Stanley Pons [podrobněji viz TT 11/2019, str. 18]. Tito dva chemici provedli poměrně jednoduchý pokus s elektrolýzou těžké vody (tedy vody, kde je místo vodíku jeho izotop deuterium s neutronem v jádře), ve které byly ponořeny elektrody z kovového palladia. Když přes elektrody procházel proud, deuterium podle nich pronikalo poměrně hluboko do atomové mřížky palladia. Což není nic kacířského, ale potvrzený fakt – plyny do atomových mřížek některých kovů skutečně pronikat mohou. Oba vědci se ovšem domnívali, že deuterium proniká do palladia v takovém množství, že v atomové mřížce kovu dojde ke „tlačenici“. Nakonec se některé atomy deuteria natlačí do tak malého prostoru, že překonají vzájemný odpor a splynou – tedy fúze jader vodíku. To již kacířská myšlenka je. Slučování jader je, analogií řečeno, podobná práce jako snaha přiblížit dva magnety stejnými póly k sobě. Vyžaduje to nesmírně vysokou energii, aby se podařilo překonat silný vzájemný odpor obou atomů. Na Slunci šanci na fúzi zvyšuje kombinace ohromného tlaku (fúze probíhá v jeho středu, ne u povrchu) a vysokých teplot. Na Zemi podobné tlaky nevytvoříme, a tak jdeme cestou zvyšování teploty: v největším fúzním projektu současnosti, tokamaku ITER, by teplota plazmatu měla dosahovat až 150 milionů stupňů. Fleischmann a Pons tvrdili, že jejich „studená fúze“ dokáže obcházet limity, které fyzikální komunita považovala z dobrých důvodů za nepřekročitelné. Navíc se domnívali, že jsou blízko fúzi „ziskové“, při které více energie vzniká, než se využívá. Toho se žádnému jinému experimentu nikdy dosáhnout nepodařilo; ani dnes, natož před 30 lety. Na pohled fantastický výsledek vzbudil obrovskou pozornost. Problémy tak vyplouvaly na povrch pouze postupně. Potíž nebyla ani tak v tom, že oba chemici výsledek nedokázali vysvětlit přesvědčivě a do podrobností teoreticky (podle výpočtu byly i v atomové mřížce palladia mezi atomy deuteria příliš veliké vzdálenosti), ale především v tom, že jejich měření při bližším přezkoumání neobstála. Jako první odpadlo tvrzení, že při experimentu byly zjištěna přítomnost neutronů s vysokou energií, které mohly vznikat právě při fúzi. Ale jak se ukázalo, to byla prostě chyba v měření a Fleischmann a Pons tento argument brzy nechali padnout pod stůl. Příčinou chyby bylo zřejmě i to, že měření přítomnosti částic s vyššími energiemi nebylo pro oba vědce „denním chlebem“; jak jsme říkali, nebyli experimentálními fyziky, nýbrž chemiky. Za další důkaz svého tvrzení pak oba chemici považovali mírný přebytek tepla při reakci, který naměřily jejich kalorimetry. Opakování v jiných laboratořích ovšem nic podobného ve většině případů nenaměřila – a když byl nějaký přebytek nalezen, obvykle to byl důsledek později nalezené chyby v měření. O rok pozdější experimenty jiné skupiny s původním vybavením žádné stopy fúze nezaznamenaly. Podobných měření byla celá řada, přesto „moderní pověst“ o studené fúzi začala žít svým vlastním životem. Souviselo to snad i s tím, že Fleischmann a Pons houževnatě bránili svůj výsledek i v době, kdy už ho drtivá většina kolegů považovala za prokazatelně „mrtvý“. (Fleischmann proslul i osobními útoky na své názorové protivníky.)
