Jak číst statistiky a co z nich vyvodit aneb senátor Zlatuška odpovídá Jiřímu Markovi

Ve svém článku „Inženýři, patenty a senátor Zlatuška“ (Technický týdeník, 15. 7. 2008) na mne útočí Jiří Marek stran počtu inženýrů zcela zbytečně, problémem je jeho vlastní neznalost. Neuváděl jsem nikde, že inženýrů je dost (nevím, kolik by jich mělo být, i když mám za zřejmé, že jich z tuzemských zdrojů stěží může být víc), pouze na statistikách Eurostatu demonstroval, že problém není v počtech studujících na českých technikách. Stejný závěr je ostatně obsažen v prezentaci předsedy Rady vysokých škol prof. T. Haasze a doc. Ježka, kterou měli o stavu výzkumu a vývoje v České republice na zasedání předsednictva Rady vysokých škol 17. ledna 2008 (tato prezentace je veřejně dostupná na stránkách Rady vysokých škol na adrese http://www.radavs. cz/prilohy/16p4RVS-VaVaI2007- 170108short.ppt). Na str. 7 této prezentace je formulace jednoho z jejich hlavních závěrů zcela jednoznačná: l V ČR studuje v technických a přírodovědných oborech poměrně nadstandardní počet studentů, ovšem poměrně malá část z nich studium dokončí l relativní počty absolventů doktorských studijních programů v technických a přírodních vědách jsou vysoké l podíl absolventů technických věd ve věkové skupině 24 – 65 let je nejvyšší mezi sledovanými zeměmi Předseda Rady vysokých škol Haasz i jeho předchůdce v této funkci doc. Ježek jsou reprezentanty technických škol, takže je z nějaké averze k technikům snad nikdo podezřívat nebude. Na rozdíl od Jiřího Marka si však dovedou přečíst statistiky a nezpochybňovat na základě pouhých předsudků nebo tradovaných pověr, co z nich vyplývá. Řešení problému vysoké „úmrtnosti“ studentů technik je s velkou pravděpodobností třeba hledat v lepší podpoře matematicko-fyzikálních znalostí žáků základních a středních škol a podpoře přístupu ke kvalitnímu všeobecnému středoškolskému vzdělání, které pro následné zvládnutí technických disciplín připravuje nezbytné studijní předpoklady. Ředitelé strojírenských firem by svoje lobbování měli napřít směrem k vyššímu podílu smysluplně koncipované matematické průpravy na základních a středních školách včetně maturit z matematiky, pokud jim opravdu leží na srdci problémy malé studijní úspěšnosti na technikách. Mezinárodní srovnávací studie také ukazují velkou míru čtenářské negramotnosti ve vztahu k matematickým informacím v textu, to se zjevně netýká jen studentů ve školách, ale jak vidno i profesorů a ředitelů firem. U patentů Jiří Marek opomíjí fakt, že ve vládní koncepci finančního odměňování patentů není žádné místo pro kontrolu kvality a oddělení nesmyslů od užitečných věcí (kde by ovšem pořád mělo platit, že náklady na patent musí zaplatit jeho komerční přínos, nikoli stát jen pro patentování jako takové). I zde bych Jiřímu Markovi doporučil seznámit se s fakty a nespoléhat na vlastní dojmy nebo podléhat zájmům vlastní formy. Před pár týdny vyšla v USA rozsáhlá a mimořádně ucelená studie fungování amerického patentového systému, na který se česká vládní koncepce orientuje (J. Bessen & M. J. Meurer: Patent Failure: How Judges, Bureaucrats, and Lawyers Put Innovators at Risk, Princeton University Press, 2008). Analýza evropských i amerických dat k závěru o tom, že ze srovnání nákladů na získávání a udržení patentů ve srovnání s přínosy patentových licencí vyplývá celková společenská ztrátovost fungování celého systému: „Medián [hodnoty patentu] slouží jako rozumná míra „hodnoty“ typického patentu. Tato hodnota není ve skutečnosti nijak vysoká [přibližně 10 000 dolarů v cenách z roku 1992 pro americké patenty a zhruba čtvrtina této částky u patentů v Německu, Francii a Velké Británii] a může být menší, než součet nákladů za právní služby a administrativní poplatky, které jsou pro udělení patentu potřeba. Každý patent je jako sázka do loterie. Vynálezci jsou ochotni finančně ztrácet na platbách do takové loterie s vyhlídkou možnosti velké výhry na jednom patentu. Průměrná hodnota placená za patent [mezi 50 a 500 000 dolary u amerických patentů a cca 16 000 u patentů evropských] pak lépe odpovídá částce, kterou je vynálezce za takový lístek do loterie ochoten zaplatit před tím, než získá informaci o kvalitě svého vynálezu. Je to průměr, ve kterém jsou zohledněny malé pravděpodobnosti velkých výher, stejně jako mnohem běžnější nízké hodnoty patentů.“ Mé námitky se týkají státní podpory této loterie, nikoli patentů, do kterých investují firmy samy. Finanční podpora, kterou hodlá česká vláda poskytovat, není srovnatelná s příklady, které její příznivci často uvádějí. Často citovaný americký zákon iniciovaný Bayhem a Doylem umožňuje výzkumníkům a univerzitám podržet si práva k patentům z federálně financovaného výzkumu a využít jejich úspěšnou komercializaci, nikoli však za patenty platit jen proto, aby si Spojené státy udělaly další čárku ve statistikách (se státními platbami za patenty ostatně budeme dost jistě světovým unikátem). Tento měsíc publikovaná data z Velké Británie ukazují, jak málo efektivní podpora univerzitním patentům je: meziroční výdaje na ochranu duševního vlastnictví na univerzitách meziročně vzrostly o 22 procent, výnosy z těchto aktivit však naopak o jedno procento poklesly (přičemž pokles specificky z patentů činil 3 procenta). Mezi různými formami transferu znalostí z univerzit do komerčního prostředí kolem nich hraje patentová ochrana jednoznačně nejméně významnou roli (zpráva „Higher Education - Business and Community Interaction Survey 2003-2007“, červenec 2008). Tyto britské údaje odpovídají závěrům uvedené americké studie – komercionalizace výsledků formou patentů, kdy zvýšené náklady přinášejí zmenšené výnosy, je zřejmým protimluvem. Za zdůraznění samozřejmě stojí, že britská vláda za udělené patenty školám nic neplatí – pokud by byly patenty cestou, jak získávat státní peníze, byla by negativní bilance skutečného přínosu patentů mnohem vyšší. S výrazně problematickými prvky americké patentové politiky včetně Bayhova- Doylova zákona se lze seznámit např. v obsáhlém pojednání harvardského profesora Scherera, prezentovaném na kulatém stole Konkurence, patenty a inovace, pořádaném OECD v říjnu 2006 (obsáhlý sborník je dostupný na adrese http://www.oecd.org/ dataoecd/26/10/39888509.pdf). Silná kritika patentů včetně upozornění na to, že rychlost výzkumu a inovací nezrychlují, ale naopak zpomalují, zazněla nedávno v přednášce „Kdo vlastní vědu“ i od nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001 prof. Stiglitze, když spolu se stejně naladěným nobelistou za medicínu z roku 2002 prof. Sulstonem otevírali 5. července 2008 Institut pro vědu, etiku a inovace na britské University of Manchester (zprávu o tom viz např. http://www.ip-watch.org/ weblog/index.php?p=1129). Vládní koncepce mechanického přidělování peněz podle velmi formálních kvantitativních ukazatelů je evidentně špatná. S kritikou nepřicházím sám, silné námitky formulovali představitelé vysokých škol i Akademie věd, nicméně Rada vlády pro výzkum a vývoj se je rozhodla ignorovat. Vážnými nedostatky trpí i způsob hodnocení výzkumu jako takového, což dobře ukazuje matematicko-statistický rozbor nedostatků použité citační analýzy, který v červnu publikovala Mezinárodní unie matematiků. Otázky kvality a opodstatněnosti reformních kroků jsou bohužel pro „odborníky“, kteří na předlohách nových pravidel pracují, méně důležité, než snaha vyhovět premiérovi ve snaze hlavně „udělat reformu“, bez ohledu na vážné věcné i koncepční nedostatky. Výzkumu, vývoji, ani inovacím v České republice však tento přístup prospěje jen stěží. Jiří Zlatuška, senátor