Známý britský fyzik Stephen Hawking a nejznámější subatomární částice, Higgsův boson, mají celkem zajímavou společnou minulost. Hawking si nejprve vsadil na to, že „Higgs“ se nikdy nenajde. Když o svých 100 dolarů přišel, řekl, že objevu částice lituje – bez ní by totiž fyzika byla podle něj zajímavější. V posledních dnech se Hawking a známý boson znovu potkali, alespoň v médiích. Britský fyzik v předmluvě knihy o dobývání vesmíru Starmus napsal, že Higgsův boson by mohl způsobit zánik našeho vesmíru. A skutečně má pravdu. Předem řekněme, že bez matematiky nelze tuto problematiku představit v plné hloubce a do všech důsledků. Zjednodušeně lze ovšem říci, že dnešní fyzikální teorie jsou v mnoha ohledech stále hodně nedokonalé. Velmi dobře dokážeme popsat chování běžných částic naší hmoty od subatomárních částic, ale jak vznikají, co je drží pohromadě a proč mají současnou podobu, tušíme jen částečně. Jedna z možností, která zatím neodporuje našim poznatkům je, že podoba vesmíru je prakticky náhodná. Celý vesmír by mohl být stabilní jen zdánlivě: kdybyste do něj drcli, struktura by se nakonec uspořádala do jiné stabilní podoby. Fyzikové odhadují, že to by vedlo k přeuspořádání fyzikálních zákonů a rozpadu viditelné hmoty. Hawking tedy v podstatě jen zopakoval starou domněnku, že když „zatřeseme“ Higgsovým polem, mohlo by to možná zničit vesmír. (Higgsův boson je jednoduše projev tohoto pole.) Takovým otřesem by podle něj mohlo být dodání neuvěřitelného množství energie tzv. Higgsovým bosonům pomocí velmi silného urychlovače, zhruba o výkonu 100 miliard gigaelektronvoltů – byl by tedy zhruba 7milionkrát silnější, než má činit plánovaný výkon urychlovače LHC po letos dokončené generální opravě, které by s dnešní technologií vyžadovalo obvod urychlovače kolem 100 milionů kilometrů (vzdálenost od Země ke Slunci je v průměru necelých 150 milionů km). Analogií si můžeme představit, že Higgsovo pole dnes zaujímá nejnižší možnou energetickou hladinu, kterou mu okolnosti dovolují. Třeba jako balvan, který se svalil z hory do nejbližšího údolí. Ale kdybychom dodali částici dost energie, „balvan“ by se mohl proboural skrze horu, u které leží, do nižší nadmořské výšky. (Doslova by se „protuneloval“ na nové místo pomocí jevu nazvaného kvantové tunelování.) Z místa události by se tato změna rychlostí světla šířila do všech stran. Nemůžeme vyloučit, že k podobné události nedojde jednoduše náhodou. Higgsův boson se může „níž do údolí“ (na nižší energetickou úroveň) „protunelovat“ s jistou pravděpodobností sám od sebe. Je možné, že už se tak někde ve vesmíru stalo a my jen čekáme, až „vlna“ dorazí. Může se zdát, že otázka možné nestability Higgsova pole je jen plané fantazírování, ale není. Přispěl k tomu i objev urychlovače LHC, že Higgsův boson má hmotnost kolem 126 GeV. Teoretické modely říkají, že při této hodnotě je vesmír skutečně tzv. metastabilní: v tuto chvíli je sice celá stavba stabilní, ale při otřesu se může snadno zhroutit. Je to pravda, nebo důkaz, že v našich fyzikálních představách o vesmíru je zcela zásadní chyba? Řada fyziků si myslí spíše to druhé a hledá vysvětlení, které by nestabilitu – a vesmíru nebezpečný Higgsův boson – z rovnic odstranilo.
