Minijaderná elektrárna v metropoli
skla a bižutérie nejpozději
do roku 2015! Podle entuziastů
– odvážný průkopnický návrh
senátorky Paukertové, která doporučila
zásobovat 25 000 tamějších
domů elektřinou i teplem z jaderné
minielektrárny. Podle oslovených
energetiků (a ve vzácné shodě
s nimi) i kritiků jádra – technický
úlet dalšího politika před blížícími
se volbami.
Ponechme stranu politickou rétoriku
a analyzujme danou kausu prizmatem
současného vědeckého poznání
a technického rozvoje. Dokázali by
Jablonečtí (příp. nespokojenci se
současnými cenami energie a tepla)
v kterémkoliv jiném českém městě
vybudovat a provozovat minijadernou
elektrárnu? Odpověď bude
(zatím) záporná. Kupodivu: nikoliv
co do merita věci, ale co do termínu
investiční náročnosti její realizace.
Nicméně: ve světě už existuje několik
konkrétních technických studií
i modelů takového energeticko-urbanistického
zařízení v různém stupni
rozpracovanosti. Mimoto: řada jednoúčelových
malých jaderných reaktorů
už byla nejenom postavena, ale
také implementována do konkrétních
systémů. Za všechny vzpomeňme
třeba mnoho let funkční pohonné
jednotky kosmických satelitů, nebo
atomové ledoborce dlouhodobě rozbíjející
ledovcové kry bez nutnosti
doplňovat jejich zásobu paliva
v nepřístupných arktických polích.
Shrnuto: bezpečný, bezobslužný,
výkonný a zároveň pohotově aplikovatelný
energetický a teplárenský
komplet na bázi řízené štěpné řetězové
reakce pro městskou zástavbu
lze seriozně očekávat nikoliv za
7 let, ale spíše v období 2030-2040.
Ani to však nemusí být podle konstruktérů
a energetiku poslední
a nezvratný termín. Pokud by eskalovala
poptávka po energii a teplu
a nadále rostly jejich prodejní ceny
(přičemž řada předkrizových symptomů
takový scénář naznačovala
nejpozději v půli nadcházející
dekády), konkrétní výrobci jaderné
techniky by nepochybně dokázali
nabídnout městskou jadernou minielektrárnu
i podstatně dříve.
Skeptici tvrdí, že všechno nové je
jen dobře zapomenuté staré. Pohledem
této poučky by bylo nejsnazší
navázat na výsledky výzkumu v dané
branži ze 60. a 70. let. Tehdy se lidstvu
zdálo, že momentální ropný a uhelný
boom nikdy neskončí a jaderná energie
byla ve srovnání s fosilními zdroji
logicky dražší. Vývoj se však nezastavil.
Podle expertů si města a regiony
v budoucnu budou objednávat
a exploatovat jednorázově použitelný
kompakt s již naloženým jaderným
palivem. Na vhodné lokalitě jej specialisté
výrobce zprovozní a zapojí
do sítí. Palivo „shoří“ max. do 10
let. Servisní týmy se v dotyčném
městě objeví znovu a vymění starou
jadernou minielektrárnu za novou,
metodou „kus za kus“. Nemělo by
to být nijak složité: ani montážně,
ani transportně. Uzavřená jaderná
minielektrárna by se už dnes plošně
„vměstnala“ na půdorys europalety.
Od politiků nelze žádat detailní
inženýrské a konstruktérské znalosti,
ani technické futuristické vize. Platíme
si je (v tom lepším případě) za
profesionální organizační práci. A ta
by měla zajistit obyvatelům měst
a obcí mj. dostatek cenově dostupné
energie a tepla, aniž by bylo nutné
akcelerovat podobně náročné projekty.
Otázka proto zní: doopravdy už
jablonečtí vyčerpali všechny ostatní
možnosti a naděje? /kar/
