Několik plavidel, která používají k pohonu energii uvolňovanou při štěpení jader, udržuje již 55 let splavnost Severní mořské cesty pro velké obchodní lodě. První z reaktorů používaných na palubě ledoborců jsou starší než všechny ruské jaderné elektrárny většího výkonu, takže sehrály velkou roli při zlepšování bezpečnosti provozu těchto zdrojů a při prodlužování jejich provozuschopnosti. Na rozdíl od pozemních jaderných reaktorů jsou na palubě jaderných ledoborců neustále silné vibrace. Toto prostředí se řadí k nejextrémnějším, v němž jsou jaderné reaktory provozovány. Permanentní vi brace Jaderné ledoborce dokážou lámat až 3 m tlustý led. Pro provoz jaderných reaktorů není konkrétní číslo natolik důležité jako vibrace, které při tom vznikají. Při prolamování pevného ledu se stává, že se ledoborec zastaví, musí zacouvat a rozjet se, aby na led najel rychleji a prolomil jej. Praskání ledu se přenáší do trupu a jaderný reaktor je tak de facto provozován v zóně neustálých zemětřesení. Na rozdíl od pozemních reaktorů je pro něj tento stav běžné pracovní prostředí. Na reaktory na jaderných ledoborcích jsou kladeny velké nároky i z hlediska rychlosti změny výkonu. Elektřina vyráběná turbínou se vede přímo do lodních elektromotorů, takže výkon reaktoru musí korespondovat s rychlostí lodi. Není možné, aby reaktory nabíhaly na plný výkon v tak dlouhém čase jako u velkých suchozemských bloků. Manévry v ledech by se neúměrně protahovaly. Jaderné ledoborce jsou schopny zvládnout změnu směru do jedné minuty, což je čas srovnatelný s dieselelektrickými ledoborci. Změna výkonu reaktoru probíhá rychlostí 1 % za sekundu. Na plný výkon je však schopen najet v kratším čase, protože část výkonu se odvádí v podobě elektřiny k napájení lodních systémů a v podobě páry na vytápění vnitřních prostor lodi. Na palubě bývá také několik odsolovacích stanic, které vyrábějí z mořské vody technickou a pitnou. V letním období, kdy bývá led slabší, běží reaktory na 30–40 % výkonu. Jen v zimním období využije posádka jejich plný výkon. Přenos zkušeností Zkušenosti z provozu jaderných reaktorů na ledoborcích byly již od počátku přenášeny na pozemní jaderné bloky. Šlo o jeden z prvních typů ruských tlakovodních reaktorů. Prototyp tlakovodního reaktoru byl uveden do provozu krátce po spuštění 1. jaderné elektrárny světa v roce 1954 v Obninsku. V roce 1958 vyplula na moře první ruská jaderná ponorka se dvěma tlakovodními reaktory. O rok později byl oficiálně zahájen provoz prvního jaderného ledoborce světa Lenin a teprve v roce 1964 byl dokončen 1. blok s reaktorem typu VVER v Novovoroněžské jaderné elektrárně. Tento reaktor měl do svých následovníků, kteří stojí například v Dukovanech a v Temelíně, ještě velmi daleko a musel projít dlouhým vývojem, v němž se uplatňovaly právě zkušenosti z jaderných ledoborců. Kromě vývoje bezpečnostních systémů zdárně fungujících i v extrémních podmínkách, které panují na jaderných ledoborcích, získali odborníci také důležité zkušenosti z oblasti materiálů a z prodlužování provozu jaderných reaktorů. Zatímco pozemních jaderných elektráren bylo relativně dost a měly poměrně dost náhrad, počet jaderných ledoborců nedostačoval a musely přesluhovat. Dieselelektrické ledoborce neměly dostatečný výkon a velikost, aby byly schopny nahradit stárnoucí jaderné ledoborce při doprovodu velkých obchodních lodí. Provoz reaktorů jaderného ledoborce Lenin nebyl výrazně prodloužen, protože posloužily ke studiu opotřebení materiálů. Díky získaným zkušenostem mohl být prodloužen provoz ledoborce Arktika na 175 000 reaktorových hodin, tedy o plných 75 000 hodin za původní projektovou životnost. Za říční ledoborce Tajmyr a Vajgač prozatím náhrada není. Je možné, že jejich reaktory budou v provozu až 200 000 hodin. Rozhodnutí o prodloužení provozu reaktorů na palubě ledoborce Arktika, která zahájila provoz v roce 1974, přišlo na přelomu 80. a 90. let, tedy v době, kdy byly energetické reaktory uzavírány bez možnosti prodloužení provozu za původně stanovenou hranici. První pozemní reaktor, u nějž to bylo provedeno, byl VVER-440 v Novovoroněžské jaderné elektrárně. V citovaném okamžiku měl za sebou jen necelé 2/3 své projektové doby provozu. Kompaktnost konstrukce Ve vývoji reaktorů pro ledoborce se stále více uplatňovala kompaktnost konstrukce, která má pozitivní dopad na bezpečnost jejich provozu. Pro první reaktory bylo typické mnoho potrubí, u nějž bylo vyšší riziko potenciálního poškození. U nejnovějšího reaktoru RITM-200, kterým bude během několika let osazen první jaderný ledoborec nové třídy, jsou parogenerátory a hlavní cirkulační čerpadla integrovány do reaktorové nádoby, čímž je minimalizováno riziko prasknutí potrubí a úniku chladicí látky. Je to také směr, kterým se dnes ubírá celosvětový vývoj všech reaktorů malého a středního výkonu. Vladislav Větrovec
