Představte si elektrárnu, která po silnicích i polních cestách dojede až na místo, kde je elektřina zapotřebí nejvíce. Přesně takovou představu nabídli jaderní inženýři v SSSR před 60 lety svým nadřízeným. Vznikla tak myšlenka a nakonec i prototyp takzvaného „eněrgosamochodu“ – jinými slovy mobilní jaderné elektrárny, která měla sloužit jako zdroj energie pro odlehlé části země i vojenské základny v případě vojenského konfliktu. 60. letech se nakonec ukázalo levnější vyřešit problém jinak, ale nápad nikdy zcela nezemřel. Další posdobný projekt mobilního reaktoru nazvaného Pamír s unikátním typem jaderného zařízení chlazeného plynem místo vody byl doveden do prototypové fáze v Bělorusku. Jeho spuštění zabránila jaderná havárie v Černobylu, která v bývalém SSSR výrazně narušila důvěru v j aderné technologie. Pohyblivý jaderný reaktor se náhle zdál být příliš velkým rizikem. Rusové nebyli ve své snaze sami. Výzkumu mobilních reaktorů se věnovala v 50. a 60. letech i americká armáda a její zájem – byť nyní čistě teoretický – se v posledních letech obnovil. Armáda zvažuje, zda by drobné reaktory nemohly pomoci omezit ohromné náklady na dopravu energií. Kuriozita , či něco víc? Výraz „pojízdná atomová elektrárna“ dnes zní zcela nereálně, ale tyto stroje skutečně fungovaly a představují jednu z nejzvláštnějších kapitol vývoje jaderné energetiky. Experimentovaly s nimi obě supervelmoci druhé poloviny 20. století, ale zvláštní směr nabral jejich vývoj především v bývalém SSSR. Příběh jejich vzniku ve východním bloku podle dostupných zdrojů začal v roce 1955. Jeden ze zakladatelů tamního atomového průmyslu, Jefim Pavlovič Slavský, se prý během návštěvy leningradského závodu pustil do debaty s jeho vedením o možnosti vývoje autonomního atomového zdroje pro osamělé oblasti země. Například pro posádky radarových a dalších stanic daleko mimo hlavní sídla, inženýry či geology pracující na zpřístupnění nových nerostných zdrojů, a tak podobně. Padesátá léta byla nejen v SSSR obdobím „jaderného optimismu“, a tak projekty rychle získaly potřebné financování a podporu. Výkresy pro stavbu byly hotovy už v roce 1957 a o pouhé dva roky později už bylo vyrobeno i vybavení pro zkušební prototyp zařízení nazvaného TTP-3. Zkratka by se dala přeložit jako „elektrický zdroj schopný přepravy“, ale používal se pro něj i výraz „eněrgosamochod“, tedy energovozidlo. Jednalo se o sestavu několika vozů na podvozku posledního typu sovětského těžkého tanku T-10, ale i ten byl pro dané účely nakonec malý. Podvozek bylo nutné prodloužit zhruba o třetinu (místo sedmi kol jich měl deset) a hmotnost reaktorového vozidla činila zhruba 90 t. Na zabezpečení celého provozu nestačil ovšem jeden „samochod“. Celou soupravu tvořila čtyři vozidla o celkové váze 210 t: jedno reaktorové, jedno s parogenerátorem (tedy systémem na převod tepla z reaktoru na páru pohánějící turbínu), třetí vozidlo přepravovalo turbínu a čtvrté ovládací panely a další nutné vybavení. Reaktor byl dnes běžného typu, tzv. tlakovodní. Samotná reaktorová nádoba s palivem a radioaktivní zónou měla rozměry válce o výšce zhruba 6 m a s průměrem 6,6 m. I přes své relativně malé rozměry byl celý systém dvoustupňový: radioaktivní voda z reaktoru neproudila přímo do turbíny, ale v tepelném výměníku předávala teplo vodě v druhém okruhu, která poháněla samotnou turbínu. Palivo bylo tzv. vysoce obohacené, což znamená, že obsahovalo více než 20 % radioaktivního uranu (zhruba 4 % u většiny dnešních reaktorů). Z dnešního hlediska by bylo považováno za velké bezpečnostní riziko a zařízení by se muselo řídit ještě mnohem přísnějšími předpisy než běžná elektrárna. Reaktor vytvářel zhruba 8,8 MW tepla, ze kterého se mohly vyrábět maximálně 2 MW elektřiny (na dnešní poměry málo, dnes bychom čekali cca o necelý MW více). To je výkon, který mohou běžně dosahovat i velké dieselagregáty. Zásoba paliva v reaktoru stačila zhruba na rok provozu. Zařízení nebylo dostatečně odstíněné, a tak v praxi musel být kolem reaktoru vztyčen ještě velký násep, který chránil obsluhu před účinky radioaktivity. Prototyp „eněrgosamochodu“ v roce 1960 začal zkoušky v Obninsku, v centru sovětského jaderného výzkumu, a v roce 1961 v něm došlo k zažehnutí jaderné reakce. Zkoušky probíhaly údajně do roku 1965, ale pak byl projekt víceméně zastaven. Důvody byly nejvíce ze všeho ekonomické: zařízení bylo vzhledem k výkonu příliš drahé, složité a nebezpečné. Konec „eněrgosamochodů“ to ovšem nebyl. Vz hůru k Pa míru Už během 60. let se začal paralelně s koncem TTP-3 rýsovat nápad na výstavbu jiného mobilního reaktoru jako zařízení pro zajištění vojenských schopností v případě zničení jiných zdrojů energie. V běloruském Ústavu energeticko-inženýrských problémů mělo vzniknout zařízení, které by bylo schopné dodávat energii například mobilním protiletadlovým stanovištím. Reaktor měl být pokud možno lehký, kompaktní a s dlouhou výdrží. Odpovědí mělo být zařízení velmi nezvyklého typu: plynem chlazený (konkrétně N2O4) jaderný reaktor. Byl jednostupňový, a tak stejný plyn, který chladil reaktor, zároveň poháněl turbínu vyrábějící elektřinu. Šlo v podstatě o unikátní zařízení, a tak asi není divu, že vývoj trval velmi dlouhou dobu. Plány vznikly v 60. letech, ale zkoušky reaktoru začaly až v roce 1985, a to ještě jen na „stojánce“, ne přímo na vozidlech. Reaktor znovu používal vysoce obohacené palivo (na 45 % obsahu radioaktivního uranu). Jeho využití mělo tu výhodu, že jediný náklad paliva stačil na zhruba pět let provozu. Celou sestavu tvořila dvě vozidla: jedno s reaktorovým návěsem, druhé s blokem turbíny. Reaktorové vozidlo mělo hmotnost zhruba 65 t. Pamír měl ještě nižší výkon než TTP- 3, podle různých údajů zhruba jen 630 až 700 kW elektrického výkonu. V běžných podmínkách jde o v podstatě zanedbatelný výkon, ale ekonomika nakonec projekt nezastavila. O to se postarala jaderná havárie v Černobylu v roce 1986. Vývoj Pamíru probíhal v Bělorusku, které bylo spadem z Černobylu silně zasaženo; vedení této sovětské republiky nehodlalo riskovat zkoušky mobilního reaktoru prakticky nevyzkoušeného typu, a tak projekt ještě ve stejném roce ukončilo. Může být? V roce 2010 se začalo mluvit o tom, že by se projekt mohl oprášit. Bělorusové oznámili, že by se mohli pustit do vývoje upravené verze Pamíru s pomocí ruského kapitálu. Nové zařízení mělo být výkonnější (cca 2 MW) a bez doplnění paliva sloužit až 25 let. Ale jak už jsme si v případě projektů z bývalého SSSR zvykli, nakonec z řečí nebylo nic. Chronický nedostatek financování (hlavně toho stabilního a dlouhodobého) i tento projekt nakonec beznadějně pohřbil. Jak je asi patrné i z našeho zběžného pohledu do dějin ruských „pojízdných elektráren“, i v této oblasti je jasně patrný technický pokrok. Reaktory jsou stále menší, výkonnější a v neposlední řadě také spolehlivější. To je důležité nejen z hlediska bezpečnosti, ale také ekonomiky. Objevují se nové typy malých reaktorů, jež by mohly být výhledově dostatečně spolehlivé, aby se daly upevnit i na mobilní zařízení. Nejde přitom jen o snění ruských atomových inženýrů, kteří se neustále potýkají s finanční nouzí. Poli „mobilních reaktorů“ se začala v posledních letech intenzivněji věnovat také americká armáda. Ta se při svých zahraničních misích potýká stále s jedním problémem: 80 % její logistické zátěže tvoří doprava tekutin – hlavně vody a nafty. Cena jejich přepravy k bojovým jednotkám je přitom po započtení všech nákladů a rizik astronomická, v některých případech vyjde litr nafty v bojové linii armádu na tisíce korun. Vojáci zkoumají různá řešení, například program zavádění obnovitelných zdrojů u předsunutých jednotek, aby se alespoň snížila spotřeba elektřiny, či využívání místních zdrojů biomasy. Své místo by v tomto „mixu“ mohla najít údajně i jaderná energie, právě v podobě malých jaderných reaktorů. Američané s nimi stejně jako Rusové experimentovali především v 60. letech, ale projekty stejně jako ty ruské nikam nevedly. Jednalo se o běžné tlakovodní reaktory, ale rizika se zdála převažovat nad možnými přínosy. Podle mnohých ovšem technický pokrok situaci změnil a nové typy reaktorů by mohly splňovat stejné požadavky s menším nebezpečím havárie. „Eněrgosamochody“ nejsou zcela bez budoucnosti, i když je těžké říct, zda jejich okamžik už přišel.
