Před devíti lety, v červenci 2010, se Izrael stal surovinovou velmocí. Americká společnost Noble Energy objevila při vrtech zhruba 130 km od pobřeží této země velké ložisko zemního plynu. Naleziště, které je známé jako Leviatan (tedy původně obří mořský netvor), obsahovalo podle prvních odhadů zhruba 450 milionů kubických metrů zemního plynu, což by pro ilustraci stačilo na pokrytí několika desetiletí české spotřeby. Od té doby odhalených zásob plynu ve východním Středomoří stále přibývá. A Izrael je spolu s Egyptem a Kyprem jedním z největších „výherců“ v této geografické loterii. Dnes má prozkoumané zásoby plynu v podstatě na století vlastní spotřeby. Otázkou je, co s tím. Hledají se spotřebitelé Některé změny již jsou vidět. Ty izraelské elektrárny, které spoléhaly na dovážené uhlí, postupně procházejí výměnami vybavení a přecházejí na domácí zemní plyn s měřitelným výsledkem zlepšování kvality ovzduší. Izraelská města zkoušejí autobusy na zemní plyn. Izraelská vláda uvažuje, že od roku 2030 zakáže prodej vozů na benzín i naftu, a povolí pouze dnes „alternativní“ pohon: elektromobily a vozy na zemní plyn. Izrael je sice rozvinutou ekonomikou, ovšem s poměrně malým podílem energeticky náročné průmyslové výroby a mírným klimatem. Spotřeba plynu v zemi je a i v dohledné budoucnosti bude výrazně nižší, než je potenciální objem těžby z ložisek, která se během posledních letech podařilo objevit. Tak co s ním? Nejjednodušší by bylo samozřejmě dodávat plyn sousedům. Což už se do určité míry děje. V loňském roce podepsaly společnosti Noble Energy a Delek Drilling desetiletou dohodu o dodávce plynu do Egypta. Část paliva pak může být reexportována ze dvou egyptských terminálů do dalších částí světa. Egypt s celkovou a stále rostoucí stomilionovou populací je určitě slibný trh, navíc na zemní plyn ve velké míře spoléhá a nehodlá na tom nic měnit. Ovšem plynovod přes Sinaj, na který dohoda spoléhá, byl a stále je vhodným cílem pro útoky a sabotáže, které v posledním desetiletí jeho provoz výrazně narušovaly. Egypt navíc objevil vlastní velká ložiska, a je otázkou, jak se bude stavět k importu konkurenčního izraelského plynu, až se těžba na nově objevených velkých ložiscích skutečně rozvine. Plyn z izraelských nalezišť proto má mířit například do Jordánska, které je na zemním plynu prakticky úplně energeticky závislé, ale i na palestinská území – to je ovšem stále málo. Dalším logickým řešením otázky by byla stavba exportních kapacit na větší vzdálenosti, například terminál technologie LNG, tedy zkapalněného zemního plynu. Poptávka po něm dlouhodobě roste, především na asijských trzích. Navíc asijské ceny jsou obecně vyšší než například evropské a výrazně vyšší než americké, takže jde o vůbec nejzajímavější trh. Tady ovšem Izrael zatím naráží na problém vnitropolitický. Země sice má na své poměry relativně dlouhé pobřeží, ale to je hustě osídlené a využívané jak k turistice, tak k rybaření atp. Projekt stavby velkého terminálu tak celkem předvídatelně narazil na odpor celé plejády místních obyvatel, podnikatelů, ale i samospráv. V dohledné době se žádný terminál téměř určitě tedy stavět nebude. Trubka kam? S plynovodem to na pohled může vypadat lépe. Izraelští politici dlouho podporovali návrh vybudovat plynovod do Evropy přes Turecko. Vztahy s prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem se však v posledních letech zhoršily a tuto možnost alespoň prozatím uzavřely. Navíc je v cestě Sýrie, která nejen stále trpí občanskou válkou, ve které bašádovci nyní již jasně vítězí i díky podpoře Izraeli vysloveně nepřátelského Íránu. Znovu logicky se tak objevila myšlenka problémy obejít a vybudovat plynovod až k evropským zákazníkům. Projekt dostal prozatím název EastMed a mělo by se jednat o nejhlubší a nejdelší podmořský plynovod na světě. Projekt z celkem pochopitelných důvodů vždy odmítalo Turecko, které si představovalo, že bude vstupní branou pro import plynu do Evropy, ovšem ochlazení diplomatických vztahů mezi Tel Avivem a Istanbulem výrazně změnilo politické kalkulace Izraele. Projekt má v tuto chvíli tedy podporu Izraele, Evropské unie, Spojených států i Kypru a Řecka, přes které a do kterých má plynovod vést – a přesto stále není jisté, zda vůbec vznikne. Problémy jsou Plynovod EastMed má v tuto chvíli odhadovaný rozpočet zhruba 7 miliard dolarů při délce cca 2 200 km. Potrubí by mělo začít zhruba 170 km jihovýchodně od Kypru, pak pokračovat přes tento ostrov na Krétu, poté na pevninské Řecko a znovu přes moře až do Otranta na východě Itálie, kde by se mohlo napojit na stávající infrastrukturu. Ročně by mohl do Evropy dodávat zhruba 20 miliard kubických metrů plynu, tedy přibližně dvouapůlnásobek české roční spotřeby. Určen by měl být prakticky výhradně pro odběratele na jihu Evropy, zcela zásadně situaci na evropském trhu nezmění. (I proto USA proti projektu v zásadě nejsou; v Evropě by stále mohl být trh i pro americký zkapalněný plyn.) Silná politická podpora prakticky – s důležitou výjimkou Itálie, jejíž současná vláda se k němu staví vlažně – ovšem nedokáže překonat technické obtíže, kterým projekt čelí. Plynovod by měl z velké části vést po velmi členitém dně východního Středozemního moře v hloubkách až kolem 3 km. To je zatím nevídaná technická „výzva“ a hlavní důvod, proč se možným investorům z komerční sféry do projektu zatím nechce. Výstavba bude natolik drahá, že plyn, který by z Izraele do Evropy proudil, by jen těžko mohl cenově konkurovat ruským dodávkám. Navíc sám izraelský plyn nebude nijak levný, protože se musí dobývat z poměrně velkých hloubek s použitím dnes špičkových těžebních technologií. První vrty na ložisku Leviatan vedly do hloubky 5 170 m, druhá fáze průzkumu pak do hloubky dokonce kolem 7 200 m. Ruským exportérům je geografie více nakloněna. I plyn z nového podmořského plynovodu do Turecka zvaného TurkStream, jehož stavba už je částečně hotová, bude pro jižní Evropu patrně levnější než izraelský. Do procesu chce také promluvit Egypt. Ten by rád dokončil vlastní plynovod na Kypr. Tím by se dostal – sportovní terminologií řečeno – do „průběžného vedení“ a nejlepšího postavení, aby se právě on stal výchozím bodem pro export plynu z nových nalezišť ve Středozemním moři do Evropy. Uvidíme, které straně nakonec příroda i politika budou přát štěstí a jak dobře Izrael svou novou „plynovou kartu“ dokáže zahrát. /jj/
