Překotný rozvoj trhu internetu věcí vyvolal doslova explozi v počtu a rozmanitosti nejrůznějších řešení pro IoT. S tím jsou spojeny velké investice a také velká očekávání z hlediska jejich návratnosti. Návratnost investic (ROI ) je ale právě v případě IoT jednou z největších neznámých. Náš léty vycvičený mozek funguje podle zajetých mechanismů: abych vydělal peníze, musím dodat na trh nové řešení, které bude mít správnou marketingovou nálepku (rozuměj takovou, co je v kurzu), a toto řešení se ziskem co nejdříve prodat. Jak špatný je tento přístup v případě IoT, se dnes již začíná naplno projevovat. Na trhu je v současnosti záplava hardwarových i softwarových „řešení pro IoT“, která ovšem postrádají konzistenci i standardy, jež by zajišťovaly vysokou úroveň interoperability, přenositelnosti a spravovatelnosti na dálku i z pozice třetích stran. Mnoho těchto nestandardizovaných zařízení navíc stále ještě není v režimu „plug and play“ a od uživatelů vyžadují stahování a instalaci softwaru a ovladačů. To je de facto něco, co jde proti samotnému jádru myšlenky Průmyslu 4.0. Internet věcí bude fungovat tak, jak jsme si to na začátku představovali, a také generovat hodnotu pouze tehdy, když budou všechny vzájemně propojené objekty „hovořit“ stejným jazykem – jednoduchým a srozumitelným pro všechny, včetně lidí. Naštěstí mnoho významných firem a institucí si nutnost standardizace přenosu dat a komunikace dobře uvědomuje. Celosvětově funguje Konsorcium pro průmyslový internet věcí (IIC ), které říká, že „v případě tak silné technologie, jakou je IoT, je potřeba standardizovat veškerá zákonná práva týkající se přístupu, soukromí, vlastnictví a všeho mezi tím, abychom chránili veřejnost – i naše firmy – před výsledky života v takovém propojeném světě“. Na otevřenost svých systémů a vysokou kompatibilitu s řešeními třetích stran dbají i velké nadnárodní koncerny typu Siemens. O patro níž se už ale začíná uplatňovat „staré“ myšlení, které chápe ostatní poskytovatele IoT řešení ne jako partnery, ale jako konkurenty, a tím staví standardizaci a kýžené plné interkonektivitě nové překážky. V dnešní době, kdy již máme v rukou opravdu velké množství vysoce pokročilých technologií, bychom neměli setrvávat ve starých modelech sebeprezentace, ale spíše klást důraz na vzájemnou spolupráci. A tímto směrem by se mělo odvíjet i plánování investic. Ani ne za měsíc začíná největší evropský veletrh obráběcích a tvářecích strojů EMO. Ví se, že se na něm bude prezentovat možnost plného propojení a fungující komunikace mezi velkým počtem výrobních strojů různých výrobců, jako jsme to měli již možnost vidět vloni na JIMTOF v Tokiu. Škoda, že realizace podobné expozice, i když pochopitelně v mnohem menším měřítku, na MSV v Brně byla zamítnuta. Otázka totiž nestojí tak, jestli ukládat a analyzovat data v cloudu, nebo na okraji sítě (edge), jestli centralizovaná, nebo distribuovaná umělá inteligence či jestli blockchain, ALE : jak tato nová řešení využívat co nejlépe a vzájemně komplementárně podle individuálních požadavků jednotlivých aplikací. A jak z jejich vzájemné spolupráce získat co největší hodnotu.Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D., šéfredaktorka
