V čísle 11 a 12 TT, prof. Jiří Marek v rozhovoru s Janem Baltusem zmínil v souvislosti s prací konstruktéra v současném tržním prostředí otázku inženýrské etiky. Rád mu za vyzdvihnutí tohoto tématu vyslovuji uznání a poděkování. Přesto se nemohu spokojit s tím, že se článek soustředil úzce na rámec konstruktérské slušnosti a překročil jej jen příkladem (pravděpodobně dobrovolného) odchodu z tohoto světa konstruktéra Titaniku Thomase Andrewse spolu se svým největším projektem.
Aktuálnost otázky zdánlivě roste s děním posledních desetiletí na naší politické scéně. Ve skutečnosti si zachovává svůj vysoký význam po celou dobu druhé i třetí civilizační vlny Alvina a Heidi Tofflerových, chcete- li od první technické revoluce, a pokud vůbec nějak graduje, tak snad jen ruku v ruce s globalizací. Důvod je očividný. Jakmile jsme se začali obklopovat svými vlastními technickými výtvory, zaměnili jsme odvěké výhradní působení přírody na naši mysl působením svých umělých i uměleckých produktů. První reakcí byl snad úlek z vlastní troufalosti a známé ničení strojů dělníky. Dnes by asi i oni věděli, že do téže řeky nelze vkročit dvakrát. Pokračovat můžeme jen vpřed a na otázku, jak to provést a neubližovat si navzájem, nám pomáhá odpovídat právě etika.
KATEGORICKÝ IMPERATIV A KŘESŤANSKÁ TRADICE Vývoj etiky zaznamenal pro inženýrskou praxi revoluční změnu formulací konceptu kategorického, tj. nepodmíněného, absolutně platného imperativu Imanuela Kanta: „Jednej tak, aby maxima tvé vůle vždy mohla být zároveň principem obecného zákonodárství.“ Neboli čiň lidem tak, jak chceš, aby oni činili tobě. Tato tzv. idea obecného zákona však už v Kantově době nebyla nová. Je v naprosté shodě s mnohem starší křesťanskou hodnotou lásky a myšlenkou nešíření zla. V bibli ji nalezneme v rozvinutých podobách a kontextech milosrdenství a lásky k bližnímu, například v evangeliích (Lukáš 10, 27, 37; Matouš 22,39 a 9,13). Podle tohoto typu etiky utvářel svůj nekompromisní mravní postoj také Thomas Andrews. Východisko slučitelné s vysokou hodnotou lidského života však nenalezl. Na rozdíl od nás to měl krajně obtížné, přestože kategorických etických systémů mohl znát celou řadu. Jejich meze totiž spočívají i v tom, že konkrétní, z nich odvozená morálka klade požadavky vždy na okamžité chování jedince bez ohledu na budoucí důsledky, jak to známe například v pojetí pravidel zdvořilosti, osobní cti a podobně. Jenomže Andrewsův problém byl jinde. On se jistě nezpronevěřil konstruktérské odpovědnosti, jak naznačuje zmiňovaný rozhovor s profesorem Markem. Vše provedl s nejlepším vědomím a svědomím, chyběly mu však další rozměry reality jeho grandiózního projektu. Ten prvně uvedený charakterizuje známý filozof technologického myšlení Ladislav Tondl: „…technické dílo je vždy lidským dílem, vyjadřuje úroveň i kvalitu jeho znalostí i hodnot. Současně takové dílo nese pečeť lidské odpovědnosti za možná rizika, negativní dopady i možná zneužití… technické dílo v současné době není produktem člověka, nýbrž společnosti.“ Inženýr tedy nemůže brát na svá bedra veškerou odpovědnost, nýbrž jen tu její část, kterou bylo v jeho moci ovlivnit. Druhý, časový rozměr etiky a rozhodování, spojuje příčinu s časově nebo logicky vzdálenými konci kauzálních řetězců, tvořících strom možných dohlédnutelných událostí v budoucnu. Tento rozměr nás zatěžuje povinností vzdělávat se a včas si klást a zodpovídat otázku o možném zlu, jež může být napácháno naším inženýrským výtvorem. A podobně jako nám na frekvenčním spektru vystupují rezonanční kmitočty naší součástky, tento kauzálně časový rozměr zjevuje možná rizika, s nimiž je naší povinností se vypořádat, přestože někdy ani nevíme, zda konstruovaná součástka bude pracovat například v ničivé zbrani, nebo v život zachraňujícím přístroji, zda letadlo ponese bomby, nebo lékaře rychlé pomoci. Pro ilustraci připomeňme, když se spoluautor termonukleární zbraně Andrej Sacharov ocitl v analogické situaci jako Thomas Andrews, nespáchal sebevraždu ani neopustil fyziku. Stal se vlajkonošem mírnitelů studenoválečnického zbrojení.
CHYBĚJÍ KURZY ETIKY A nám nezbývá než si denně klást otázky o možných budoucích důsledcích našeho technického a technologického rozhodování. Otevřeně, včas a relevantnímu publiku je deklarovat a umožnit tak jeho svobodné rozhodnutí. Pokud například, byť i na přání kupce či překupníka, zakládám do stroje součástku nebo technické řešení nepřiměřeně ovlivňující dlouhodobé užitné vlastnosti stroje, měl bych odpovídající informaci efektivně přenést až na nositele odpovědnosti za důsledky, tedy na potenciální koncové uživatele a operátory, na veřejné dohledové a dozorné orgány v případě bezpečnostních aspektů, tj. na skutečné koncové zákazníky. Dostát tomuto požadavku není prosté. I proto nám již dlouho a naléhavě chybějí kurzy etiky, podmiňující vydání inženýrského diplomu na vysokých školách. Chybějí i přesto, že kurzy samy o sobě ještě nejsou řešením. Neobejdou se však bez nich ti, o nichž hovořil profesor Marek. Dovolím si to, místo závěru, doložit příkladem jednoho z vůdců a stínového ministra protibolševického povstání technické inteligence v Sovětském svazu, odsouzeného v roce 1930 k dlouholetému žaláři. Všestranně nadaný vynikající konstruktér Nikolaj Antonovič Dolležal bolševickou doktrínu nikdy nepřijal. Přesto během Velké vlastenecké války patřil k významným konstruktérům moderních zbraní. Je ideovým otcem a konstruktérem prvních sovětských vojenských i energetických jaderných reaktorů. Jak je to možné? Na rozdíl například od špičkových ruských fyziků, kteří přímo odmítli svou podporu a jejichž místa v jaderném programu musela zaujmout mladá generace pod vedením Kurčatova, správně vyhodnotil, že přežití společnosti musí mít přednost před řešením nemravnosti vládní garnitury. A tato ryze etická a správná úvaha mu dovolila užitečně vynaložit veškerou energii svého více než stoletého života a nezpronevěřit se svému svědomí. František Kostiha