Na otázky TT odpovídá prof. dr. Ing. Jiří Marek, technický ředitel TOSHULIN, Pokračování z č. 11
Pane profesore, v nedávné době jste publikoval článek o inženýrské odpovědnosti, v němž se zamýšlíte, zdali má inženýr-konstruktér odpovědnost za prodej stroje pro zbrojní výrobu. To je téma opravdu odvážné. A co otázky plánované životnosti? Diktování servisních intervalů, odmítání oprav poškozených dílů, ale celých modulů? Jaký z toho máte pocit? Samozřejmě stejný, jako každý zákazník, který byl takto napálen. Bohužel, známe to všichni. Je jistě otázkou, jestli vyhořelý řídicí systém lednice, který stojí téměř 60 % celkové ceny, je tak konstruován záměrně, nebo jde o díl vysoce náchylný k poruše a zákazník si má rozmyslet, jestli si koupí lednici s jednoduchým ovládáním nebo automatem. Že polovina lidí raději koupí lednici novou, to už ale spíše souvisí s nenasytností současných spotřebitelů. Je to celospolečenský problém. U obráběcích strojů se to stává také. Stačí na uzlový bod napasovat jiné ložisko. A máte servisní interval zajištěn. Což se dá dokonce přibližně spočítat. Někteří podnikatelé se vrhají do takového dobrodružství jakoby bezhlavě, zlákáni cenou. Ale dobrý zákazník se raději obrátí na solidní fi rmu. Nebo jsou takoví výrobci opravdu neskutečně drazí? Konečně se dostáváme k pojmu solidní fi rma. Ta by měla zákazníka upozornit, že pokud chce její stroj na výrobu určitého dílu v nepřetržitém provozu, za rok bude muset vyměnit jeho hlavní uložení. Čili, mějte to na paměti, varuje zákazníka. Pod pojmem solidní fi rma rozumíme vyváženost kvalitní konstrukce, výroby i prodeje a servisu. Jenže na trhu je mnoho zákazníků, kteří nemají peníze na produkty těch nejlepších fi rem, a tam se otevírá prostor pro všechny prohřešky, o nichž mluvím. Česká historie průmyslového podnikání zná příklady, které dnes znějí až nevěřícně. Profesor Vladimír List, zakladatel československé elektrosoustavy a spoluautor norem v oboru elektrických zařízení, odešel od Františka Křižíka pro nesouhlas s vývojem elektrotechniky prosazované velkým mistrem. Někteří konstruktéři i v době nedávné odmítli podepsat změny konstrukce letadel, do níž byli tlačeni politiky, a přišli tak o krásná a věhlasem ověnčená místa. Takové činy se bohužel odehrávají i dnes a mnoho schopných lidí zanechalo rozdělanou práci jen proto, že nesouhlasili s rušením výroby či výzkumu. Máme si cenit jejich činů, nebo jde jen o hledání možného? Já si jich cením nesmírně, a kdyby se to stalo mně, zřejmě bych to považoval také za rozumné, i když by zřejmě nešlo o lehké rozhodnutí. Na těch lidem je zřejmé, že do jednání promítli své vidění světa, odpovědnosti, chcete-li etiky. To nebyla jen obrana před možnou katastrofou a následnou trestní odpovědností. Kolik lidí by to neudělalo s odůvodněním ztráty zaměstnání, ztracených peněz nebo nad tím prostě ani nepřemýšlí. Ale zřejmě stejně jako vy jsem v těchto případech fascinován mými předchůdci, kteří chtěli odevzdávat společnosti i zákazníkům jen dokonalá technická díla. Nakonec, když to zhodnotíme v rozhovoru o etice, vždyť to spolu souvisí. Co je to věhlas fi rmy, a tím i cena jejich strojů? Nic než kvalita a jednání se zákazníkem, které stojí na jasných etických principech. Nebo vlastně takové fi rmy inženýrskou etiku spoluvytvářejí! Navíc, dokonalé konstrukční dílo se stává nadčasovým. My máme v TOSHULIN jeden takový příklad svislého soustruhu, zkonstruovaného pod vedením Ing. Jaromíra Černohrubého, který je dodnes ve výrobě. Což dokazuje, že omezování dobré konstrukce zásahy zvenčí, například majitelem, nebo omezování dobrých inovací z odůvodněním úspory peněz, je vlastně kontraproduktivní. Vytváří pouze krátkodobý zisk. Jistě, ale my musíme mluvit o těch slabších jedincích, kteří prostě stroj záměrně ošidí. To je realita dnešního dne. Jako konstruktér musím říci, že kdybych dostal příkaz vytvářet takové uzly na stroji, které snesou jen určité časové období a pak si vyžádají opravu, na níž je zákazník závislý časově i fi nančně, budu se sám sebe ptát po účelnosti tohoto jednání. Takový režim stroje vlastně nejde ani přesně spočítat, to vyžaduje zkoušky, což už je úplně mimo etiku. A je obrovskou otázkou, jak už jsem to jednou řekl, jestli by to bylo ekonomicky výhodné. Spíše ne. Nedovedu si představit, že by takovou strategii volil nějaký můj starší kolega, tedy někdo z generace, která na něco takového nebyla zvyklá. Oni museli řešit jiné problémy, a proto se ani otázkou etiky chování nemuseli zabývat. Na těch starých mistrech bylo nádherné právě to, že hleděli do budoucnosti. Očekávali, že se k nim zákazníci budou vracet. Proto dodnes v některých provozech najdete stroje vynikajících značek vyrobené i před 50 lety, dovybavené NC řízením, ale stále přesné a spolehlivé. Nikdo z konstruktérů, kteří je navrhli, neuvažoval o ničem jiném než o nejvyšší možné dosažitelné kvalitě. Což bylo na nich to krásné. Prostě neuvažovali o tom, že by namísto zaškrabávání ploch z důvodu úspory pracovní síly plochu jemně ofrézovali nebo obrousili. Ve světových společnostech to zásadně nedělají a my dokonce známe jména fi rem, které pro tyto světové výrobce ty namáhavé a nutné, i když drahé práce dělají. Jedná se např. o obráběcí stroje Dixi (Mori Seiki) nebo stroje značky SIP. Takže je to otázka etiky a jejího dodržování, nebo strategie podniku? Nedá se říci etiky, je to jenom otázka přístupu ke konstrukci a výrobě. Zde jedno podmiňuje druhé, stejně jako morální člověk nebude váhat, zdali něco ukradnout či ne, i když to není hlídané a má příležitost něco uzmout takřka beztrestně, tak inženýr prostě neuvažuje při výrobě stroje o nějakých úsporách, které by zpochybnily kvalitu stroje. A pak, ve smyslu naší předešlé debaty o marketingu, není co řešit, neb konstruktér ví, že odevzdal perfektní práci a na to spolehne i obchodník a zákazník ví, za co platí a co může očekávat. Celé jednání, od výroby až po prodej a následnou péči o stroj je etické, je morální a je, tak říkajíc na úrovni. Vyplatí se být morální? To je otázka! Ptejte se obchodníků, zdali se vyplatí být fi rmou Mori Seiki nebo ne. Samozřejmě že ano, alespoň tedy v oboru obráběcích strojů. Ptejte se, jestli věhlasné fi rmy v našem oboru mají dostatek práce nebo ne. A v předešlých odpovědích jsem vám to vlastně vysvětlil. Tím není řečeno, že dodavatelé strojů, jejichž výrobu provázejí všechny ty nešvary a křivení konstruktérské etiky, nevydělávají. Vydělávají, neboť ne každý zákazník požaduje vynikající stroj. Ale ani v tom případě by dodavatelé neměli a nemají právo jednat se zákazníkem nepoctivě. Ale znovu musím říci, takové fi rmy vydělávají a hodně, neb jejich zákazníci jsou také příznivci polovičatých řešení. Je to bludný kruh spotřební společnosti, který však nemá budoucnost. Přesto se ptám, jak vnutit jisté etické kodexy do průmyslového podnikání? Nenapadá mne v tuto chvíli nic reálného. Už jsme se bavili o škole a vlivu dobrého profesora. Ale současné prostředí vystavuje mladé lidi těžkým zkouškám, a pokud se společnost, v níž žijeme, nerozhodne posuzovat otázky etiky jaksi ruku v ruce i se ziskem, bude to jistě těžké. Rozhodující není totiž jenom ten profesor, ale také prostředí, v němž mladý člověk vyrůstá. Prostředí doma i ve společnosti v níž se pohybuje. To jsou základní stavební kameny jeho profesní etiky. A je samozřejmě otázka, zdali současný svět takovému pojetí přístupu k práci přispívá, co rodiny dnes tváří v tvář realitě řeší a co mohou a radí svým dětem. Takže je to o vývoji prostředí? Když se dnes začtete do starých technických časopisů, vidíte v nich snahu prosadit se s českým výrobkem. Samozřejmě především proti německému, ale trh byl tehdy otevřený, takže proti konkurenci všeobecně. Veřejnost se aktivně zajímala o nová technická díla, tatíci vodili své synky v dobách oslav do fabriky, aby se podívali jak se dělá lokomotiva nebo se chodili dívat jak roste most, železnice, nádraží. Zdá se, že tuto hrdost jsme ztratili. Přitom, toto byla hmotná suverenita Čechoslováků, nikoliv diplomatická mise v jakékoliv zemi. Výrobek byl ten nejlepší vyslanec suverénní země. Je to tak? Ano, změnilo se prostředí, především se změnil obor, když se budu držet obráběcích strojů. Dřív to byl jeden obor, který je dnes rozbitý na úzké specializace, rám stroje v litině, NC řízení, mechatronika a další obory. Takže jde o spolupráci více článků, které jedinec, šéfk onstruktér jen těžko slaďuje. Některé prvky nemůže ani ovlivnit, dostane je hotové. Vytratilo se také to, čemu se říkalo stavovská čest. To, o čem jste hovořil. Každý si dělá jen svoje a nesdílí takovou radost z práce, jak to bylo dříve. Dříve by si nikdo nedovolil odevzdat zmetek. Dnes se to stává. Kdybych v době svého učení odevzdal zmetek, šel bych zametat špóny. Konec lepší práce. Proč se stavovská čest vytrácí, má asi hodně důvodů. Dnes jsou lidé vystaveni mnoha vedlejším tlakům a třeba by i rádi přistoupili na nějaká etická pravidla ve výrobě, ale to dokáží jen mimořádní jedinci. Navíc, tyto geniální šampióny nikdo ani nevychovává, nechce. Máme přece počítače a drahé CAD systémy, číslicově řízené obráběcí stroje. Ale řekl jste jednoznačně, jako konstruktér i jako vysokoškolský profesor, že konstruktérská etika a výrobní odpovědnost se vyplácí. Platí to i v závěru této poněkud pesimistické debaty? Já si myslím, že svrchovaně. Jen ti dobří mají budoucnost zajištěnu i v tomto světě polovičatých řešení. A kdybych mohl něco výrobcům i jednotlivcům doporučit, pak řeknu jednoznačně, přistupte ke konstrukci vrcholně odpovědně, vyplatí se to. A snad se dostane i na tu inženýrskou etiku na vysokých školách. Jan Baltus