Na otázky TT odpovídá prof. dr. Ing. Jiří Marek, technický ředitel TOSHULIN
Pane profesore, v nedávné době jste publikoval článek o inženýrské odpovědnosti, v němž se zamýšlíte, zdali má inženýr-konstruktér odpovědnost za prodej stroje pro zbrojní výrobu. To je téma opravdu odvážné. Vždyť mnoho podnikatelů žádá vládu, aby se vůbec nezabývala otázkami odpovědnosti, jde-li o obchod. Ale dovolte, abychom se především věnovali základním kamenům odpovědnosti konstruktéra: inženýrské etice v konstrukci strojů a projektů v zrcadle dnešní doby, která připouští teorii nízké kvality omlouvané krátkou životností technického řešení. Letos uplynulo 101 let od zkázy technického symbolu minulého století, lodi Titanic. Její hlavní konstruktér Thomas Andrews do poslední chvíle vystupoval jako hrdý obhájce technického provedení lodě, jež měla být „sama sobě“ záchranným člunem. Dnes víme, že nejenom přecenil možnosti své konstrukce, ale stal se i obětí drobných, leč fatálních podvodů a lajdáctví, včetně ambicí majitelů společnosti White Star Line. Dobrovolně si vzal život společně se zánikem svého díla. Jeho hrob je v trupu potopené lodi na dně Atlantiku, a také proto musíme souhlasit s Robertem Ballardem, objevitelem vraku, že by se jej dnes lidé neměli dotýkat. Andrews vzal na sebe inženýrskou odpovědnost formou vrcholnou. Katastrofa plavidla nebyla první událostí, která otevřela otázku odpovědnosti inženýra za dílo sloužící veřejnosti, jež může i zabíjet. Ale také odpovědnost těch, kteří takové dílo schvalují. Teorie katastrof hovoří o tom, že jde vždy o zřetězení chyb technického charakteru a lidských selhání. Ale nemusíme hned hovořit o lidských obětech. Dnes víme, že některé firmy plánují životnost svých výrobků, aby si zajistily odbyt, a neváhají proto zasahovat do konstrukce bez ohledu na lidskou odpovědnost konstruktéra. Výrobci používají k dosažení zisku mnoho triků a neštítí se mnoha věcí. Svět se posunul v inženýrské etice jinam i v souvislosti s masovým využíváním počítačového zpracovávání návrhů. Konstrukce generují anonymní počítače vybavené sumou znalostí a zkušeností anonymních inženýrských mozků nacpaných do operačních programů CAD. Dnes se už ale objevují i nové vědecké poznatky o ovlivnění inženýrské kreativity tím, že konstruktéři nemusí používat při navrhování ruční práci (tedy například křivítko a geometrickou představivost), jež zaměstnává jiné části mozku, než je zadávání povelů počítači. Jinými slovy, počítač v CAD systému sice vykreslí až fantastické křivky a výroba je zvládne, ale mozek konstruktéra je o něco ochuzen a věř nebo nevěř, teorie řetězení nešťastných vad se naplní i tak. Říká se tomu efekt křivítka.
Můžeme pokračovat v naší debatě třeba názorem na tuto okolnost změny konstruktérského myšlení? Setkávám se s tím vždy, když přijímám mladé inženýry do konstrukce. Mám na to test. Nezajímám se zprvu o písemné podklady, životopis, diplom, praxi, ale dám jim papír a za prvé chci, aby mi z hlavy nakreslili imbusový šroub nebo šroub se 6hrannou hlavou. Za druhé mám v testu těleso, jemuž nakreslím roviny řezu a chci, aby uchazeč nakreslil tvar v řezu, nebo naopak, dostane řezy a má určit konečný tvar tělesa. Třetí fází je náš výrobní výkres a otázka: přečtete mi, prosím, ten výkres? Často jsem překvapen, až šokován, jaké katastrofální neznalosti u uchazečů odhalujeme. Tak se například dozvíme, že šroub kreslit není třeba, neb je v počítačové bázi knihovny CAD systému. Někteří neumí nakreslit ani bokorys šikmo seříznutého válce. „To za mě vygeneruje CAD program,“ zní odpověď. Tedy narazil jsem na to, že i lidé s nadprůměrným IQ, které nezpochybňuji, nemají základní strojařské vidění a představivost. Ani znalosti, jež mají absolventi učilišť. Tedy nemají obrazotvornost a týká se to až 95 % mladých uchazečů. Což může mít samozřejmě své důsledky. Ale pokud se mne zeptáte co s tím, nevím, napadá mne jedině povinná praxe během studia. České průmyslové podniky by si měly uvědomit, že v tomto musejí zřejmě vyjít školám vstříc přijetím větší odpovědnosti za výchovu techniků. To ale otevírám úplně samostatný problém, že?
Současnost globální ekonomiky přináší i další úskalí pro konstruktéry. Bohatí a velcí investoři si dnes vybírají nadaného jedince i podle toho, jaká je historie jeho vychování, jinými slovy, zdali je ochoten prosazovat efektivitu nové konstrukce i za cenu určitého střetu s nadřízeným. Mají prostě pocit, že konstrukce by měla být jiná, lepší, bezpečnější – i když třeba dražší. Leč takové konfliktní, ale často geniální jedince vyhledávají pouze opravdu vynikající firmy. Je takový přístup obvyklý i v našem prostředí? Jsou k něčemu takovému vychovávání současní mladí inženýři, tedy k jakési neústupnosti a perfekcionalismu? No tak to nejsou, předmět inženýrská etika neznám. Vím, že lékaři něco podobného již ve výuce mají, ale technici zatím ne. Osobně vyznávám teorii, že jaký učitel – takový žák. Samozřejmě hovoříme o mladých lidech různé kvality, ale obecně řečeno vynikající profesor zásadně ovlivňuje své žáky. Ti dobře vycítí morální a etické zásady vyučujícího. Musejí jej však respektovat jako osobnost. Vím o mnoha svých kolezích, kteří dokáží etické zásady svým žákům vštěpovat důrazně. Určitě to přináší efekt a tito mladí lidé odcházejí do praxe vyzbrojeni tak, jak popisujete – ovšem nesmíme zapomínat i na rozdílné osobní vlastnosti posluchačů. Velmi záleží rovněž na jejich rodinném zázemí. To je jedna část odpovědi na vaši otázku. Ale pak je zde ta druhá část. Do jakého kolektivu takový čerstvý inženýr přijde. Pokud jeho členové tolerují chyby nebo nemají ve zvyku o práci diskutovat a hledat opravdu nejlepší řešení, pak můžeme jen těžko předpokládat, že takovému způsobu práce mladý člověk odolá. Někde může jít přímo o program omezování kvality, to vidíme často u spotřebního zboží, a pak je na jedinci, jestli se s takovou strategií ztotožní či ne. Pak si může i sebelépe vychovaný člověk říci: proč bych se měl angažovat. V takové situaci můžeme jen doufat, že příklad dobrého učitele zanechá své stopy. A snad se zvedne a osloví své nadřízené s vlastním názorem a řešením.
Na trhu jsou produkty, na nichž jednoznačně vidíme snahu uplatnit co nejjednodušší nebo dokonce špatné řešení konstrukce s jasným cílem co největšího zisku. Dilema nákladnosti výroby je samozřejmě tak staré jako první manufaktura, ale jak se s takovou situací vyrovnává etika konstruktéra? Takové případy opravdu nastávají. Nenamlouvejme si, že ne. Je to denní chleba konstruktéra. Ze své podstaty hledá technicky nejlepší, ale tím pádem také zpravidla nejdražší řešení, což však může být pro výrobu neudržitelně drahé, nebo je dokonce drahé i pro zákazníka. Záleží tedy na porozumění majitele i vedoucího konstrukce co je ještě vůbec únosné z hlediska etiky konstruktéra a kapsy majitele. Každé opatření na stroji něco stojí. Zabezpečení obsluhy proti zranění, vyšší přesnost, výkon, to vše je otázka výše investic. A následně zisku, tedy tržní ceny a prostředí. Takže, pokud překračuje zjednodušení únosnou míru, etika velí odmítnout to. Stejné je to s ošizením konstrukce. Ale jsme zase u osobních vlastností jedince.
Jenže taková strategie výroby má své pokračování, účelovou lež, zabalenou do pojmu marketing. Došlo to dokonce tak daleko, že i vrcholná, a tudíž drahá technická díla se u veřejnosti a politiků prosazují pomocí marketingových programů i když zpětná vazba, tedy vyhodnocení zakoupeného produktu dává dnes bezpočet příkladů, že to bylo špatně až tak, že se volá po odpovědnosti konstruktérů. Jde o směs polopravd a účelových tvrzení za účelem prodeje za každou cenu. V oboru obráběcích strojů se tomu říká účelová práce s pravdou. Setkávám se s tím, tedy se situací, kdy prodejce hovoří o stroji a záměrně se vyhýbá jeho slabým stránkám nebo dokonce vysloveně lže. Já jsem se nikdy k takové praxi při obchodním jednání neuchýlil, protože pravda se ve výrobě vždy odhalí. Ale kdo může za chybu? Majitel, konstruktér nebo prodejce? Je-li u takového jednání konstruktér, neměl by se propůjčit ke lhaní, ale žádat obchodníky aby vyzvedli právě nějaký ten benefit, aby zákazník dobře věděl, co kupuje. Jako konstruktér uznávám pravidlo otevřenosti, „můj stroj nemá tyto vlastnosti, ale zde nabízím vlastnosti jiné, které využijete.“ Jednoduché to je v případě, že sedí dva technici proti sobě a pochopí, že je nikdo nechce napálit, ale že jednání je na rovinu. K horším případům, tedy kdy obchod ovlivňuje korupce, se ani nebudu vyjadřovat. Bohužel se dnes často setkávám i se situací, kdy se zákazník nechá napálit. Nemá potřebné znalosti a prodejce toho využije. Jan Baltus