Na otázky Technického týdeníku odpovídá člen Evropské komise Vladimír Špidla
? Pane komisaři, můžete, prosím,
porovnat úroveň péče o pracovní sílu,
co se týče kvalifikace a přípravy pro
práci na měnícím se pracovním trhu
v zemích EU a v České republice? Je
tato péče ve své většině v gesci státu
nebo firem?
K nejcharakterističtějším rysům naší
doby patří vysoká dynamika. Přitom
rychlost, se kterou jednotlivé změny
probíhají, neustále narůstá. To samozřejmě
platí i pro pracovní trhy. A tak časy,
kdy člověku např. vydržela jedna profese
po celý život, jsou nenávratně pryč.
V Evropě dnes většina lidí mění svou
práci za jinou každých 10 let. Jinými slovy
– během aktivního věku vystřídáme
v průměru tak čtyři zaměstnání. A to ještě
značně zaostáváme za Spojenými státy,
protože Američanům na to stačí většinou
pouhých 6 let. Takový trend pochopitelně
znamená zásadní posun. Stručně řečeno:
sebelepší ukazatele zaměstnanosti už
nestačí. Zároveň je totiž třeba zajistit, aby
lidé byli zaměstnatelní. A to vyžaduje především
aktivní přístup k trhu práce. To
platí pro všechny, počínaje vládou, přes
sociální partnery a konče každým z nás.
Odpovědnost v tomto směru vidím tedy
jako společnou. Její konkrétní míra se
samozřejmě může, i v závislosti na jednotlivých
členských zemí EU, lišit. Svou
roli v tom bezesporu má také konkrétní
ekonomická situace. Zvláště v podmínkách
hospodářského růstu se občas střetávám
s tendencí potřebu trvale aktivního
přístupu k trhu práce podceňovat. Konkrétně
se to projevuje tak, že před lidmi
dostávají přednost dálnice. Do určité
míry se to může jevit jako logické. Osobně
to však považuji za velmi krátkozraké.
V souvislosti s trhem práce totiž platí víc
než dvojnásob, že je třeba neustále myslet
na zadní kolečka. Zkušenosti ukazují,
že pasivní přístup se do budoucna vždy
velmi vymstí. Nemluvě o tom, že investice
do lidí patří k nejvýnosnějším, ekonomicky
i politicky. Jako nejlepší příklad
v rámci EU jistě poslouží Irsko.
? Když se díváme na současný
trend pohybu pracovní síly v EU je
zřejmé, že dochází k pohybu z východu
na západ. Důvody jsou všeobecně
známé, jak se však bude tento exodus
vyvíjet v dalších letech, považujete
jej za správný? Lépe řečeno, jak toto
dění skončí? Na jedné straně se zdá, že
některé společnosti v EU už bez přílivu
imigrantů nemohou existovat, na
straně druhé v těchto zemích vzniká
obrovská fóbie na zahraniční pracovníky.
Nemá ona migrace vliv na to, že
na různých místech zaměstnáváme
stále více nekvalifikované lidi? To se
například odráží v průmyslu. Někteří
odborníci tvrdí, že tato doba charakterizovaná
jako „ vláda účtařů“
prof. Cepl), se odráží i v pomalosti
technického rozvoje, který se tak
dostává do rukou firem a zemí, jež si
své kvalifikované lidi váží více.
Dovolím si oponovat. Alespoň pokud
jde o pohyb pracovních sil ve směru
východ-západ. Nepodléhejme chimérám,
k žádnému exodu nedošlo a ani
nehrozí. Čísla v této souvislosti hovoří
naprosto jasně. Mobilita pracovní síly
zůstává v rámci Evropy už dlouhá 3-4
desetiletí naprosto beze změny a pohybuje
se na velmi nízké úrovni kolem 2 %.
Na tom nic nezměnilo ani rozšíření EU
v roce 2004. Pro zajímavost – při srovnání
údajů dva roky před ním a dva roky
po něm zjistíme, že pohyb pracovníků
směrem východ-západ zůstává v celém
sledovaném období naprosto stabilní.
Jinak - co se týká mobility pracovní síly,
tu považuji bez jakýchkoliv pochyb za
velmi žádoucí. Jistě stačí jen připomenout,
že dnes je v rámci EU registrováno
přibližně 17 milionů lidí bez práce. Zároveň
ale existuje v 25 členských zemích
nabídka celkem 2-3 milionů volných
míst. Jinými slovy – vyšší mobilita pracovních
sil v sobě skrývá potenciál snížit
nezaměstnanost v Evropě až o 17 %.
A to určitě není zanedbatelné číslo. Lidé
se přitom nestěhují tam, kde není práce.
Naopak, mobilita se vysloveně řídí principy
nabídky a poptávky. Praxe zároveň
potvrzuje, že migranti rozhodně nevytlačují
z trhu práce „domácí“, ale zaplňují
na něm existující mezery. Jako konkrétní
příklad může posloužit veřejná doprava ve
Velké Británii. Imigranti tedy mohou hrát
velmi důležitou roli pro udržení rovnováhy
pracovního trhu. To platí i s ohledem
na perspektivy demografického vývoje.
Zároveň však nelze očekávat, že imigrace
odstraní všechny související problémy.
Představuje pouze část celkového řešení,
kam bezesporu patří i překonávání případných
předsudků vůči cizincům.
? Na jedné straně slyšíme hlasy, že
vychovávat další a další vysokoškoláky
je zbytečný luxus a vyhazování peněz
(Klaus, Stoiber, na druhé straně je zřejmě
vysokoškoláků stálý a prohlubující
se nedostatek. Podle názoru některých
sociologů je například nedostatek dobře
alespoň do úrovně bakaláře vzdělaných
lidí hlavní příčinou špatně fungující
státní správy. Jaký je předpokládaný
trend požadavků na vzdělání a jak
je možné realizovat vzájemné uznávání
vzdělání získané v různých zemích na
pracovním trhu EU?
Osobně považuji vzdělání bez nadsázky
za míru bohatství – celé společnosti
i každého jednotlivce. Požadavky v tomto
ohledu zcela jednoznačně neustále rostou
a hlavně ještě porostou. Počet vysokoškolsky
vzdělaných lidí se přitom v ČR podle
nejrůznějších odhadů pohybuje v rozmezí
8-12 %. Ve srovnání s ostatními členskými
zeměmi v rámci EU (průměr 35 %) tak
dosahujeme přibližně třetinu - spíš čtvrtinu,
což nás řadí v tom pomyslném žebříčku na
nejnižší stupně. A to určitě není nejvýhodnější
výchozí pozice pro to, abychom obstáli
ve stále více se vyostřující konkurenci. Za
sebe mohu jen zopakovat, že investice do
lidského kapitálu rozhodně nepovažuji za
zbytečné. Zvláště vysokoškolský diplom se
může stát tím nejlepším klíčem k úspěšné
kariéře, dokonce v mezinárodním měřítku.
Nutným předpokladem samozřejmě je
uznání kvalifikace a vzdělání v zahraničí.
Členství v EU tuto významnou výhodu do
značné míry zaručuje. Výjimku představují
jen tzv. regulované profese, které spadají do
kompetence jednotlivých členských států.
Ale i na tomto poli existuje legislativa na
úrovni EU. A musím říci, že naše tendence
situaci maximálně zjednodušit je poměrně
dost úspěšná. V září 2005 byla např. z iniciativy
Evropské komise přijatá Směrnice
(2005/36/EC), která nahradila v tomto
ohledu dosavadních 15 předpisů a vytvořila
tak mnohem přehlednější celkový rámec.
? Můžeme se vrátit ještě k první
otázce: je možné žádat po státech aby
věnovaly na výchovu středoškoláků
a vysokoškoláků velké, ba obrovské
balíky peněz a firmy jen očekávaly, že
dostanou pro svoji praxi vychované
studenty, takové, do nichž nebudou
vkládat žádné další peníze. Jak se bude
řešit propojenost státu a firem působích
na trhu, kde je student vzdělán?
Financování školství dnes představuje
problém v celoevropském měřítku.
K hlavním příčinám patří zejména skutečnost,
že počet studentů během posledních
desetiletí několikrát vzrostl. Prostředky
určené na vzdělávání ve státních
rozpočtech však s tímto vývojem rozhodně
nedrží krok. V průměru vydávají země
EU na vyšší vzdělání pouhých 1,15 %
HDP. Jen pro srovnání – ve Spojených
státech to je 2,7 %. Díky tomu dosahuje
rozdíl ve výdajích mezi evropskou a americkou
univerzitou
na jednoho
studenta přibližně
10 000 eur ročně. Taková situace je dlouhodobě
těžko udržitelná. Proto se Brusel
snaží členské země přesvědčit, aby investovaly
do vzdělávání částky odpovídající
alespoň 2 % HDP. Zatím bez větší odezvy…
A to už vůbec nemluvím o tom
největším rozdílu ve financování školství,
když srovnáváme USA a Evropu. To je
samozřejmě především podíl soukromého
sektoru, který v Americe dosahuje prakticky
dvou třetin. Při skutečně seriózní
debatě na dané téma to rozhodně nelze
přehlédnout. V řadě zemí EU se dnes mluví
o potřebě školské reformy. Její neodmyslitelnou
součástí by se mělo stát navázání
těsnějších vazeb zejména odborných,
vyšších a vysokých škol na průmyslovou
či podnikatelskou sféru. Samozřejmě to
vyžaduje vůli z obou stran, ale společný
zájem v tomto směru určitě existuje. Bez
toho totiž firmy mj. nenajdou na trhu práce
takové lidi, aby odpovídali jejich potřebám,
a školy budou chrlit převážně nezaměstnané.
V této souvislosti ovšem považuji za
nezbytné zdůraznit, že pro studenty musí
vzdělání zůstat bezplatné. Zastávám jednoznačný
názor, že přístup k němu nesmí
být v žádném případě omezen příjmovou
situací rodin. Vytvoření takového sociálního
rizika je pro mne osobně naprosto
nepřijatelné. Znovu se tady odvolám na
irskou zkušenost. V Dublinu na otázku,
co bylo hlavním impulzem hospodářského
boomu této ostrovní země, odpovídají
naprosto jednoznačně: přijetí zákona, který
zrušil placené školství.
? Myslíte si, že prohlubující se
demografickou krizi ČR (i když
v posledním období se rodí hodně dětí
silných ročníků) je možné řešit rozumnou
imigrační politikou? Současní
politici například tvrdí, že je nutné ji
omezit a využít tak nezaměstnaných
z řad Čechů. To se však zřejmě netýká
pracovních míst vyžadujících vyšší
vzdělání - tedy míst, na něž je dnes
žalostně málo uchazečů. Například
kvalifikovaných dělníků.
Ani v tomto směru se ČR nijak neodlišuje
od většiny ostatních zemí EU.
Demografický vývoj představuje závažný
problém pro celou Evropu. Výjimkou
do určité míry zůstávají víceméně jen
Irsko, Francie a snad i skandinávské země.
Pokud nedojde oproti současnosti k žádné
změně bude podle dostupných odhadů na
našem pracovním trhu chybět v roce 2030
nejméně 20 milionů lidí. A v roce 2050
bude nejméně třetina evropské populace
v důchodovém věku. Průvodním rizikům
může EU lépe čelit pomocí jasně formulované
imigrační politiky. Určitě však nelze
spoléhat na to, že imigrace může tento prohlubující
se problém vyřešit sama o sobě.
Prioritou se musí stát především výrazně
prorodinná politika jednotlivých vlád
členských zemí Unie. Spolková republika
Německo už tuto skutečnost plně reflektuje
v programu pro své nadcházející předsednictví
v iniciativě Aliance pro rodinu. Paralelně
s tím přichází se Stříbrnou ekonomikou,
která klade důraz na aktivní zapojení
seniorské generace. To jsou vlastně dvě
strany jedné mince. A stejný přístup hodlají
následně uplatnit rovněž další předsednické
země, tedy Portugalsko i Slovinsko. Do
značné míry přitom považuji za svůj osobní
úspěch, že právě toto téma nastolila a prosadila
Evropská komise prezidenta Barrosa
prakticky hned po svém nástupu mezi
5 klíčových priorit EU.
? Můžete, prosím, říci něco k regionálním
programům EU? Sledují například
rovnoměrnější rozložení aktivit,
a tím i vytváření pracovních
míst? Domníváte se, že země
EU dělají takto dobrou regionální
politiku, tedy, že se snaží
vytvářet homogennější pracovní
trh? Nezaostáváme právě
v tomto?
V souvislosti s Evropskou
unií máme často tendenci
uvažovat především globálně. Ale nejspíš
bychom na ni měli mnohem více myslet
lokálně. Protože právě vlastní zkušenost
je pro každého vždy tím nejlepším měřítkem.
A to platí samozřejmě i o vztahu
k EU. Nerad bych vytvořil dojem, že
všechno se má přepočítávat na peníze. Ale
regionální programy k tomu nabízejí skutečně
optimální příležitost, protože dávají
lidem možnost si doslova sáhnout tu na
fungující rekvalifikační centrum, tam na
pečovatelský dům atd. To jsou naprosto
hmatatelné výsledky financí, které plynou
do krajů konkrétně z Evropského sociálního
fondu s cílem podpořit jejich vyvážený
a udržitelný rozvoj. Důraz je přitom kladen
na tvorbu pracovních míst, na všeobecný
rozvoj lidských zdrojů a na prohlubování
sociální integrace. Z ESF lze ovšem
financovat i rozvoj administrativy na všech
úrovních, včetně regionální. Dobrý příklad
v tomto ohledu představuje třeba Wales atd.
Faktem zůstává, že v nových členských
zemích je relativně malá zkušenost s přípravou
tzv. měkkých, to znamená sociálně
zaměřených projektů. Do značné míry se
na tom podepsala skutečnost, že v předvstupním
období neexistovaly programy,
které by jim umožňovaly se to naučit
(jako byly ISPA či SAPARD). Výsledkem
je, že se objevují problémy s čerpáním.
Rezignovat na tuto sféru však není řešení.
Zvláště v zemích, kde výdaje na aktivní
politiku vůči trhu práce dosahují ve srovnání
s průměrem EU několikanásobně
nižší úroveň. A do této kategorie patří
i ČR. Záměr vlády snížit podíl financí
určených v rámci Strukturálních fondů
právě pro ESF a přesunout tyto peníze
na rozvoj infrastruktury tak existující
rozdíl ještě umocní. A proto ho nepovažuji
za příliš prozíravý. Tím spíš, že
se v absolutních číslech bavíme přibližně
o 4,5 miliardách Kč. Za tyto peníze
lze postavit přibližně 10-20 km dálnice,
v závislosti na podmínkách. Z hlediska
dopravní sítě to však prakticky nehraje
roli. Zatímco pro řešení problémů
dlouhodobě nezaměstnaných, případně
nedostatku kvalifikovaných sil, nemluvě
o regionální nerovnováze v zaměstnanosti
či deficitu v oblasti celoživotního
vzdělávání představuje stejná částka
naprosto zásadní příspěvek. /bal/