Hovoříme s Ing. Jaroslavem Klímou, předsedou představenstva a generálním ředitelem společnosti Tescan Orsay Holding. Od 90. let se na stránkách impaktovaných a ekonomických časopisů objevovaly informace o brněnské společnosti Tescan. Město se stalo střediskem výroby elektronových mikroskopů známém po celém světě a spoluvytváří tvář dnešního Brna, proslaveného v minulosti textilním průmyslem a výrobou energetických zařízení. Pokud by se nové hi- tech obory úspěšně rozvíjely dále a více, šlo by o zajímavý a úspěšný případ průmyslové konverze o jaké se píše v odborné literatuře. Jsou k tomu předpoklady. Společnost Tescan vyrábí mnoho druhů elektronových mikroskopů vybavených dalšími integrovanými přístroji a řadí se bezesporu mezi přední hi- -tech podniky nejenom v ČR, ale určitě i v EU. Jeho program závisí na vědě a nových poznatcích, problémem, a nejenom zde ovšem je, jak tyto poznatky dostat do průmyslové praxe. Byla situace v Brně, díky určité tradici vývoje a výroby elektronových mikroskopů, tedy spolupráce Akademie věd ČR a podniku Tesla, výjimkou? Jak se ve svém podnikání opíráte o výsledky akademických ústavů dnes? Výroba těchto zařízení je už někde jinde, i když se tradice samozřejmě nezříkáme. Zlobí mne však, když je česká věda spojována výhradně s Akademií věd ČR. Její struktura je dle mého soudu nevyhovující. Neházím sice všechny ústavy do jednoho pytle, je však zbytečné, aby AV trvala na tom, že musí mít všechny pod jednou střechou. Na druhé straně se brání společným kritériím hodnocení vědecké práce – což je logické, nemůžeme posuzovat stejně technické, humanitní a přírodní vědy. Takže proč pod jednou střechou, když to jen podporuje zkostnatělost celé instituce. Jen si vezměte, kolik musí stát dům na Národní v Praze! Máme zde dnes mnoho jiných vědeckých pracovišť, jejichž činnost je úspěšná a nezapadá do představy jednotně řízené vědy. Ale jak by vypadal Tescan, kdyby se právě zde v Brně nenašel člověk z ústavu AV, který šel za svojí myšlenkou a vytvořil elektronový mikroskop, více méně připravený pro výrobu. Ostatně, ve vstupní hale máte vystaven elektronový mikroskop z roku 1958 z Tesly Brno, který získal ocenění na světové výstavě v Bruselu. Výjimečná shoda okolností? Nebo spíše inspirace? Když sám přemýšlím proč jsem se dal na tuto profesi, mohu říci, že impulzem byl kdysi článek zřejmě v ABC, kde se psalo o principu elektronového mikroskopu a také o tom, že je to vynikající vývozní produkt. Vzhledem ke svému původu jsem měl svět zavřený a logicky z toho vyvodil, že se musím dostat do podniku, který vyrábí konkurenceschopný produkt s vysokou vědeckou hodnotou. Vyváží se a já se tak dostanu za hranice. Tak jsem se rozhodl pro Teslu Brno a elektronové mikroskopy. Propojení s věhlasem Ústavu přístrojové techniky tehdy vedeného prof. Arminem Delongem je tedy naprosto zjevné. Na druhé straně vím, že kolem jeho osobnosti je mnoho mýtů a jsem přesvědčen, že ústav nebyl už kolem 80. let veden nejlépe. A to dodnes – i když si tímto tvrzením udělám asi hodně problémů, určitě jsou tam potíže s týmovou spoluprací. Ale je možné, že se právě na tomto ústavu odráží určitá rozpolcenost vědy naší doby – mezi snahou vydělávat peníze, nebo být skutečně vědeckým ústavem. Osobně se domnívám, že význam pana profesora je spíše v tom, že založil tradici výroby elektronových mikroskopů a byl dostatečně zásadový a tvrdošíjný. Já jsem přišel do podnikání z prostředí Tesly Brno, tedy výrobce. Kolem sporů o výrobu mikroskopu, v podobě jak ji přinesl pan profesor do Tesly, existuje mnoho příběhů, a jen některé jsou pravdivé. Myslím si, že mikroskop nebyl připraven pro výrobu, ta by v případě syrové neozkoušené realizace skončila obchodní katastrofou. Na druhé straně vím, že Tesla byl podnik pozdního socialismu, kde se předstírala práce, a proto je těžké říci, jestli náběh výroby mikroskopu pana profesora nemohl být jednodušší a méně konfliktní. Takže já úlohu Ústavu přístrojové techniky a osobnost pana profesora neadoruji, ale uznávám jej, neboť v prostředí, ve kterém jsme žili, to byl jistě velký úspěch. Měl nesmírně lidský přístup ke všem, dodnes vědou žije a stále pracuje v podniku, jemuž propůjčil jméno. Ale jak víme, přenést vědecký poznatek do praktického výrobku je nesmírně dlouhý proces, není to výsledek snažení jedince, ale celých týmů. Takže prakticky vzato nemůžeme použít příklad Ústavu přístrojové techniky a Tesly Brno pro současné podnikání jako modelový? Rozhodně ne. Ptejme se spíše, proč zde nemohou vzniknout třeba Fraunhoferův institut nebo Max-Planckův ústav, které by se plně zaměřily na spolupráci s průmyslem v tomto oboru. To by přineslo průmyslu prokazatelné výhody a výsledky. Ale vědecké ústavy různého zaměření pod jednou střechou se stejnými kritérii hodnocení pro všechny, to prostě fungovat nemůže. Je to příliš roztříštěné. A jedna věc dělá situaci ještě horší, a to si nemohu odpustit říci, že současné vedení jak AV, tak i Svazu průmyslu kope neustále jakýsi hluboký příkop mezi vědou a průmyslem, a to doslova systematicky. Což je tragické, a oba pánové, kteří tyto tábory reprezentují, nejsou lidé na svém místě. Říkáte, že jste přišel z průmyslového a ne vědeckého prostředí, ale založil jste a vedete dnes velmi úspěšný podnik vyrábějící produkty s vysokou přidanou hodnotou. Jak realizujete vývoj nových přístrojů? Spoléháte jen na své vývojové oddělení, na své zaměstnance, nebo potřebujete k vývoji nové poznatky vědy? A kde je získáváte? Samozřejmě potřebujeme nové vědecké poznatky. Je to nezbytná součást našeho vývoje. Spolupráce s vysokými školami a vědeckými ústavy je hnací silou naší inovační politiky. Už v roce 1994, kdy při žádostech o grant nebyla stanovena podmínka spolupráce s vědeckou institucí k jeho získání, jsme otevřeli spolupráci s VUT Brno. A následovaly dohody o spolupráci s dalšími vědeckými institucemi doma i v zahraničí. Já neřídím podnik jako průmyslový pirát vystupující agresivně proti české vědě, naopak, a proto jsem nejenom ve vědecké radě rektora VUT Brno, ale i Lékařské fakulty Masarykovy university a někdy říkám, že když mi už osud nedopřál vědeckou kariéru, tak jsem si vybral podnikání, které stojí na vědě, ale které si dnes věda také doslova žádá, aby mohla sama postupovat dále. K akademickým funkcionářům jsem měl až zbožňující úctu, leč časem člověk zjistí, že titul není synonymem pro vynikající znalosti a charakterové vlastnosti. Můj postoj k řízení AV nemá nic společného se základy našeho podnikání v Tescanu a bytostnými vazbami na vědu. Hodně se mluví o transferu technologií, já říkám, jde spíše o transfer znalostí – technologie si průmysl dokáže pohlídat, ale znalosti musí někdo přinést. Vybádat, definovat a obhájit. Vědci mají bádat. Pokud budeme vědce nutit, aby dělali aplikovaný vývoj, pak za chvíli nebude co transferovat. Nedovedu si představit, že by nám nějaká universita nebo ústav měly vyvíjet nový přístroj, to je absurdní. Takové instituce ať bádají, ať publikují a zvyšují reputaci české vědy, ať tím přitahují i zahraniční odborníky, ale rozhodně by neměli něco vyvíjet pro průmysl. Tak to prostě nefunguje. Vysoké školy dnes připravují tzv. nabídkové listy, seznamy toho, co by mohly pro nás dělat, ale to je základ mého sporu s nimi, to nejde využít. Nemohu si nechat realizovat vývoj nového produktu od vysokoškolského pracoviště, kde něco takového nikdy nedělali. Jak tedy funguje spolupráce s vědeckými institucemi v případě Tescanu? Spolupracujeme s mnoha vědeckými pracovišti, které naše mikroskopy používají, a ty definují, co nového od těch mikroskopů očekávají. A my se snažíme takové požadavky naplnit, a to tak, že spolupracujeme s vědeckými institucemi, které nám mohou pomoci, protože mají dost poznatků z oboru. Tím, jak se věda prudce vyvíjí, potřebuje i nové přístroje s novými vlastnostmi a nově měřenými veličinami ve vyšší přesnosti než doposud. Proto například trvale spolupracujeme s Ústavem fyzikálního inženýrství VUT a tam se hodně zabývají plazmonikou a spintronikou, tedy moderními obory, které jsou již i průmyslově aplikovány a my se snažíme tento moderní trend sledovat a podchytit pro náš vývoj a výrobu. Dnes, když vyrábíte mikroskop, nemůžete zákazníkům dodávat pouze zařízení k pořízení obrázku, ale musíte například dokázat, co nového se na vašem zařízení dá udělat. Vědec, například fyzik, vlastně naším prostřednictvím pomáhá biologovi. A naše podnikání můžete realizovat právě jen s pomocí vědců, kteří publikují a samozřejmě i s uvedením metody, kde je citováno naše zařízení. Dnes už nedodáváme jen mikroskopy, to už mikroskopy vlastně nejsou, jsou to soubory zařízení a počítačů, které společně s přáteli s Oxford Instruments nazýváme Integrované multifunkční systémy pro zobrazování a analýzu. Klíčovým slovem v oboru je korelativní (correlative) mikroskopie – což je v podstatě synonymum výše uvedeného termínu, kdy jde o získávání kompletních poznatků o studovaném objektu v nanorozměrech. Tedy shromažďování informací o jeho morfologii, stavu materiálu, o chemických vazbách, krystalickém uspořádání, orientaci. Až do takových detailů lze dnes získat informace z těchto integrovaných systémů – tedy už dávno nejde jen o mnohonásobně zvětšený obrázek detailu. Takže sebenadanější jedinec dnes už prostě nemůže náš vývoj zásadně ovlivnit. Musí to být tým, v němž každý přináší svůj díl. Mechanik stejně jako vědec. Žádný vývojář ani nemůže obsáhnout to, co nového vědec potřebuje po našem zařízení. V jednu chvíli jste použil myšlenku, že vycházíte z požadavků zákazníků, ale podílíte se na nich. Pak je tedy filozofie Tescanu a jeho technického rozvoje založena na shromažďování těchto požadavků z prostředí vědy, a kde je hranice mezi realizací požadavku a invencí výrobce? Zdánlivě by byla reakce na požadavek zákazníka postačující, ale i my musíme neustále sledovat vývoj a podílet se na něm. Sami zákazníci jsou většinou konzervativní, požadují nejčastěji to, co už konkurence nabízí a nedokáží si představit nový přístroj obsahující nové, nezvyklé vlastnosti a možnosti, a natož svoje potřeby definovat. Tady vidím velký úkol vědců, kteří vědí mnohem lépe než výrobci, kam se věda ubírá a jaké nástroje potřebuje. Naši vědci dnes, zaplať Pán Bůh, cestují hodně po světě, jsou zapojeni v mezinárodních projektech a tak tyto informace mají. Nabízejí se nové materiály, nové technologie. To si snažíme pohlídat, ale ta šíře záběru je tak veliká, že naše VVZ na to sama nestačí. A konečně, když nový přístroj vznikne, tak oceňujeme, když naši spolupracující vědci ho jako první odzkouší a poskytnou nám nezávislou zpětnou vazbu a porovnání s přístroji, se kterými se setkávají ve světových laboratořích. Nejcennější jsou pak příklady aplikací našich nových přístrojů, které dokazují, že naše výrobky dokážou něco, co jiné zatím nikoli, kdy s použitím našich mikroskopů vědci odhalí nějaké nové vlastnosti hmoty a svojí publikací těchto novinek pak šíří i pověst našich výrobků. Ale hodně firem, s nimiž spolupracujeme, vzniká přímo u universit a vědeckých pracovišť, takže spolupráce je neformální, neboť v tomto prostoru se velmi těžko od sebe oddělují poznatky pro vývoj nových zařízení, tedy aplikací, od ověřování vědeckých poznatků, na nichž se naše zařízení podílí. Například v mikroskopii atomárních sil. Nedávno jsme vyvinuli zařízení, kde integrujeme elektronový mikroskop s tubusem s iontovým svazkem, který slouží k pozorování povrchu vzorku, ale slouží i k jeho modifikaci. Ať už depozicím nebo iontovému odleptávání nebo vytvářením vodivých cest. A toto zařízení navíc integrujeme se spektrometrem sekundárních iontů. Tedy v podstatě ionty, jež se generují iontovým odprašováním, jsou měřeny spektroskopií. Hmotové spektrometry iontů mohou být pak v podstatě dvojího typu, kvadrupóly nebo ty, jež měří dobu průletu polem, a tím se dá změřit jejich hmotnost. A v dohledné době budeme toto zařízení v Mnichově představovat i s Ramanovým spektrometrem. To jsme ale už na prahu nových vědeckých disciplín. Dnes můžeme excitovat atomy prvků svazkem iontů nebo svazkem elektronů, ale i hrotem mikroskopu atomárních sil, eventuálně úzkým svazkem světla laseru. Tady se tedy pohybujeme i my sami na poli vědeckého výzkumu, neboť přinášíme vědcům podrobné informace o dějích, které se odehrávají v atomárním prostředí a potom také tyto poznatky společně publikujeme. Jsme tedy účastni procesu bádání. Jan Baltus
