Chemická sloučenina vodíku a kyslíku — voda — spolu se vzduchem, resp. zemskou atmosférou, tvoří základní podmínky pro existenci života na Zemi. Bez této za normálních podmínek, teploty a tlaku bezbarvé (pravda, v silnější vrstvě namodralé) čiré kapaliny bez zápachu by tedy na Zemi neexistoval život. A bez ní nebude, alespoň v podobách, jak ho známe, existovat ani na jiných planetách. Přesto měl člověk po dlouhá staletí pocit, že vody je na Zemi tolik, že se její kvalitou a množstvím ani není třeba zabývat. Snad tedy s výjimkou zemědělců, kteří už v samých počátcích obdělávání půdy a chovu hospodářských zvířat rychle pochopili, že jejich úspěchy a neúspěchy s vodou bezprostředně souvisejí. Lidem v průmyslu a v dalších odvětvích lidských činností to trvalo podstatně déle. Pravda, její sílu se rádi a s úspěchem využívat naučili, ale čistotu řešit dlouho nemuseli, naopak, voda úspěšně čistila a odnášela špínu a vše nepotřebné. Tyto doby už jsou naštěstí pryč, ale lidstvo k nápravě přistupuje až ve chvíli, kdy nedostatek vody už není jen záležitostí vzdálených pouští, kdy kvalita, tedy vlastně nekvalita vody se přímo odráží na přírodě a lidském zdraví a kdy jsme ve vodě schopni detekovat už i mikročástice plastů a dalších pozůstatků lidské činnosti, o kterých zatím ještě ani pořádně nevíme, jaké „daně“ si ony vyberou. Zkrátka v některých ohledech už je tak trochu pět minut po dvanácté a nápravu musí v přeneseném slova smyslu zjednat opět ti, kdo škody způsobili: člověk a průmysl, respektive technologie. Ve světě se dnes proto ročně investují miliardy do vývoje a inovací technologií nejen na čistění, ale i na získávání vody. A to dokonce nikoliv pouze na Zemi, ale třeba i na Měsíci, Marsu či časem na jiných planetách, kam by se v budoucnu mohl a chtěl člověk vydat. Proto ani v době, kdy ekonomika hledá cesty k úsporám, nesmí podpora důležitých technologií souvisejících s vodou (tedy nejen těch) ustat. Šetřit bychom naopak měli tam, kde vodou zbytečně plýtváme, a začít můžeme už u vodovodních řadů. Podle údajů Českého statistického úřadu z loňského roku se meziroční ztráty vody z potrubí vodovodního systému podařilo snížit jen o 0,2 %. To by nebylo špatné, kdyby předchozí ztráty byly minimální. Vezmeme-li však v úvahu, že snížený údaj představuje nově ztráty na úrovni 14,9 %, pak rozhodně omezování neprobíhá ideálním tempem. Při současné denní spotřebě 98,2 l vody na osobu totiž oněch 14,9 % představuje téměř 53 miliard litrů pitné vody ročně. Vody, kterou je třeba někde načerpat, draze vyrobit, ale která ke spotřebitelům nedoteče. Při průměrné ceně 43,8 Kč bez DPH za jeden kubík to představuje finanční ztrátu více než přes 2,3 miliardy korun ročně. Rozhodně by se tedy kromě vývoje technologií vyplatilo konečně vyřešit vztahy kolem našich vodovodních systémů tak, abychom takové množství peněz nevyhazovali z oken, tedy pardon, nepouštěli je v tekuté formě do země. /Ing. Michael Málek, šéfredaktor/
