I věda se dnes musí nabízet a prodávat

Ministryně pro ekonomickou spolupráci a technický rozvoj spolkové německé vlády Heidemarie Wieczorek-Zeul napsala brožurku s příznačným názvem Inovace a sebeurčení. K názvu není co dodat. Je to krédo německé zahraniční politiky podporující myšlenku EU. V době propadající se úrovně inovací a technologií v ČR jsme zákonitě svědky předvádění restaurovaných výrobků slavnější minulosti českého průmyslu české veřejnosti. Ano, takoví jsme byli. Nedávno letělo letadlo L 200 ze Severnímu pólu, bude se vyrábět Tatraplán jako suvenýr pro bohaté, do Technického muzea v Praze odvezli za zájmu médií exponáty ofsetových strojů z Adamovských strojíren, management ČKD hovoří o revitalizaci značky atd. Politici mluví o ČR jako o montovně Evropy, což je nepříjemná pravda, na níž se překvapivě shodnou – zapomínajíc, že vpustit podbízivě levný zahraniční kapitál do země po roce 1996 byla jediná možnost, jak zachránit ekonomiku. Stroj na inovace totiž nefunguje, vysoké školy nejsou novými oborovými výzkumnými ústavy, nejsou otevřené světu, na trhu nejsou objednavatelé - silné firmy, a „díky” právnímu marasmu nemá náš trh ani rizikový kapitál. n Co bylo a bude dál po roce P, tedy privatizaci výzkumných ústavů zabývajících se aplikovaným výzkumem, jsme se zeptali Miroslava Janečka, prezidenta AVO a člena Rady pro výzkum a vývoj z Úřadu vlády ČR, i Václava Neumajera, výkonného předsedy Asociace výzkumných organizací. Velké oborové výzkumné ústavy, např. při Škodě Plzeň, Vítkovicích, v Liberci a v Brně pro textilní a strojírenský průmysl byly zprivatizovány, koncerny se rozpadly na jednotlivé podniky, které nejeví o výzkum příliš zájem. Kdo plní úlohu aplikovaného výzkumu a oborového výzkumu dnes? Neumajer: Jak jste řekl, mluvíme o dvou rovinách, oborovém výzkumu a aplikovaném vývoji a výzkumu. Dá se říci, bývalé výzkumné ústavy privatizaci většinou přežily a v rovině aplikovaného výzkumu svým způsobem pracují dále, nebo kolem nich vzniklo několik malých firem, které poskytují určité služby podnikům dodnes. Já uvádím vždy příklad Prametu, práškové metalurgie. Nebo Ham - final z Brna. Co se týče oborového výzkumu, máme dnes asi 25 subjektů, které se dokonce pouští i do této činnosti, splnily podmínky tzv. institucionální podpory a dostávají dotace na základní výzkum. Přežily a prodávají, takže se nemusí dnes bát o peníze na výplaty. Janeček: Myslím, že se to liší hodně podle oborů. Například v energetice je zde dnes Ústav jaderného výzkumu v Řeži, který aspoň zčásti plní funkci oborového pracoviště VaV. Jiným příkladem je Výzkumný a zkušební letecký ústav, který dokázal stmelit výrobní základnu, poznamenanou privatizací a je dokonce koordinátorem jednoho projektu Rámcového programu; takových případů zde moc není. Je však jisté, že poptávka ze strany českého průmyslu je velmi malá. Udržet úroveň výzkumu za těchto okolností bylo těžké, ústavy musely jít za penězi, proto se živí různým způsobem, například specializovanými výrobami a službami, kde využívají svoje možnosti, zejména dobrý lidský potenciál. Takže dá se říci, že někde, to je těch asi 25 subjektů, se alespoň z 50 % podařilo udržet výzkumnou činnost a ústavy jsou dokonce příjemcem institucionální podpory. Jinou věcí je, že od roku 1990 nevznikl na našem území žádný nový subjekt, který by pokrýval nové obory. To nesplnily povětšinou ani vysoké školy, které sice otevřely nějaké nové fakulty, ale šlo povětšinou o ekonomické a manažerské obory, nikoliv průmysl. Když to shrneme – od roku 1990 se ve výzkumném prostředí takřka výlučně škrtalo a rušilo. n Zmínili jste se o poptávce, což je myslím to nejdůležitější v celém inovačním procesu. Víme, že i aktivní katedry vysokých škol říkají: nejsou objednávky. Při VŠ vznikají technologická centra, jejichž produkty jsou spíše malé softwarové firmy. Čeká se na velké projekty. Neumajer: Přirozeně a výjimky to potvrzují. Zmíněný ústav v Řeži dnes bude těžit z obnoveného zájmu o jádro, i když tento průmysl už zde nikdy nebude v původním rozsahu. Podniky, které se dostatečně zvedly, šly především za jistotou, v případě inovací většinou na licence. Otázkou také je, jestli mají VŠ dobře zmapováno, kdo se může o jejich služby zajímat. I věda se musí prodávat. A to se v našich podmínkách nenosí. Ale existuje i opačný extrém, kdy VŠ navštěvují zástupci podniků jen když potřebují nové lidi, což je nyní dost často, ale nezajímají se o služby, které škola může poskytnout. Je to pro ně drahé. Janeček: Hovořme o poznatcích, které máme od velkých podniků, například od Siemense a asi dobře víme, jak se jeho generální ředitel pro ČR Pavel Kafka snaží o podporu výzkumné základy u nás. Vysoké školy se podle mínění velkých investorů nerady zavazují k práci pro průmysl. To je letitá slabost. Bohužel, dobré programy Tandem a Výzkumná centra, které přímo vybízely a podmiňovaly projekty spoluprací průmyslu a VŠ, končí. Dnes je tendence podpořit vývoj v podnicích, např. poskytnutím daňových úlev pouze pro vlastní VaV. I program Potenciál podporuje hlavně podnikové kapacity VaV (i když preferuje případy, kdy podnik spolupracuje s výzkumnými subjekty). Obecně by bylo potřeba více podpořit vtažení vývojové kapacity VŠ i jiných institucí do reálného života. n Leta se zde hovoří o nových subjektech, známých ze zahraničí, agenturách hledajících propojení zdrojů znalostí s průmyslem, tzv. business angels atd. Ony zde působí, ale jsou zahraniční a hledají informace pro zahraniční firmy. Trh se znalostmi nefunguje, stroj na inovace se zadrhává. Kdo by se toho měl ujmout, když trh je nekompromisní a chce investice zpět rychle a bezpečně. Legislativa, ministerstva, podniky? Poslední hannoverský veletrh a všechny předešlé dokazují, že Německo to bere prostě „z gruntu“. Dobrá legislativa, nekompromisní dělení VŠ na vzdělávací a výzkumné, velkorysost v přístupu k vědeckým kapacitám, které chtějí pracovat pro průmysl atd. Vláda to doslova postrkuje. Říká, kdy jindy využít vývojové kapacity než když je konjunktura. Neumajer: Nastavit stimulující, ale mírně donucovací prostředí – prostě Tandem, o němž jsme tu hovořili byl toho příkladem. Chceš peníze? Ty podniku na vývoj a ty školo na provoz a práci? Musíte se dohodnout. A to prostředí nastavuje samozřejmě stát. Janeček: Bohužel to dělá nedostatečně. Podle reformních kroků současného vládního programu dává stát peníze na aplikovaný vývoj a chce za své peníze výstupy, ale vůbec si nevšímá základního výzkumu a dokonce jej posiluje. Jinými slovy, zodpovídat za výstupy a svoji práci se musejí jen ti, kdo přijmou nějaké peníze v programech (programových projektech). Ve světě je běžné, že nové poznatky i ze základního výzkumu se hlídají a celé komise (např. univerzitní) dokonce určují, co je možné publikovat a co ne, jen proto, že to skrývá nějaký ekonomický potenciál. Takže patenty. Jenže u nás se tvrdí, že to nemá cenu a vesele se publikuje. Takže oznamuje světu: toto si vezmi. Reakce některých vysokých škol na poslední reformní kroky dokazují, že jen velmi málo z nich je ekonomicky orientováno na prodej znalostí. Těch příčin, proč zde nefunguje ten stroj na inovace je víc, ale uvedli jsme určitě ty hlavní. „ Je povinností vědců, aby se postarali o ekonomické zhodnocení své práce,“ řekl bývalý rektor univerzity ve Stockholmu, máme zde příklad Cambridge, hojně citovaný, kde se zcela převrátilo akademické prostředí v prostředí silně proinovační. Ve Švédsku je od roku 2002 zákon, zřizující třetí roli univerzit – postarat se o uvedení poznatků do praxe. A když se podíváme na prostředí EU, tam se v doporučení z dubna 2007 explicitně uvádí, jak si mají instituce VaV počínat při realizaci nových poznatků získaných v praxi. Podpora výzkumu by měla i v ČR být podmíněna vznikem spin-off firem, i když pro naše prostředí je taková myšlenka málo obvyklá. Na vlastní oči se kdokoliv z nás může na zahraničních vysokých školách přesvědčit například o souběžném pracovním úvazku profesora a vedoucího výzkumu konkrétní firmy a úvaha, proč to školy dovolí, je jednoduchá: abychom jej udrželi jako kapacitu a integrátora financí z průmyslu do výukového prostředí, je lépe mu to dovolit, než zakázat. Tady jsme prostě zůstali před branami úspěchu. A jsou zde tak silné firmy, které dokáží umístit svůj výzkum hned vedle univerzity? Janeček: Jsou, ale je těžké je přesvědčit. Třeba přes ty patenty. Těch máme žalostně málo v porovnání s prostředím EU. Dost mne udivil názor senátora Zlatušky, který patenty považuje za bezpředmětné. Existují případy, kdy si velcí a silní vyhledávají kontakty a příležitosti, a to i přes ladem ležící patenty. Vždyť jedinou oporou podnikatele, že bude investovat své peníze správně, je uznání poznatku formou patentu! Pokud tedy naše VŠ a AV nepřipraví své poznatky v patentové či jiné průmyslové formě ochrany pro průmysl, bude těžké manažery přesvědčovat: my jsme dobří, pojďte k nám. Je samozřejmě na vysoké škole, jak vyváží své aktivity v základním i aplikovaném výzkumu, tyto dvě činnosti se navzájem podmiňují, ale jinak to prostě nepůjde. Musí tu být vzájemný zájem podpořený dobrou legislativou a programy. Ale neměli bychom vše svalovat na VŠ. Je zde opravdový zájem podniků, i těch, o jejichž síle víme? Jsou zde silné české subjekty? Janeček: Je pravdou, že tak silných firem, které by táhly výzkum v českém prostředí, mnoho není. Mohu citovat analýzu CzechInvestu, která dokazuje, že pokud zde byly investovány zahraniční peníze do výzkumu, byl to výzkum spíše adaptační, a pokud zde firmy výzkum vlastní organizují, pak je realizován v jejich zahraničních výrobách. Ideální stav by byl, a to je známá teorie a praxe například ve Finsku, kdy stát vypisuje například výběrová řízení tak, aby jak výzkum, tak i realizace probíhaly v dané zemi. Slavný TEKES se vlastně orientuje hlavně nebo „v naprosté většině“ na organizaci takových propojení. Ano, to je ostatně i myšlenka prosazovaná již zmíněným Pavlem Kafkou, nechat naučit české odborníky znalostem v projektech, které jsou velké, tedy většinou státní. Jako bylo mýtné a další. Neumajer: Musíme si také uvědomit, že v některých firmách, které se uchytily i na novém trhu, se naučili počítat každou korunu, a tím spíše jsou strašně opatrní k investicím, jež nejsou čitelně kapitalizovatelné. Nemají tu ani z minulosti takovou zkušenost a ještě příliš nepřemýšlejí o tom co bude, až se ty jednoduché výroby odstěhují dále na východ. Ale pokud si je našel člověk s nápadem z vysokoškolského prostředí a přesvědčil je, aby šli do programu Tandem, pak při sníženém riziku se nakonec management dal ke společnému vývoji přesvědčit. Takové případy už máme. Představte si, že máte tu moc učinit několik opatření, aby se tato neblahá situace zásadně změnila. Shrňme to do několika stručných bodů. Neumajer: Předně, stanovit zásadu zabezpečit a nabízet nové poznatky pro praxi. Každý, kdo dělá takový výzkum v českém prostředí by toho měl dbát. Janeček: To je ostatně i v intencích EU, v doporučení Evropské komise z dubna loňského roku. A neberme to na lehkou váhu, ve hře je hodně! Má-li totiž naše země využít oněch 70 mld. Kč, které mají jít do operačního programu Výzkum a vývoj pro průmysl, budou si muset nutně naše výzkumné instituce sehnat nejméně 30 % prostředků z průmyslu. Státní rozpočet nebude schopen tyto prostředky poskytnout. Zatím to zde skoro nikdo neumí a proto musejí všichni do té studené vody skočit a změnit svoje chování hned. Zítra je pozdě. To, co jsme zatím viděli jako zpracované žádosti, bylo realizovatelné jen z části. Žádosti jsou nekoordinované, několik jich směřuje do stejného cíle, ale jsou podány každá zvlášť. A tady je druhý bod našeho shrnutí, role státní správy. V tomto případě bude muset poskytovatel říci jasně: musíte se prostě dohodnout, dnes může být více pracovišť pod jednou institucí. Neprojde 10 žádostí, ale jen jedna či dvě. Tato selekce bude prostě nutná a nevyhnutelná. Jinak zde bude rok 2013 a příležitost užít oněch 70 mld. Kč ztracená navždy. Už proto, že tyto regionální fondy mají podpořit vývoj regionů, zatím to však vypadá na to, že budou směřovat i do podpory základního výzkumu, takže cíle kohezní politiky nebude dosaženo. Je to „fatální nepochopení“ dobré myšlenky podpory regionů EU. Neumajer: Já bych se hodně přimlouval za obnovení myšlenky Tandemu. A podpořit tu spolupráci legislativně, to znamená neomezit daňovou úlevu na podnikový výzkum, ale rozšířit ji, případně nastavit jinak. Janeček: Podívejme se na činnost TEKES ve Finsku. To je vlastně správa státních investic a koordinace s investicemi privátními. A jak to funguje! Ano, jenomže TEKES také podmínil vstup zahraničních firem podílem na výzkumu umístěném ve Finsku. A tím rozbil uzavřenost univerzit proti zahraničním vlivům. Janeček: Samozřejmě, neboť i zahraniční odborníci přijdou na fakulty jen tehdy, budou-li se moci podílet na výzkumu, jenž mohou prezentovat, případně dokonce využít. Jen učit studenty dnes nikoho v evropském, nemluvě o americkém, prostředí nezajímá. O tuto cestu však musejí univerzity usilovat a ne tvrdit, jak slyšíme, že v našich podmínkách není možné vysoké školy transformovat podle západního typu. Neumajer: A jako poslední bod souhrnu bychom měli uvést veřejné soutěže. Využít veřejných soutěží na státní zakázky k podpoře nových technologií, na nichž se podílejí odborníci v zemi odběratele. Myslet na budoucnost, ne na okamžitý politický prospěch. Zde máme obrovské rezervy a je na odpovědnosti státní správy, aby toto pohlídala a udržela. A je zajímavé, že i to je v doporučení Evropské komise. /bal/