Zostřující se situace ve světě vrací do popředí myšlenky na využití vesmíru pro vojenské účely. Jakkoli v nejbližší době nasazení zbraní mimo naši planetu zatím přímo nehrozí, štěstí přeje připraveným. Využití vesmírných technologií, především satelitů, je přitom neodmyslitelnou součástí pozemních vojenských a zpravodajských systémů už dnes.
Manévrující družice ADRAS-J (Active Debris Removal by Astroscale-Japan), vypuštěná 18. února japonsko-americkou společností Astroscale raketou Electron společnosti Rocket Lab, dokončila podle posledních zpráv z 19. dubna přibližovací manévry ke svému cíli a zahajuje fázi sbližovacích operací, kdy se přiblíží k druhému kosmickému tělesu, aby provedla jeho „inspekci“. Ostatně o jejím startu jsme se zmiňovali už v TT 2024/4. Družice je nyní ve vzdálenosti několika stovek kilometrů od svého cíle a začala používat Angles- -Only Navigation, což je navigační metoda pro odhad relativní polohy a rychlosti pomocí palubních kamer sondy. Oficiálním úkolem mise s názvem On Closer Inspection je „zblízka analyzovat vyhořelý horní stupeň japonské rakety H-2A, který v roce 2009 vynesl družici dálkového průzkumu Země GOSAT (Greenhouse gases Observing SATellite), a při tom otestovat technologie a operace pro přiblížení a monitorování trosek“. Zatím se nebude pokoušet 3t raketu ani zachytit. To má být úkolem příštích misí, které budou oběžné dráhy od podobných trosek čistit. Tentokrát jen vyhodnotí stav tělesa a posoudí míru rizika neřízeného pádu. Kosmického smetí je na oběžných drahách habaděj (viz TT 2024/5) účinný inspektor-likvidátor by tedy byl vítán. Mise však probíhá ve spolupráci s U. S. Space Force, pro něž společnost Astroscale mimo jiné vyvíjí tanker pro doplňování paliva ve vesmíru. A jak už jen ze zvýšeného zájmu amerických kosmických sil o podobná tělesa vyplývá, mají být v budoucnu i součástí obranných kosmických systémů. Oni totiž takoví „inspektoři“, které už zkoušeli i Rusové a Číňané, se mohou velmi jednoduše změnit v „killer satelite“ — aktivní protidružicovou zbraň. Nemusí přitom nepřátelský satelit přeměnit na střepiny, stačí jej v rámci kybernetického boje např. „oslepit“.
Sympozium v Colorade Springs
„Potřeba rychlých inovací ve vesmíru je poháněna skutečností, že se USA nacházejí v nové éře velmocenského soupeření se svými hlavními potenciálními protivníky, Ruskem a Čínou,“ prohlásil generál Chance Saltzman, nedávno jmenovaný velitel kosmických operací amerických vesmírných sil (Space Force). Ve svém vystoupení na 39. vesmírném sympoziu zdůraznil, že „... kosmické síly musí využít výhod technologických inovací a rostoucích schopností komerčního sektoru, pokud chceme překonat konkurenty“. Tato největší výroční konference globálního kosmického průmyslu proběhla od 8. do 11. dubna v hotelu Broadmoor v americkém Colorado Springs. Na programu sice byla i témata, jako je budoucnost průzkumu vesmíru a mezinárodní spolupráce v kosmu, ale posloužila zejména vojenským složkám jako pozadí pro řadu důležitých oznámení šéfů národní bezpečnosti ve vesmíru. Konkrétně Space Force tam představily novou strategii pro vojensko-komerční vesmír, jejímž cílem je využít rychlé inovace a schopnosti soukromého kosmického průmyslu. Vedle generála Saltzmana nechyběly další důležité osobnosti jako generál Stephen Whiting, šéf amerického kosmického velitelství (Space Commnand), či generálporučík Philip Garrant, nový velitel Kosmických systémů Space Force, ministr letectva Frank Kendall, Derek Tournear, ředitel Agentury pro vesmírný rozvoj (SDA — Space Development Agency), a další. Tento výčet dokládá mj. důraz kladený Spojenými státy na obranné kosmické systémy, kosmickou rozvědku a meteorologii. Zatím se nehovořilo o útočných kosmických či protidružicových systémech ani o vojenských základnách na Měsíci jako v minulosti, ale faktem je, že pro USA v soutěži o ovládnutí oběžných drah kolem Země vyvstaly nové hrozby: Čína a (znovu i) Rusko.
Ohlédnutí: orbitální křižníky a rakety na Luně
„Báječná“ 50. léta byla obdobím fantastických vizí a projektů. Např. v červenci 1958, tedy v době, kdy si Američané o prvním astronautovi mohli ještě nechat jen zdát, přidělil Pentagon milion tehdejších dolarů ročně na Orion Space Battleship. Původně šlo o projekt obrovské meziplanetární lodi [nepřipomíná vám to obrovskou bitevní stanici Hvězdu smrti (Death Star) z filmové sci-fi ságy George Lucase Hvězdné války? — pozn. red.] s takzvaným jaderně-impulsním pohonem. Zjednodušeně to znamená, že měla být poháněna periodickými výbuchy atomových (vodíkových?) náloží za zádí plavidla krytého kovovým štítem tzv. roznášecí plochy, tedy jakéhosi deflektoru, od kterého se energie vzniklá výbuchem odrážela. Ve srovnání s energií obvyklého chemického paliva raketových motorů by síla nukleárního výbuchu dokázala loď hnát až 10% rychlostí světla (30 000 km/s). Nápad na takovýto pohon kosmického plavidla se zrodil v hlavách vědců pracujících v Los Alamos na atomové a vodíkové bombě v 1. polovině 50. let za podpory „otce vodíkové bomby“, nukleárního fyzika maďarského původu Edwarda Tellera. Návrh projektu výše zmíněné „bitevní lodě“ předložila Pentagonu společnost General Atomics, mezi jejíž zakladatele Edward Teller patřil. Teoretické propočty ukázaly, že by konstrukce takové lodi mohla být reálná, včetně ochrany posádky před radiací. Projekt předpokládal postavení dvou bitevníků (jednoho pro oběžnou dráhu Země a druhého pro Měsíc) i konstrukci menších plavidel, které by sloužily jako dopravní lodě a bitevní křižníky. V roce 1959 byl projekt převzat americkým letectvem pod názvem Deep Space Bombardment Force (dálkové kosmické bombardovací síly). Orion měl sloužit rozvědce, ničení protivníkových balistických střel a družic, elektronickému boji a v neposlední řadě také úderům proti pozemním nebo i lunárním cílům. K tomuto účelu měl být těžce vyzbrojen. V základní výzbroji měl mít 200 raket s termojadernými hlavicemi W56 s ekvivalentem 1,5 t TNT, vyvíjenými pro ICBM Minuteman [americká pozemní mezikontinentální balistická raketa — pozn. red.]. Na svou obranu měla mít tři námořní děla Mark 42 o ráži 127 mm, modifikovaná pro střelbu ve vesmíru, a proti blízkým cílům, např. uvažovaným nepřátelským stíhačům, hnízda 20mm rychlopalných leteckých kanónů M61 Vulcan. Představa jako vystřižená z Lucasových filmů. Projekt zarazil až prezident J. F. Kennedy, kterého představa takového kosmického monstra vyděsila. Po zkušenostech s tzv. karibskou krizí se obával další eskalace jaderného zbrojení. Přednost dal raději programu Apollo. S podobným návrhem kosmické lodě „Explozivní“ (Взрыволет) poháněné jadernými výbuchy přišel v červnu 1961 na setkání sovětských „atomčíků“ s Nikitou Chruščovem „otec“ ruské vodíkové pumy akademik Andrej Sacharov (později se mj. proslavil protestem proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968). Sacharovův projekt skončil ani tak kvůli problémům technickým, jako politickým — po Chruščovově pádu byly projekty označené PK-3000 a PK-5000 zastaveny z podobných důvodů, jaké bral v potaz Kennedy s Orionem.
Horizon či LuNex
Představy stratégů z konce 50. a počátku 60. let minulého století se neomezovaly jen na orbitální křižníky, byť zhusta zůstaly jen na papíře. Uvažovalo se také o vojenském využití Měsíce. Například start ruského Sputniku l pohnul americkou generalitu k sérii programů ARDC (Air Force's Ballistic Missile Division) nazvané Five Year Projected Astronautics Program, která zahrnovala i základnu na Měsíci s vojenskou posádkou. Podporu našel u Wernhera von Brauna, konstruktéra raket Saturn. Konkrétně projekt Horizon z roku 1959 byl v podstatě pokusem americké armády kolonizovat Měsíc a vybudovat tam základny do roku 1964! Měl přijít na šest miliard USD v tehdejších cenách, což je dnes v přepočtu cca 60 miliard USD. Posádku základny na Měsíci by tvořil 12členný tým, a jelikož armáda předvídala, že zbytek světa bude mít o dobytí Měsíce také zájem, zejména Sověti, měl mít mimo jiné k dispozici takzvané obranné zbraně. Plán počítal s ručními zbraněmi pro boj v lunárních podmínkách bez atmosféry (s šestinovou přitažlivostí). Jedinečné bojové prostředí vylučovalo použití konvenční munice a zbraní, k výzbroji tedy měly patřit zářiče elektromagnetických vln, granátomety, rakety, minomety či speciální brokovnice. Projekt Horizon se dále zaměřil na využití jaderného bezzákluzového děla Davy Crockett a nejaderné raketové munice, zaměřené ovšem na ofenzivnější operace a na boj s blízkými i vzdálenými kosmickými loděmi a satelity. Náklady na projekt byly však naštěstí obrovské. Jen dopravit na Měsíc všechny stroje, zařízení a vybavení pro lidi si mělo během čtyř let vyžádat 229 letů pomocí von Braunových raket Saturn I a Saturn II. Projekt byl proto postupně utlumen ještě za prezidenta Dwighta Eisenhowera. Vojáci ovšem spatřovali v Měsíci výhodné místo pro pozorování a ostřelování Země z bezpečné vzdálenosti i nadále. Útoky protivníka na Zemi by byly detekovatelné i několik dní předem, reakce z vesmíru by však mohla být velmi rychlá. Na Měsíci bez atmosféry by navíc ani atomový výbuch v případě protiútoku nezpůsobil tlakovou vlnu, a tedy ani velké škody — „pouze“ zářením a radiací. A to se zdálo výhodné. Proto už v květnu 1961, po výzvě prezidenta J. F. Kennedyho k dosažení Měsíce v rámci programu Apollo, přišlo letectvo s vizí vybudování vojenské základny pro 21 lidí nazvané LuNex (Lunar Expedition). A to do roku 1968 za pouhých 7,5 miliardy dolarů! První přistání pilotované výpravy bylo plánováno na srpen 1967. Podstatným rozdílem mezi pozdějšími misemi Apollo a LuNexem byl plánovaný přímý let a přistání celé lodi — raketoplánu ve tvaru vztlakového tělesa se všemi astronauty na povrchu Měsíce. Boeing později rozpracoval i podrobnější plán takového projektu a v 70. letech se uvažovalo o celkovém nárůstu počtu posádky na Měsíci až na 116 členů. Obdobně se angažovaly také společnosti Republic či Douglas. LuNex ani navazující projety nakonec realizovány nebyly, zkušenosti získané vývojem se však v kosmické technice uplatňují dodnes. Fakt, že program vyslání prvních lidí na našeho souputníka, civilní projekt Apollo, pak přišel na cca 25 miliard tehdejších USD, jen ukazuje na jistou naivitu a nezkušenost vojenských plánovačů i dodavatelských firem. Stavba základny na Měsíci navíc v době, kdy nikdo netušil, jaké reálné podmínky panují na jeho povrchu, představovala obrovský logistický „oříšek“. Např. předpoklad, že bude možné v lunárním povrchu bez problému hloubit prostory pro základny, se při programu Apollo ukázal být mylným. V konečném důsledku bylo z vojenského hlediska lepší zřídit výzvědné satelity na zemských orbitách a raketami vybavit odvetné ponorky než budovat raketové základny a velitelství na Měsíci.
Barmingrad
Srovnatelné plány samozřejmě spřádal i tehdejší Sovětský svaz. Tamní reálné projekty sice měly za americkými zpočátku zpoždění, některé se však dostaly blíže naplnění. Konstrukční kancelář Sergeje Koroljova od roku 1963 pracovala na konstrukci stanice DLB (Долговременная лунная база), koroljovci či vojáky označovaná jako Hvězda (Звезда), ale známá spíše jako Barmingrad podle šéfkonstruktéra Vladimíra P. Barmina, jehož studie je dodnes považována za nejkomplexnější ze všech. Stanice, původně situovaná do podzemí Měsíce, později povrchová, modulární, měla poskytnout zázemí posádkám o 4—12 lidech. Ve finální fázi III se počítalo s ročnímu směnami. Sovětští konstruktéři využili zkušeností z budování polárních stanic. Výstavba stálé obydlené základny měla začít vysláním několika „lunobusů“ sloužících též jako úkryt pro posádku po prvních 30 dnů. Na vybraném místě měli tito kosmonauti- stavitelé z válcovitých modulů, postupně dopravovaných ze Země, vybudovat dlouhodobou stanici zabezpečující životní podmínky srovnatelné se Zemí. Sovětské plány ovšem sahaly ještě dále. Ve „vojenské“ verzi měl Barmingrad sloužit mj. i jako vojenské velitelství, pro které se užíval název Kolumbus. V zásadě šlo o stejný modul, jen s jiným vybavením. Také ruským vojákům se tehdy Měsíc zdál nezranitelným velitelským místem v případě atomové války. Zkonstruována měla být dokonce lunární obrněná bojová vozidla à la tanky pro případ, že by nepřítel byl aktivní i na Měsíci. Velkolepé plány měly být realizovány ještě v 1. polovině 70. let, sovětská strana chtěla trumfnout krátkodobé návštěvy amerických lodí na Měsíci. Podle zástupce hlavního konstruktéra v Barminově konstrukci GSKB „Specmaš“ (Спецмаш) Ing. Alexandra Jegorova však původní rozpočet výstavby činil cca 18 miliard USD, ale její permanentní provoz by si vyžádal miliard až 80. A to si nemohl Sovětský svaz dovolit. Projekt i s nadějemi na lunární výsadek definitivně skončil roku 1973 po haváriích nosiče N1. Když zájem vojáků opadl, vsadili Sověti na orbitální stanice Almas/Saljut, které sloužily nejen rozvědce, ale i zkouškám orbitálního kanónu (viz Saljut 3 — Almaz, mj. s 30mm kanónem Nudelman NR-30). Projekty takového rozsahu sice opustily obě strany, nikdy však zcela. S vysokou pravděpodobností minimálně v podobě zkoumání možností pokračují i nadále.
Nové Star Wars?
Hvězdné války amerického prezidenta Ronalda Reagana z března 1983 neboli Strategická obranná iniciativa daly v 80. letech impulz rozvoji projektově podobné, ne tak bombastické, ale přece jen blízké představy o vojenském využití vesmíru. To znovu vedlo k vývoji antiraket a protisatelitních zbraní a v SSSR i k vývoji raketoplánu Buran jakožto bojového prostředku (bombardéru) schopného navíc vynášet bitevní laserovou stanici SKIF. Po 90. roce a rozpadu Sovětského svazu se situace na chvíli uklidnila. Nicméně o blízkém prostoru kolem naší planety se jako o plnohodnotném bitevním poli stále reálně uvažuje. Po zrodu spojených vojsk Vzdušně-kosmických sil Ruské federace (Воздyшно-космические силы Российской Федерации; 2015) vytvořili specializované Kosmické síly (U.S. Space Force; 2019) i v USA Asi není přesné nazývat současný zájem vlád a vojáků o vesmír hvězdnými válkami, jako se více méně posměšně přezdívalo programu SDI (Strategic Defense Initiative). Doba se mění a na řadu přicházejí méně nápadné prostředky, byť nejde přímo o bojové stroje. Aniž si to uvědomujeme, vysoko nad našimi hlavami obíhají technologie, které změnily každý aspekt našeho života. Od GPS v telefonu až po satelitní internet (viz Starlink) či přenos, který sledujete v televizi, se satelity staly základem moderního života. A jsou základním pilířem také pro zabezpečení vojenské a vládní komunikace. Je tedy logické, že každý vyspělejší stát, který hodlá zaútočit, se na tyto satelity zaměří. Sestřelit satelit na nízké oběžné dráze už umí Rusko, USA, Čína i Indie. Ovšem obava z dalšího zaneřádění oběžných drah všem zatím snímá prsty ze spouští. Trendem jsou teď proto spíše tzv. inspekční (manévrující) satelity a protidružicové lasery či kybernetické útoky. Např. při údajně ruském kybernetickém útoku, který 24. února 2022 [tedy v den zahájení ruské invaze na Ukrajinu — pozn. red.] ochromil satelitní širokopásmovou službu KA-SAT, byl nasazen malware AcidRain, který dokáže přepisovat obsahy pamětí routerů a modemů. Následný výpadek postihl tisíce lidí v rámci Ukrajiny a další desítky tisíc v Evropě. Vyloučit ovšem nelze ani využití tzv. efektu elektromagnetického pulsu (EMP — electromagnetic pulse) způsobeného výbuchem jaderné nálože v kosmu, o němž údajně uvažují Rusové. Jaderná detonace ve vesmíru by ovšem elektromagnetickým efektem vyřadila nejen nepřátelské, ale i další okolní satelity a posádky kosmických stanic v dosahu EMP. Vysoká radiace by navíc v dlouhodobém horizontu urychlila degradaci satelitních komponent dalších nestíněných družic v postiženém orbitálním pásmu (podrobněji nejen o tom v příštím čísle). Nedivme se, že U.S. Space Command pečlivě sleduje rozvoj kosmických technologií včetně civilních (např. v rámci plánů na privátní orbitální stanice, lunárního programu Artemis či cislunární stanice Gateway), a hodlá nabitých poznatků využívat v maximální míře. Kyvadlovou dopravu v kosmu, „inspektory“, tankery či nové komunikační a meteorologické systémy vyvíjené pro komerční sektor lze samozřejmě snadno využít i pro vojenské operce. „Národ a svět zažily renesanci ve vesmíru s bezprecedentními inovacemi, které se objevily v komerčních a spřízněných kosmických systémech v posledním desetiletí. Bohužel, tato renesance byla doprovázena vznikem strategických konkurentů, kteří byli a jsou hrozbami pro všechny vesmírné kapacity,“ uvedli generál Chance Saltzman a Frank Calvelli, náměstek ministra letectva pro vesmírné akvizice a integraci. Tedy, není to nic překvapivého. Jen pro představu: NovaSpace, poradenská společnost (dříve známá jako Euroconsult), odhaduje, že celosvětové vládní výdaje na kosmickou obranu a bezpečnost dosáhly v roce 2023 58 miliard dolarů, což je historické maximum. A podle nejnovější zprávy Nova- Space zveřejněné 8. dubna jsou vládní výdaje poháněny rozjitřenější geopolitickou situací, rostoucí rivalitou mezi USA, Čínou a Ruskem, stejně jako rostoucí integrací kosmických služeb do konvenčních vojenských sil na zemi, ve vzduchu a na moři. Jen USA vydaly v roce 2023 na vojenský kosmos 38,9 miliardy USD, Čína je následovala s 8,8 miliardy USD, Rusko s 2,6 miliardy USD a Francie s 1,3 miliardy USD. Nemalé investice do této oblasti vydaly rovněž Japonsko, Velká Británie, Evropská unie a Německo (každá přesáhla 500 milionů USD). A co je důležité: z celkově vyčleněných 58 miliard USD bylo odhadem 40 miliard smluvně určeno průmyslu na zajištění klíčových kapacit vesmírné obrany a bezpečnosti. Patří mezi ně výroba a vypouštění vládních satelitů, poskytování uživatelských terminálů, komerční provoz vládních systémů a dodávky komerčních produktů pro kosmickou obranu a bezpečnost, dat a služeb. „Čím dál fragmentovanější globální geopolitický kontext je hlavní hnací silou výdajů na vesmírnou obranu a bezpečnost,“ prohlásil hlavní poradce a editor zprávy NovaSpace Simon Seminari. „To je poznamenáno konflikty vysoké intenzity na Ukrajině a Blízkém východě, stejně jako omezeným napětím v Jihočínském moři, Pacifiku, na indickém subkontinentu a v Africe. Vzhledem k tomu, že vesmír se stává přetíženějším a konkurenčnějším, země po celém světě posilují svou obranyschopnost,“ konstatoval. Zpráva proto zdůrazňuje kritickou roli amerického komerčního kosmického sektoru při zachování amerického vedoucího postavení ve vesmíru, a to jak pro národní bezpečnost, tak pro ekonomickou konkurenceschopnost v globálním závodě v oblasti kosmických technologií. Dne 2. dubna pak byla zveřejněna nová strategie Pentagonu směřující k hlubší integraci komerčních vesmírných kapacit do jeho národní bezpečnostní architektury. Signalizuje, že ministerstvo obrany je připraveno více využít investic soukromého sektoru, než aby se spoléhalo pouze na vládní systémy vytvořené na míru. Jde o zamezení dvojkolejnosti, která po léta provázela americkou civilní a vojenskou kosmonautiku. Příkladů spolupráce komerčního a vojenského sektoru je už více než jen výše citovaný Astroscale či Grumman. Společnost SpaceX miliardáře Elona Muska už vynáší svými raketami i vojenské satelity tzv. Národního úřadu vojenského kosmického zpravodajství (NRO — National Reconnaissance Office) a buduje síť stovek špionážních satelitů pro Pentagon a CIA. V uplynulých letech vynesla do kosmu několik prototypů těchto družic sítě zvané Hvězdný štít (Starshield), které mají sloužit k pořizování detailních informací pro americkou armádu. Využijí technologickou platformu vycházející z osvědčených družic Starlink II. generace, které mohou být vybaveny dodatečnými zařízeními, jako jsou kamery, senzory či vysílače. Zdroje agentury Reuters uvádějí, že pokud bude tento program úspěšný, výrazně posune schopnost americké vlády a armády rychle zachytit možné cíle kdekoliv na planetě. „Nikdo se neschová,“ řekl o jeho potenciálu jeden ze zdrojů. Podle zdrojů agentury Reuters jde o součást kontraktu v hodnotě 1,8 miliardy USD (41,5 miliardy korun) uzavřeného s NRO. A to se uvažuje i o využití modifikované lodi Starship pro dopravu vojenských nákladů a vojáků do kterékoliv bodu na Zemi. Nicméně SpaceX se podle Wall Street Journal dostala pod drobnohled i kvůli tomu, že umožnila používání Starlinku ruské armádě v okupovaných oblastech Ukrajiny a dále milicím v Súdánu. Starlink ovšem používá především ukrajinská armáda, byť Musk osobně hlídá jeho využití. Například tak znemožnil využití Starlinku při útoku na ruskou černomořskou flotilu. To musí „vyžehlit“ jinými službami. Tyto příklady ukazují význam satelitních služeb v případě vojenského konfliktu, který však nemusí být každému vhod. /Stanislav Kužel/
