Kongres Spojených států a evropští spojenci Ameriky byli ve středu 14. února informováni o ruských plánech na rozvoj vojenské protidružicové „zbraně“. Rusko podle ní údajně vyvíjí kosmickou jadernou zbraň určenou k vyřazení nebo zničení satelitů.
„Není jasné, jaká je přesná povaha plánované zbraně,“ píše New York Times v reakci na zprávy o přípravách ruské „protidružicové zbraně“, „to znamená, zda zahrnuje odpálení jaderné nálože ve vesmíru, nebo jde o jinou satelitní technologii poháněnou například jaderným reaktorem.“ Podle zpravodajských informací předložených Kongresu nemá americká armáda schopnost takové zbrani čelit ani účinně bránit své satelity, konstatuje dále list. Dodává však, že američtí vládní úředníci nevěří, že taková zbraň bude v dohledné době použita, nicméně že existuje „časově omezené okno“ na to, aby se zabránilo jejímu odpálení a nasazení. ABC News následně citovaly dva nejmenované zdroje, které uvedly, že zbraň bude určena k ničení satelitů, nikoli pozemních cílů. Obavy z vývoje takové ruské zbraně se 14. února rozšířily jako požár poté, co předseda sněmovního výboru pro zpravodajské služby republikán Mike Turner z Ohia vydal veřejné prohlášení, v němž požádal prezidenta Bidena, aby odtajnil všechny informace týkající se této hrozby, aby vláda USA a její spojenci mohli otevřeně diskutovat o akcích nezbytných k reakci. Na Turnerovu žádost reagovali i další členové Kongresu, kteří ovšem zlehčovali závažnost údajné ruské snahy o získání kosmické jaderné zbraně. „Tajný zpravodajský produkt, na který upozornil sněmovní výbor pro zpravodajské služby, je významný, ale není důvodem k panice,“ reagoval např. kongresman Jim Himes, člen stálého výboru Sněmovny reprezentantů pro zpravodajské služby. „Není dosud jasné, proč byla tato konkrétní informace zveřejněna právě v tuto chvíli,“ píše Brett Tingley, vedoucí redaktor, 15. února na webu Space .com, „ale existují domněnky, že může souviset se startem ruského tajného satelitu 9. února, označeného jako Kosmos 2575.“ Proč by však měl tento Kosmos vzbudit v americkém Kongresu takové vášně, když jde jen o poměrně malý optický průzkumný satelit Razbeg 02, kroužící po heliosynchronní dráze? Razbeg o hmotnosti 250 kg byl údajně inspirován americkými komerčními družicemi pro snímkování Země řady Sky- Sat 1 a dosahuje povrchového rozlišení 0,9 m v panchromatickém režimu. Ostatně ve stejný den, kdy se Turnerovy komentáře dostaly na veřejnost, vypustila SpaceX pro Americké kosmické síly šest satelitů (mise USSF-124) určených k detekci a sledování startů raket.
Poplach kvůli „atomovkám v kosmu“
Turnerovo prohlášení však zpravodajské kanály začaly rozsáhle komentovat a dohadovat se, o co vlastně jde. A tak na mediální rozruch kolem ruské „jaderné zbraně“ pro vesmír reagoval i Bílý dům. Prezidentův poradce pro komunikaci v oblasti národní bezpečnosti John Kirby dokonce reportérům na brífinku v Bílém domě sdělil, že administrativa tento případ sledovala několik týdnů, ale měla v úmyslu držet informace v tajnosti, resp. s veřejností je sdílet postupně. „Tyto informace si bohužel našly cestu na veřejnost dříve, než jsme toho byli schopni.“ Dodal, že zpravodajská komunita má vážné obavy z úplného odtajnění podrobností v této fázi. John Kirby neupřesnil, o jakou zbraň jde, ale zopakoval, že se jedná o protidružicovou kapacitu, která je stále ve vývoji, což bylo údajně v posledních týdnech potvrzeno. Na sociálních sítích uklidňoval veřejnost vojenský analytik Todd Harrison, vedoucí pracovník American Enterprise Institute. Odmítl styl mediálního pokrytí, které podle něj vyvolalo nepřiměřený poplach tím, že tuto hrozbu charakterizovalo jako „jadernou zbraň ve vesmíru“. Analytici považují tento scénář ve srovnání s jaderným satelitem, nesoucím nejadernou protidružicovou zbraň za nepravděpodobný. Rusko tvrzení o vývoji takové zbraně pochopitelně popřelo a rovněž prezident Vladimír Putin deklaroval, že Moskva nemá záměr umístit jaderné zbraně ve vesmíru. Takové stanovisko se zdá být i logické. Už v minulém čísle jsme konstatovali, že by jaderná exploze elektromagnetickým impulsem okamžitě vyřadila v dosahu EMP nejen nepřátelské satelity, ale také vlastní. Ostatně Spojené státy s tím mají dostatečnou zkušenost. Na úsvitu kosmické éry totiž spoléhaly na protisatelitní a protiraketový systém armády na bázi střel Nike Zeus s nukleárními hlavicemi v rámci Programu 505 se zajímavým krycím jménem Mudflap (plácnutí do bláta). Ještě v roce v roce 1964 byly Zeusy doplněny antisatelitní verzí raket Thor s vodíkovými hlavicemi Mark 49, umístěných po dvojicích na Johnsonově ostrově a základně Vandenberg v Kalifornii. Vybuchnout měly v těsné blízkosti cílových družic. Těžko kontrolovatelný efekt se ovšem prokázal už při testu Starfish 9. července 1962. Tehdy hlavice o síle 1,4 Mt TNT explodovala poblíž cílové (americké) vysloužilé družice ve výšce kolem 400 km. EMP efekt ihned vyřadil z provozu tři okolní satelity (Ariel, Traac a Transit-4B) a oblak nabitých částic urychlila magnetosféra natolik, že poškodily další tři, mimo jiné i první komerční telekomunikační družici Telstar a sovětský Kosmos 5. V Honolulu, na havajském ostrově Oahu, asi 1 500 km od výbuchu, EMP navíc zlikvidoval část pouličního osvětlení, poškodil televizory a rozhlasové přijímače, spustil bezpečnostní alarmy v domech a přerušil telefonní spojení ostrova Kauai s ostatními. (Dnes by účinek takové zbraně byl exponenciálně větší než v 60. letech, a to nejen kvůli masivnímu rozšíření komerčních satelitů ve vesmíru). Sověti ve stejném roce odpálili tři jaderné nálože ve velké výšce. O rok později pak Spojené státy, Sovětský svaz i další země podepsaly Smlouvu o zákazu jaderných zkoušek v atmosféře a v kosmu. A v roce 1967 podepsaly i tzv. kosmickou smlouvu (Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles). Ta ovšem sice zakazuje rozmístění zbraní hromadného ničení v kosmu, avšak nezakazuje např. průlet balistických řízených střel s jadernými hlavicemi oběžnou dráhou Země (viz tzv. systém FOBS — Fractional Orbital Bombardment System testovaný v SSSR) či eventuální rozmístění zbraňových systémů v kosmu neobsahujících zbraně hromadného ničení. To učinila až smlouva SALT II.
Nic nového pod sluncem?
„Zdá se, že lidé zaměňují nebo přehlížejí rozdíly mezi jadernou zbraní a satelitem s jaderným pohonem,“ poznamenal už citovaný vojenský analytik Todd Harrison. Zřejmě má pravdu. Satelity s jaderným energetickým zdrojem byly po desetiletí používány nejen Ruskem (SSSR), ale i USA. Známá je například aféra z ledna roku 1978, kdy se do plání v oblasti Yellowknife u Velkého Otročího jezera v Kanadě zřítily trosky sovětského špionážního satelitu Kosmos 954 (US-A — управляемый спутник — ак-тивный — aktivní spravovaný satelit) programu Legenda, na Západě známého pod zkratkou RORSAT (Radar Ocean Reconnaissance Satellites). Šlo o jednu z družic sledujících provoz a polohu vojenských plavidel na mořích a oceánech, zejména pak letadlových lodí a ponorek US Navy. V tomto případě se dalo hovořit o ohromném průšvihu, neboť hrozilo radiační zamoření území v oblasti dopadu. Sovětské satelity tohoto typu totiž měly na palubě jako energetický zdroj atomový reaktor speciálního typu, nazývaný BES-5 BUK. Spojené státy ovšem ve vesmíru jaderný reaktor zkoušely také, pod názvem SNAP-10A, a to už v dubnu 1965. Nicméně protože proces přeměny tepla získaného reakcí s necelým 1,5 kg uranu-235 dodal pouze 600 W elektrického výkonu, tuto cestu opustily. Proto například slavné americké meziplanetární sondy (viz např. Pioneer 10 či Voyager 1 a 2) a některé družice používaly jako zdroj tzv. radioizotopový reaktor, kde se k výrobě stejnosměrného elektrického proudu využívá tepelné energie rozpadu radioaktivních prvků (nejčastěji izotopu plutonia-238 ve formě oxidu plutoničitého 238PuO2). Sovětské energetické zdroje BUK, zahrnující reaktor s rychlými neutrony BR-5A, pracovaly s vysoce obohaceným uranem-235, kterého bylo na palubě až 50 kg! Reaktor dosahoval hmotnosti 900 kg, ale pracoval poměrně neúčinně. Poskytoval elektrický výkon 1,3—4 kW, který napájel tzv. impulzní radar s tzv. bočním vyzařováním a další servisní aparatury. Výše uvedený incident vyvolal vlnu znepokojení z případného opakování takové nehody, a tak Sověti na tři roky vysílání družic s těmito reaktory zastavili. Fyzici z Kurčatovova ústavu atomové energie si byli vědomi nedostatků reaktoru BES-5 a vyvíjeli více typů těchto zdrojů pro využití v kosmických objektech. Lze říci, že tím nejpokročilejším, který se na družicích dostal na oběžnou dráhu, byl v roce 1986 reaktor Topaz. Byl lehčí a výkonnější než BES-5. Reaktor chlazený tekutým kovem (konkrétně slitinou sodíku a draslíku), vážil zhruba 320 kg, paliva, kterým byl na 90 % obohacený uran, v něm bylo ale jen 12 kg. Dosahoval elektrického výkonu jen cca 5—10 kW, protože reaktor využíval nízkoefektivní (termionický) způsob přímé přeměny tepla na elektřinu. Pro dané účely to ale stačilo. Na oběžné dráze mohl fungovat zhruba rok. Vznikla ještě inovovaná varianta Topaz-II, která se už do vesmíru nedostala. Pracovala sice na stejném principu, ale šlo o zařízení mohutnější, s hmotností kolem 1 t a s 27 kg uranu. Dodávat mohlo údajně asi 6 kW, ovšem až po tři roky. Pikantní je, že počátkem 90. let, po rozpadu SSSR, byla licence prodána do USA. Ještě v roce 1993 pak šlo o společný rusko-americký projekt, od kterého však americká strana nakonec ustoupila. Podle dostupných informací ukončila NASA z jara 2018 první ostré zkoušky reaktoru KiloPower o elektrickém výkonu l kW, určeného pro vesmírné mise. Projekt, dnes označovaný za „ryze americký“, ale nezapře fakt, že vychází ze sovětského Topazu II. Tyto technologie se spoléhají na jaderný reaktor, který vyrábí elektřinu pro napájení palubních systémů a elektronických zbraní, ale k pohonu družice samotné se používaly klasické chemické pohonné látky či (už i u Legendy) motory iontové. Podle některých zpráv by nová ruská protidružicová raketa mohla mít jaderný pohon či energetický zdroj, ale k narušení jiných satelitů by spíše měla používat elektronickou zbraň jako rušičku či ochromení laserem. A bojový laser vyžaduje mnohem více energie než kilowatty. O tom, že Rusko nadále podobné družice vyvíjí, není pochyb. Koncem minulého desetiletí např. „prosákly“ zprávy, že petrohradský závod Arsenal pracuje na moderních satelitech s tzv. rychlým jaderným reaktorem.
Otazníky zůstávají
„Rusko vetovalo rezoluci OSN ohledně jaderného zbrojení ve vesmíru!“ Takové titulky novin vlastně oznamovaly, že Ruská federace snad chce nějak obejít onu mezinárodní kosmickou smlouvu z roku 1967. A že přes veškerá ujišťování Moskva něco ošklivého tutlá. Faktem je, že 24. února návrh rezoluce, která vyzývá všechny země, aby nevyvíjely ani nerozmisťovaly jaderné zbraně či jiné zbraně hromadného ničení ve vesmíru, schválilo jen 13 z 15 členů Rady bezpečnosti OSN. Rusko rezoluci vetovalo a Čína se hlasování zdržela. Zpráva ze 2. května však uvádí, že Ruská federace předložila členům Rady bezpečnosti OSN vlastní návrh rezoluce. Ten rovněž všechny země žádá, aby podnikly opatření s cílem zabránit umístění zbraní ve vesmíru. Ruský návrh je tedy v mnoha ohledech podobný vetovanému textu, a jde dokonce dál. Vyzývá nejen k úsilí o zabránění umístění zbraní ve vesmíru, ale také o odvrácení „hrozby nebo použití zbraní ve vesmíru navždy“. Dokument zdůrazňuje, že toto se týká nejen použití zbraní z vesmíru vůči Zemi, ale také pozemských zbraní vůči objektům ve vesmíru. Vetovaná rezoluce se totiž zaměřovala výhradně na zbraně hromadného ničení. Pokud by byl ruský návrh schválen, vyzval by všechny země světa, aby se zdržely vývoje a umísťování zbraní ve vesmíru, což by je v důsledku zavazovalo plnit už léta platnou mezinárodní smlouvu z roku 1967, kterou i USA a Rusko ratifikovaly. Zajímavá je pak doložka, že by země „souhlasily s ověřováním plnění této dohody...“ K tomu by zřejmě sloužily satelity nazývané dnes inspektory, jejichž reprezentantem je už minule citovaný „mírový“ experiment s manévrující družicí ADRAS-J (vypuštěnou 18. února japonsko-americkou společností Astroscale). Ta 26. dubna splnila svůj úkol, když pořídila kontrolní snímky vyhořelého raketového stupně japonské rakety H2, která je v kosmu od roku 2009.
Co vidí oči špionů
Země je neustále pod dozorem optických, radarových či elektronických družicových systémů. Jen pro představu, obrovská, jako autobus veliká fotoelektrooptická družice KH-11 zvaná Kennen se dostala na oběžnou dráhu už v prosinci 1976. Šlo o první americké pozorovací družice s elektrooptickým digitálním snímacím systémem na principu prvků CCD, to jest elektronického zpracování obrazu a jeho rádiového přenosu z oběžné dráhy, umožňující na Zemi rozlišit detaily o velikosti pouhých 15 cm! Kenneny se svou konstrukcí výrazně blíží slavnému „bratrovi“ — Hubbleovu kosmickému teleskopu, který je v podstatě jejich vědeckou variantou. Na rozdíl od něj ale nemíří do vesmíru, nýbrž na Zemi. Měří asi 19,5 m, největší průměr dosahuje 3 m a jejich hmotnost se pohybuje kolem 17—20 t. Zatím poslední družice této řady odstartovala z kosmodromu Vandenberg 19. ledna 2019 pod šifrou USAC- -290. Existuje však možnost, že se do vesmíru tehdy dostal zástupce úplně nové řady přísně tajných družic, o jejichž účelu můžeme usuzovat jen podle nosné rakety, sklonu úhlu dráhy k rovníku a výšky oběžné dráhy — pokud se podaří tyto údaje získat. Tyto nové družice elektrooptického průzkumu jsou někdy označovány jako KH-11 Block 5 (doposud existovaly čtyři hlavní vývojové generace, nyní tedy přichází pátá), využívat mají zrcadlo o průměru 2,4 m. Takzvaný Advanced Kennen, u něhož se značení KH-12 NRO oficiálně nepoužívá, má být modifikací umožňující vidět detaily o velikosti pouhých 10 cm. US Air Force stačily čtyři takové Kenneny, aby v průběhu dne pokryly celou zeměkouli. Krom toho moderní radarové systémy s tzv. syntetickou aperturou (SAR) dokážou rozlišit až 5cm detaily, či dokonce hvězdičky na nárameníku důstojníka. A satelity elektronického boje s anténami o rozsahu až 100 m jsou ušima armád všech mocností, USA počínaje a Čínou konče. Pomineme-li nyní debaty o jaderném výbuchu v kosmu, jsou protidružicové technologie na vzestupu. Vesmír se stává pro vojenské aktivity čím dál důležitějším. To ostatně plně potvrzuje konflikt na Ukrajině, jejímž účastníkem jsou výzvědné a komunikační satelity na obou stranách (Ukrajina dostává data od amerických družic a spoje poskytuje Starlink od SpaceX atd.). Nedivme se, že protistrany musí být připraveny v případě konfliktu protivníkovy „oči“ a „uši“ oslepit či likvidovat.
Nejlepší jsou inspektoři
Ani kinetické zbraně nejdou do starého železa. Ruské kosmické síly ještě 15. dubna 2020 testovaly protidružicové střely letitého systému Nudol. Ty mezinárodní společenství široce odsuzuje kvůli množství nebezpečných úlomků, které by svým zásahem na oběžné dráze Země vyprodukovaly. Nudol je navržen tak, aby vynášel na nízké oběžné dráhy Země (LEO — do 2 000 km) družice-zabijáky s tzv. přímým výstupem — výstřel–zásah (DA-ASAT). Vyzkoušen byl proti vlastní vysloužilé družici Kosmos-1408 Tselina- D SIGINT. Nejednalo se však o tzv. kontaktní test (tedy likvidaci jiného tělesa). Na rozdíl od nechvalně proslulého čínského testu ASAT z roku 2007 nebo toho, který provedla Indie v březnu 2019, Nudol 15. dubna nic nezasáhl, pouze se přiblížil k jinému tělesu. Nevytvořil tedy nový roj orbitálního smetí, který by mohl zkomplikovat život celé vesmírné komunitě. Nicméně není bez zajímavosti, že tento test následoval po manévrech satelitů Kosmos 2542 a Kosmos 2543 na oběžné dráze, které podle Space Force vykazovaly vlastnosti kosmické zbraně. Měsíc před tím totiž Američani zaznamenali, že tyto ruské Kosmosy sledovaly právě rozvědčíka KH-11, což bylo chování, které lze charakterizovat jako „neobvyklé a znepokojivé“. Ještě znepokojivější či záhadnější situace nastala v loňském roce, kdy se 3. ledna podle Space Force rozpadl Kosmos 2499. Rozpad vygeneroval nejméně 85 kusů sledovatelných trosek. Jejich oblak sice obíhá cca 1 169 km nad Zemí, tedy tak vysoko, že to bude pravděpodobně trvat století nebo déle, než se propadne do hustých vrstev atmosféry a zanikne, ale ohrožuje satelity, které se na podobných drahách vyskytují. Důvod rozpadu družice není jasný. Ale to není zdaleka jediná záhada obklopující zmíněný satelit. Vypuštěn byl na oběžnou dráhu Země v květnu 2014 na ruském nosiči Rokot spolu se třemi dalšími vojenskými komunikačními satelity Rodnik, uvádí Anatolij Zak z RussianSpaceWeb .com. Oficiálně ale nebyl na startovním seznamu. Američtí pozorovatelé satelitů jej původně katalogizovali jako kus trosek nazvaný Objekt E, pak ale „trosky“ začaly dělat manévry a přiblížily se k hornímu stupni Briz-M rakety Rokot. Analýzy orbitálních elementů naznačují, že Kosmos 2499 se 9. listopadu 2014 dostal do vzdálenosti pouhých 0,76 km od Briz-M. A 25. listopadu se objevil ještě blíže a přiblížil se na 0,5 km od těla rakety. Tyto aktivity vedly ke spekulacím, že Kosmos 2499 a Kosmos 2491, zdánlivě podobné objekty (druhý vypuštěný na oběžnou dráhu už v prosinci 2013), testují technologii, která by mohla umožnit pronásledovat a možná i vyřadit z provozu další satelity. Faktem zůstává, že podobné manévrující satelity Kosmos následovaly, např. start „tajného nákladu“ z 25. listopadu 2019. Údajný ruský satelit-inspektor Kosmos 2542 pak pokračoval v manévrování a uskutečnil další setkání se svým oblíbeným americkým cílem, družicí USA- -245 (NROL-65), což je náš starý známý elektrooptický průzkumný satelit z rodiny KH-11. Kosmos 2542 zůstal na oběžné dráze až do konce loňského roku (2023), podobně jako jeho následovník Kosmos 2543, z jehož „útrob“ se 15. července 2020 podle Space.com uvolnilo menší manévrující těleso, které nabralo rychlost 700 km/h a zamířilo k jinému ruskému satelitu. RussianSpaceWeb.com uvádí, že „je dnes nepochybné, že kosmické složky ruské armády úspěšně dokončily testovací fázi robotického satelitu nové generace, určeného nejen k inspekci, ale též k ničení nepřátelských družic na oběžné dráze“. Nový „zabiják satelitů“, který je mnohem sofistikovanější než předchozí generace protidružicových systémů, prokázal svou schopnost velmi blízko se přiblížit ke svým cílům a poslat jejich detailní snímky pozemní centrále. A jak spekuluje americká zpravodajská agentura DIA (Defense Intelligence Agency), nemusí jít jen o fotografování, ale na cizí satelity lze působit také kinetickými zbraněmi, a především prostředky elektronického boje (pomocí mikrovln, laserů, chemických látek nebo i pomocí různých robotických manipulátorů — viz schéma od DIA). Podle ruského ministerstva obrany ovšem Kosmos 2543 a podobné satelity slouží výhradně k inspekčním kontrolám jiných ruských družic. Budiž. Ale základním konstrukčním rysem podobných inspekčních družic je velká zásoba pohonných látek, a tedy schopnost měnit oběžné dráhy. Lze se tak nejen přiblížit k satelitu vlastnímu, ale pochopitelně i k cizím.
Dokončení příště /Stanislav Kužel/
