Hodnota českého exportu se propadá

Musím předeslat, že se hluboce omlouvám lidem, kteří zachránili v kuponové privatizaci podniky pro své spolupracovníky, udrželi je v práci, úporně hledali nové trhy, bojovali se státní ignorancí, spolkli organizovaný zločin s topnými oleji, snaží se přežít i energetické fiasko a hledí kupředu s odpovědností, hraničící s infarktem. Hluboce si jich za ta léta, co se s nimi potkáváme, vážíme. Stejně tak hluboce obdivujeme všechny vědce, kteří se snaží pomoci tam, kde je to potřebné a žádané i přes to, že si je stát vzal jako rukojmí svého experimentu, stejně jako lékaře, učitele a státní zaměstnance. Tato stať je nemá a nesmí rozčílit, neboť se jich netýká. Za současnou krizi nenesou odpovědnost. Z redakčního faxu vypadla pozvánka na pracovní setkání od společnosti Deloitte a ČVUT s názvem: Český průmysl ztrácí konkurenceschopnost. Jak zmíněná společnost, tak i náměstek MPO Martin Tlapa předložili dvě analýzy konkurenceschopnosti ČR, z nichž vyplývají otřesné skutečnosti korespondující s nedávno vydaným výčtem mezinárodní agentury Competetivnes, kde ČR klesla o 5 příček již na 35. místo. Zprávy to nejsou objevné, stačí si zalistovat podobnými pracemi například Svazu průmyslu a dopravy ČR z 90. let a později, nebo z negociačních jednání o připojení ČR k EU, kde je velmi dobře popsán stav českého průmyslu po kuponové privatizaci a následných letech, především s ohledem na prázdnotu inovačního prostředí. Jak na setkání řekl host prof. Vladimír Mařík, vedoucí katedry kybernetiky ČVUT, snad nejúspěšnějšího pracoviště ve spolupráci s průmyslem, fakta, že vlády ČR dávaly na vědu, vzdělání a výzkum podprůměrné peníze nejsou tak závažné jako skutečnost, kam a jak se peníze rozdělují. To je však jeden z okruhů problémů, o kterých ale víme už nejméně 20 let a musíme tedy konstatovat, že to žádná novinka není. I když nejde o problém banální, neboť 25 % české tvorby přidané hodnoty je tvořeno průmyslem, který zaměstnává 35 % práceschopného obyvatelstva. Zahraniční experti ale již léta tvrdí, že náš průmyslový potenciál je mnohem větší a byl promrhán. Rekord v rychlosti zadlužení Pomineme i skutečnost, že ČR je jedinou zemí v EU, která dokázala v průběhu posledních 10 let zvýšit svůj státní dluh o 100 %. Malťanům se podařilo dosáhnout jen 50% navýšení, Francii 10% a další členské státy dluh v daném období snížily. Samozřejmě vás napadne otázka, kdo si půjčil, kam ty peníze přišly a kdo je za tuto blamáž odpovědný. MPO postavilo svoji analýzu konkurenceschopnosti na vyhodnocení RCA (Reveal Competetive Advantage), který měří růst exportu dané položky vůči světovému růstu. Zde jasně zaostáváme, a to dnes už i proti Číně, která se svým exportem dere mezi hi-technologie s vehemencí srovnatelnou snad jen s Izraelem. Bohužel, zpráva MPO v podobě v jaké byla předložena směšuje mnohé hodnoty uznávané např. OECD nebo EUROSTATEM se skutečným stavem průmyslu, takže vzniká jakási směs sebeuspokojení a varování. Například se v ní tvrdí, že Češi vynikají v matematických a fyzikálních dovednostech, ale nehovoří nic o skutečném průměrném stavu vzdělanosti a zájmu vysokoškoláků o technická studia. Laik, jenž se domnívá, že právě s takovými fakty denně pracuje MPO, se zřejmě mýlí. Experti Deloitte se děsí závislosti českého průmyslu na výrobě automobilů a jejich součástí. O ní přece také víme léta, stejně jako víme, že bylo třeba zaměstnat statisíce lidí, které kuponová privatizace a rozkopnutí dveří konkurenci a tím vyhlazení mnoha českých podniků vyhnaly zkušené dělníky a techniky na úřad práce. Podobným faktorem je výroba počítačů, opět samozřejmě u zahraničních investorů. Deloitte se brání otázce proč a jak se to stalo (především abychom se vyvarovali podobných chyb, jako je například podpora zahraničnímu investorovi, ale bez podmínky předání know-how, v čemž jsou například mistři Indové a Finové) s poukazem na to, že je to analýza současného stavu, nikoliv analýza problému. Úplně fascinující na zprávě Deloitte je zjištění o multiplikačním efektu výroby finálních a inovativních výrobků, doložená na příkladech výroby tramvaje, jež znamená ve fiskálním dopadu + 135 mil. Kč a zaměstnání pro 970 lidí, nebo tuny mléka s přínosem 322 mil. Kč a zaměstnanosti 1300 lidí. Zatím co práce ve mzdě je nezisková. To je fakt objev! Tak sofistikované myšlení by člověk věru u poradenské firmy nečekal. Analytici Deloitte si však povšimli, že nevychováváme dostatek talentů pro technickou práci. Poté, co tuto skutečnost napadl již Štěpán Popovič, první prezident Svazu průmyslu v roce 1993 a průmyslové podniky bubnují na poplach už léta, je to skutečně rychlá odezva. Data, dojmy, pojmy V závěrech zprávy společnosti Deloitte se uvádí, že konkurenční výhoda ČR jako země s nízkými náklady se postupně vyčerpává. A srovnává naši strukturu s Německem. Pokud jsme dobře četli denní tisk, tak doba, za níž můžeme dosáhnout stejných platů jako v Německu (při stejných nákladech na energie a materiál) se posunula o dvě století. Je to tedy srovnání směšné a nic neříkající, zřejmě jako jiné vtipné srovnání ceny elektrické energie mezi Německem a ČR, když u sousedů mají 6krát vyšší plat. Ach ty dojmy a rétorika ČEZ. Ale podívejme se třeba na tu energii blíže. Průmysl ČR potřebuje stále třikrát více elektrické energie na jednotku HDP, i když si polepšil za posledních 5 let o 5 %! Tento faktor vypovídá jak o skladbě průmyslu, je nesmírně energeticky náročný, tak o ležérnosti, s níž stát k energetické politice přistupuje. Prostě přistavíme další jaderné elektrárny za stovky miliard a budeme nadále elektřinu vyvážet! Člověk se zdráhá uvěřit, že by to snad byl účel a způsob, jak vytáhnout z domácností, ale hlavně průmyslových podniků peníze jakousi energetickou daní. No určitě to nebude pravda, to nelze neříci. Zvlášť, když politici odmítají sáhnout na zisky státních společností s odůvodněním, že to nejde. Jen je to usvědčuje z neznalosti (§ 15 zákona o státním podniku!) a vypočítavosti. V tomto ohledu je fascinující přístup k energetice donedávna bratrů Slováků. Dobudují další blok v Mochovcích s poukazem na to, že další výroba elektrického proudu nad spotřebu Slovenska pro levný export by byla jen vyhazováním peněz a chce-li je někdo vyhodit, prosím, ale za své! Ne za peníze občanů! Analytici Deloitte objevili, že rozhodující pro udržení konkurenceschopnosti bude orientace na obory s produkcí s vysokou přidanou hodnotou a vysokým podílem inovativních technologií. Inu, neznám žádnou učebnici ekonomie, která by netvrdila to samé už na první straně v úvodu. Jedna z nejslavnějších se dokonce jmenuje Inovuj nebo zemři. Analytici Deloitte udeřili problém přímo na hlavičku, toto by tisíce chlapů od černého řemesla skutečně nenapadlo! Jenže, k tomu musí napomoci jak legislativa, tak pochopení. Naši lidé zřejmě nevědí, že je lepší prodat letadlo nebo jeho díly, než dodávat šrouby nebo brzdové válečky. Ctěná společnost mi promine, ale jejich práce nás neposune ke splácení obrovského státního dluhu ani o milimetr. Doporučil bych analýzu, kdo ty peníze vypůjčil a jak je utratil. Byly použity na zdání blahobytu a podporu ekonomického experimentu, v němž z ničeho měla vzniknout zlatá cihla, jinými slovy na účely splnění slibů politických stran domáhajících se urvání moci? Nebo aby byly zaplaceny dluhy bank, které použily peníze na zdání blahobytu viz tři řádky výše. Vy to víte? Neduhy mají jména, ale ne řešitele Je zcela zbytečné dále přepisovat data s nepřesnými čísly. A konec ironie. Neduhy českého průmyslového prostředí jsou dostatečně popsány a známy, podnikatelé, ti dobří podnikatelé, je donekonečna na setkáních s politiky opakují. A dožadují se nápravy. Zatím státní správa prorostla do státních podniků, ale za zcela jiným účelem, než je jejich kontrola a vytváření zisku do státní kasy. K pochopení hloubky průšvihu schází jak legislativa, tak i chuť a dnes i peníze. Bude se škrtat vše, tedy i dobré úmysly. Je možné to zopakovat od podlahy a jen stručně. Nevyhovující učňovské školství. Zanedbání technického školství na úkor pochybných soukromých vysokých škol, kde se kupují tituly za peníze. (Za povšimnutí stojí úvaha člena NERVu Daniela Münicha, zdali nezájem mladých lidí o technické obory není spíše odrazem nízké prestiže, kterou politici „odměňují“ vynikající techniky). Zrušení oborových výzkumných ústavů a přenesení výzkumné základny na vysoké školy, bez odpovídající legislativy. Vysoké školy nebyly připraveny na takové zadání a budovaly své vybavení dodatečně. Stát, tedy vlády od té první počínaje, nepřijaly nikdy strategii podpory inovací, v pozdější době ji nahrazovaly spíše dotacemi a náhradními programy. Spousta peněz z těchto pomocí se utopila v beznadějných neperspektivních projektech. Nedostatek legislativy způsobil práci v šedé ekonomice i v této oblasti. Krize jako morální zrcadlo Nesmíme však opomenout jedny z prvních důvodů, které srazily průmyslové podniky, zbylé po privatizaci, a to byl nedostatek kapitálu pro inovace překrytý denními starostmi o udržení finanční stability a tím i nemožnost investovat do vědecké práce. To ostatně přetrvává dodnes. Stát nevytvořil systém, v němž by jím placené a dotované organizace, jako AV ČR či vysoké školy už ze zákona byly povinny věnovat část své kapacity na inovační potřeby průmyslu. Výsledkem je snaha podniků pomoci si vlastními silami a stát může jen děkovat těm tvůrčím lidem, kteří bez ohledu na překážky vytvářejí hodnoty. A ty se odjakživa vytvářejí jen tvořivou prací z přírodních materiálů a lidského umu. Peníze peníze nevytvářejí, jen triky a jsou virtuální, to přece už ví každý. Státní úředníci byli svého času trestáni za slovo vize či plán posměchem, který je vyloučil z řad ekonomů, a tato atmosféra bezbřehosti se přenesla do společnosti. Abychom neplýtvali slovy, stačí se podívat na činnost finského TEKEZ či do Německa na systém Fraunhofferových institutů a tzv. praktických technických vysokých škol. Nedostatek předvídavosti politiků a neznalost skutečné tvorby hospodářské politiky tvořené v konsensu s pracující složkou obyvatelstva dnes vyústily do zbytečných a ubohých sporů, např. v hodnocení vědecké práce, napadání podstaty základního výzkumu, jejichž účelem je jen skrýt skutečný objem prostředků, které stát dnes věnuje na záchranu inovativního prostředí a myšlenkovou prázdnotu politiků. Vědci základního výzkumu odpovídají po svém. Mezinárodními cenami a komerčními úspěchy např. prof. Holého, které přinášejí miliardy. Ten nevytvořil své léky na zakázku, ale hledáním možného. Ostatně, podle nového hodnocení vědecké práce by právě za lék dostal minimum bodů. Mnoho osobností české vědy a podnikání, třeba T. Baťa nebo prof. V. List konstatovali, že krize finanční je vždy spíše odrazem morálky společnosti, než krizí tvůrčího potenciálu. To platí pro dnešek jak v globálním rozměru, který by se nám svým původem neměl týkat, jak naivně předpokládali politici, zapomínající, že naše korupční prostředí byla na takovou krizi skvěle připraveno. Budujeme novou výzkumnou základnu, po kolikáté už? Jen s obtížemi si jednotlivé průmyslové obory budují či s pomocí Center obnovují výzkum a vývoj (jejichž činnost formálně skončí již v roce 2011) ve svých výzkumných základnách, aby se vyrovnaly prostředí svých více šťastných sousedů, konkurentů. Kromě výzkumné práce především vychovávají talenty, které dnes pánové z Deloitte a MPO ve svých zprávách postrádají. A znovu musíme se smutkem opakovat, že až v roce 2010 přišel člen NERVu s prohlášením, že stát by mohl posílat nadané studenty do zahraničí. (Opět odkazuji již na zmíněného Štěpána Popoviče a rok 1993!) Nikdo neví, kdy se naplno rozjede činnost Technologické agentury, jmenované na nátlak veřejnosti až v roce 2009, jež by měla státní prostředky pro aplikovaný výzkum rozdělovat uvážlivěji a s přehledem. Odmítáním politiků takového přístupu k vědě a průmyslu, jímž se proslavil především Václav Klaus, jsme ztratili oněch 20 let, kdy většina obyvatelstva měla zájem vybudovat novou společnost a byla tomuto cíli i ochotna mnohé obětovat. Stav dnešní zkorumpované společnosti je dostatečně znám a dokonce již i zhodnocen voliči. Ale někteří politici to neberou doposud na vědomí. Ekonomický experiment vnucený společnosti zklamal (to není namířeno proti tržnímu systému, ale jeho formě). Za to se zatím nikdo nezodpovídá. Autoři výše zmíněných analýz tvrdí, že důvodem jejich vypracování (v kolikáté verzi již?), je jedinečná šance využít současné krize k poučení politiků, aby změnili prostředí, dnes tak nastavené, k inovačnímu potenciálu ale nepřispívá. Zcela paradoxně by se na to mohli jet podívat třeba i do Číny nebo Indie. Tyto země se rychle naučily využívat zahraničních investic s jasnou podmínkou – pokud zde chcete podnikat, musíte nás také naučit svému know-how a do jeho tvorby zapojit i domácí prostředí. A to je, zdá se, pro tak zadlužené země, jako je ta naše, kromě podpory vlastní vědecké základny, jediná cesta jak z krize ven. Ale s jinými politiky. Pseudoproblém Ústavního soudu, který je osobním traumatem prezidenta a ODS, to není hlavní problém této země, pánové. Jan Baltus