Fyzikové ve službách revolučních změn výrobních technologií

„Vědeckým poznatkům se dá jistě porozumět i bez znalosti individuálního vývoje těch, kdo je odhalili. Jednotlivé kroky však při takovém objektivním vylíčení vypadají jako náhodné. Pochopení, jak byly možné, ba nutné, získá člověk teprve sledováním duševního vývoje jednotlivců, kteří měli na vývoji vědy rozhodující účast.“ Albert Einstein „Když jsem chtěl něco objevit, nejprve jsem si prostudoval všechno, co bylo o tomto problému dosaženo v minulosti.“ T. A. Edison Název fyzika v dnešním smyslu se začal používat až v 19. století. Dříve byla pokládána za součást filozofie a používal se pro ni název „přírodní filozofie“. Zkoumá nejobecnější vlastnosti přírody a zákonitosti společné všem oblastem přírodních jevů. Podobně jako ostatní vědní obory se v průběhu dějin vyvíjí a mění. Jakmile však byl proces fyzikálního poznávání jednou spouštěn a stal se nedílnou součástí lidské kultury, pokračuje bez ustání vpřed a nemůže být nikdy vyčerpán, zastaven nebo ukončen; nejlépe to dokládá mylný názor z konce 19. století, kdy se dokonce zdálo, že fyzika už všechny otázky položené přírodě zodpověděla, že je v podstatě vědou uzavřenou a zbývá snad už jen upřesnit několik drobných nejasností (?). Přitom dynamika vývoje vědního oboru neprobíhá vzhledem k působení ekonomických akceleračních a retardačních vlivů stále stejně rychle, zná období trpělivého shromažďování poznatků, dokonce období stagnace a úpadku, a pak zase rychlého bouřlivého postupu vpřed, kdy mluvíme o vědecké revoluci. V průběhu dějin lidské společnosti vzniká čas od času mimořádně naléhavá potřeba a poptávka po výsledcích a uplatnění vědeckého výzkumu, po nových objevech a vynálezech. Takovým podnětem byly velké společenské, politické a hospodářské změny v Evropě od poloviny 18. do konce 19. století, vedoucí k převratným změnám v nejrůznějších oblastech průmyslu. Fyzika v této době má už plně charakter exaktní přírodní vědy, používá desítek nových přístrojů a měřicích metod a má dostatečný matematický aparát. Vedle mechaniky a optiky se součástí dosavadní klasické fyziky stává i nauka o elektřině a magnetismu, termika a později termodynamika a statistická fyzika. Začíná se postupně vytvářet i vědecká chemie, která nakonec dospěla k objevu Mendělejevova periodického zákona a která s fyzikou těsně souvisí. Hledáním odpovědi na otázku, jakou úlohu v tomto časovém období sehrály výsledky fyzikálního poznání a naopak jak technická a společenská praxe prospěla fyzice zpětně, se zabývá další knížka profesora fyziky na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze prof. RNDr. Ivo Krause, DrSc. „Fyzikové ve službách průmyslové revoluce“, vydaná v edici Galileo Nakladatelstvím Academia (Praha 2012, 1. vyd., 284 str.). Je volným pokračováním souboru životních příběhů velkých evropských přírodovědců, který pod názvem „Fyzika od Thaléta k Newtonovi“ vydalo rovněž Nakladatelství Academia (2007). Připomeňme ještě, že prof. Kraus je autorem mnoha dalších populárně-naučných a historiografických děl z oblasti fyziky (Dějiny evropských objevů a vynálezů, Dějiny technických věd a vynálezů v českých zemich, Příběhy učených žen, Fyzika v kulturních dějinách Evropy-5 dílů, Struktura a vlastnosti krystalů). Byli to vždy jedinci, osobnosti, kdo určoval pokrok v dějinách. Ve více než pěti desítkách medailonů o životě a díle exaktních učenců, díky kterým došlo k vítězství první průmyslové revoluce, obsadila první místo Velká Británie. Další v pořadí jsou německé země (Prusko, Bavorsko, Sasko,...), Francie, Nizozemsko, habsburská monarchie, Rusko, Itálie, Pobaltí a Skandinávie (vědecká produktivita se tehdy postupně přesunula z jihu Evropy na její sever). Mimoevropské státy reprezentují americký průkopník průmyslové revoluce Benjamin Franklin a nejproslulejší vynálezce lidských dějin Thomas Alva Edison. Čtenář se dozví, jakou měli hrdinové jednotlivých příběhů národnost (což je někdy složité určit), rodinné zázemí, kde získali vzdělání, čím se proslavili a v čem se mýlili, jaké získali pocty a vyznamenání, za co jim i dnes patří obdiv a uznání. Bohumil Tesařík