Od ledna 2024 začne v Česku platit směrnice EU CSRD (Corporate Sustainability Reporting Directive) o nefinančním reportování. Změny, které přinese, se sice podle posledních odhadů budou dotýkat pouze jedné tisícovky firem, avšak reálný dopad bude podle Viktora Třebického, jednatele společnosti Ci3, daleko rozsáhlejší. Dopadne totiž také na subdodavatele.
Tvorba ESG (environmental, social and corporate governance) strategie, tedy zodpovědného a udržitelného přístupu k investování a byznysu, bývá přičítána Evropské unii jako politické rozhodnutí. Je tomu tak, nebo jsou kořeny tohoto fenoménu jinde? Historie ESG strategie sahá daleko hlouběji a základ má v odborné a mezivládní sféře. Termín udržitelný rozvoj se poprvé objevil už v roce 1987 ve zprávě pojmenované „Brundtland report“ z dílny Světové komise pro životní prostředí a rozvoj. Zpráva vyšla i knižně v českém překladu tuším v roce 1991. Na OSN Summitu Země, který se konal v roce 1992 v Riu de Janeiru, se poté vlády 172 zemí dohodly, že ekologická témata nesmí být přehlížena, a přijaly Agendu 21, což byl vlastně první plán udržitelného rozvoje. Paradoxně se tyto myšlenky samovolně přenesly nejprve do firemního prostředí napříč světem a teprve až poté do vládních kruhů. Jako první zareagovaly finanční instituce, tedy banky a různé investiční skupiny, které si vyhodnotily, že změna životního prostředí může mít negativní finanční dopad na jejich podnikání. ESG tedy není jen evropskou záležitostí. Zabývaly a zabývají se tím firmy i finanční skupiny po celém světě a začaly o dost dříve, než přišly směrnice z EU. Ta víceméně reaguje se zpožděním a povinnost reportingu pro finanční sektor a dalších několik oblastí ukotvila až od roku 2018 směrnicí NFRD (Non-Financial Reporting Directive). Poté přišla EU s taxonomií udržitelných aktivit, která se vžila pod názvem EU Taxonomie. Politicky se tedy schválilo, že by měly být jasné limity pro jednotlivé aktivity, zda je lze považovat za udržitelné, či nikoliv. Pokud tedy firma bude chtít investovat v zemích EU, měla by z této taxonomie vycházet, protože na neudržitelné aktivity bude obtížnější sehnat prostředky. Znamená to, že se prolnula aktivita finančního sektoru, podpořená NFRD s evropskou taxonomií.
Nyní se ovšem hovoří o směrnici CSRD, jejíž začátek platnosti se rychle blíží. Oč jde konkrétně? CSRD (Corporate Sustainability Reporting Directive) je evropská směrnice, která nabyla účinnosti 5. ledna 2023, a NFRD v podstatě nahrazuje. Zároveň rozšiřuje okruh dotčených společností a požadavky stanovené NFRD tak, aby ve firmách došlo ke zveřejňování ucelených informací o udržitelném rozvoji. Původní NFDR stanovila celkově povinnosti pro asi 11 600 velkých subjektů veřejného zájmu s více než 500 zaměstnanci, mezi které spadaly kótované společnosti, banky a pojišťovny. V roce 2025 tedy budou zatím reportovat jen firmy, které tuto povinnost měly už dříve. Avšak o rok až dva později už se budou muset k reportům podle CSRD připojit i menší a střední firmy, pro něž platí alespoň dvě ze tří následujících kritérií — že mají obrat minimálně jednu miliardu Kč, více než 250 zaměstnanců a celková aktiva v minimální výši 500 milionů Kč. Směrnice tedy zasáhne zhruba 49 000 společností pokrývajících 75 % celkového obratu společností v Evropské unii, v ČR půjde zhruba o tisícovku největších firem. Nicméně to je jen špička ledovce, protože směrnice má za cíl sledovat celý subdodavatelský řetězec a povinné firmy tedy budou muset reagovat.
Dalším důležitým termínem je v problematice ESG takzvaná EU Taxonomie. K čemu slouží? EU Taxonomie velmi úzce souvisí s ESG reportingem. Respektive ESG obsahuje dohromady 10 oblastí, na něž se firmy musí zaměřit. V části E, která se věnuje enviromentální politice, jsou to například uhlíková stopa, znečištění vody a ovzduší či biodiverzita a ekosystémy. Část S se zabývá stejně podrobně sociální odpovědností firem, zejména se zaměřuje na vztah zaměstnavatelů a zaměstnanců, diverzitu a vytváření určitého pracovního prostředí. Poslední část G se zabývá samotným řízením podniku a nastavováním vnitřních procesů. A pro to, aby se daly všechny tyto jevy kvantifikovat, vznikla EU Taxonomie, která definuje za pomoci stovek parametrů ekologicky udržitelné hospodářské činnosti, jež postupně všechny vedou k tomu, aby se snížila zátěž životního prostředí ze strany firem. Znamená to, že Taxonomie je jakousi kuchařkou, podle níž budou firmy reportovat, a zároveň ale už slouží i finančním institucím i k tomu, aby ji implementovaly do svých vlastních strategií skórování firem v rámci žádostí o financování projektů a rozvoje byznysu.
Jaké jsou tedy hlavní cíle celé ESG strategie? Důvodů, proč EU k takové strategii přistoupila, je vícero. Jedním z těch hlavních je určitě snaha nějakým způsobem zpomalit změnu klimatu, která je dnes již hmatatelná, a pokud bychom jako společnost nijak nezasáhli, mohla by výrazně ztížit život budoucím generacím. Druhým důvodem je snaha, aby se nefinanční reportování stalo nedílnou součástí povinného reportování obecně. Reporting se bude zveřejňovat v rámci výročních zpráv společností a měl by vést k tomu, že veřejnost bude mít ucelený a pravdivý přehled o tom, jak daná firma funguje. ESG reporting také přispěje k eliminaci fenoménu „greenwashingu“, kdy firmy zejména z marketingových důvodů prezentují buďto naprosto marginální aktivity jako společenskou odpovědnost, případně si na obaly přidávají pofidérní certifikace, jejichž výpovědní hodnota je nízká, protože neříká nic o tom, co se děje v pozadí výroby. A v neposlední řadě může ESG pomoci i investorům, protože budou mít lepší přehled o tom, jak které společnosti ovlivňují životní prostředí.
Před chvilkou jste hovořil o bankovním sektoru, pro nějž budou reporty za pomoci EU Taxonomie jedním z hodnocených parametrů při žádostech o úvěry. Co to bude znamenat v praxi? Banky budou pravděpodobně po firmách vyžadovat informace o udržitelnosti jejich podnikání a firmy budou muset prokázat, jak na tom skutečně jsou. Pokud jejich podnikání nemá výrazně negativní vliv na životní prostředí, nebo pokud budou chtít investovat do technologií, které by negativní vliv zmírnily, dosáhnou pak na výhodnější úvěry či úvěry obecně. Osobně v tomto ohledu nemám úplně jasno, protože samozřejmě takový dvojí metr může vést k diskriminaci. A zejména firmy, podnikající v oblastech průmyslu, které už ze své podstaty nejsou ekologické, na tom mohou být bity. Nicméně je také pravda, že situace se může ještě mnohokrát změnit. Jako příklad uvedu zbrojní průmysl, který byl zařazen v neekologické, neudržitelné či neetické sféře, a bylo by tak poměrně těžké jej financovat úvěry. Po únoru 2022 se však pohled na něj výrazně proměnil. Evropa nyní zbrojnímu průmyslu dala zelenou a chce zvýšit svou obranyschopnost.
Jedním z cílů ESG je utlumení neudržitelného byznysu. Problém však vidím v tom, že aby Evropa prosperovala, potřebuje samozřejmě i tento „špinavý“ průmysl. Neřežeme si pod sebou tak trochu větev? Tyto otázky mě napadají také, protože jako firma máme zákazníky z oblasti strojírenství, automotive i těžkého průmyslu. A samozřejmě také velmi dobře vím, že všichni potřebujeme ocel, beton i uhlí. Evropská cesta dekarbonizace tedy znamená, že firmy, které podnikají v těchto sektorech, asi budou částečně penalizované za to, jaký byznys mají. Na druhou stranu ale i v těžkém průmyslu už se objevují technologie, které mu dokážou odlehčit. Už umíme vyrobit cement či ocel s nižší uhlíkovou stopou, jedna taková ocelárna je například ve Švédsku [viz článek na str. 30 — pozn. red.]. Takových oceláren proto musí vzniknout po Evropě daleko více. A to je v podstatě cesta, jak se může i neekologické podnikání dostat k úvěrům. Jakmile bude tento sektor nabízet udržitelnější byznys, od financí se neodřízne. Je ovšem třeba i dodat, že tato transformace bude určitě stát hodně peněz.
ESG strategie také znamená tlak na subdodavatele, mnohdy z jihovýchodní Asie. Hovoří se o tom, že v konečném důsledku dojde ke zdražení produktů nebo jejich nedostatku, protože se přeruší dodavatelsko-odběratelský řetězec. Jak se na takové obavy díváte vy? Všechno, o čem hovoříme, rozhodně nebude levné a myslím si, že k určitému nárůstu cen dojde. Ale na druhou stranu, dnes si můžete v obchodě koupit tričko za 60 Kč a je otázkou, zda takto nízká cena zahrnuje všechny externality, tedy i situaci produkce v Asii. Já si myslím, že spíš ne. Nicméně problematika udržitelnosti se line napříč světem. I asijské země už řeší to, jak svou produkci udělat ekologičtější či sociálně únosnější. A vzhledem k tomu, že evropský a severoamerický trh jsou pro ně nejdůležitějšími odbytišti, začnou se samy přizpůsobovat. Takže se nebojím, že by došlo k vypovídání smluv a přerušení produkce. Ten tlak totiž nevychází z EU jako takové, ale už zevnitř těchto zemí, které si uvědomily, že beze změn v přístupu k životnímu prostředí a k vlastní pracovní síle nebudou moci prosperovat. Koneckonců, tato změna v myšlení už se začíná projevovat, protože tamní podmínky ve výrobě se postupně zlepšují.
A jak se konkrétně dotkne ESG českých (sub)dodavatelů, kteří ale sami zatím povinnost reportingu nemají? Povinnost reportovat svůj dopad na životní prostředí bude mít zhruba tisícovka největších firem. Ale domnívám se, že bude platit podobný mechanismus jako v případě asijských subdodavatelů. Například maloobchodní řetězec, který prodává tisíce produktů, musí reportovat svou vlastní udržitelnost, ale zatím nehodnotí, co vlastně prodává a jak jeho zboží bylo vyrobeno. Velmi brzy tak vznikne tlak i na producenty, aby sami posunuli postupy směrem k větší udržitelnosti. Například v potravinářství si velcí pěstitelé mnohdy s ekologií hlavu nelámou, přitom jejich dopad na biodiverzitu je značný. Stejně tak se platnost směrnice promítne i do dalších částí průmyslu, jako je například automotive, strojírenství či třeba stavebnictví. Firmy budou muset investovat do nových postupů a technologií, které jsou šetrnější k životnímu prostředí.
S tím však souvisí jedna klíčová otázka. Kde na takové změny firmy budou brát peníze? Vzhledem k tomu, že cesta k uhlíkové neutralitě je jedním z hlavních cílů Evropské unie, jde mnoho financí přímo z jejích zdrojů. Zároveň ale většinu investic realizuje byznys ze svých vlastních prostředků. Mnoho firem tedy o dotace vůbec nežádá, protože vědí, že tyto investice se jim v konečném důsledku vyplatí. Nicméně jak jsem říkal, je dost možné, že firmy částečně přenesou zátěž i na koncové spotřebitele, což povede ke zdražení některých produktů. Někdo by mohl namítat, že dotace jsou tedy v podstatě vrtulníkové peníze a zvyšování cen zboží povede k vyšší inflaci, chudnutí Evropanů a ztrátě konkurenceschopnosti. Téma udržitelnosti se však skutečně řeší po celém světě, takže taková opatření budou přijímat i země, které leží mimo EU. Řekl bych tedy, že jsme v tom tak nějak všichni společně. Na druhou stranu je jasné, že ani přílišná regulace není pro trh dobrá. Je třeba se držet v mantinelech, které byznys unese, abychom opravdu přílišným důrazem na udržitelnost neztratili dech.
Vraťme se ještě k reportingu. Tato agenda přinese firmám velké administrativní zatížení. Jak se s tím budou vyrovnávat? Ano, poptávka po ESG auditech začala výrazně stoupat. De facto je legislativně uměle vytvořená. I proto trh v podstatě zareagoval okamžitě a objevilo se poměrně hodně společností, které nabízejí externí konzultační služby či přímo komplexní audity. Bude tedy možné agendu spojenou s reportováním poměrně jednoduše outsourcovat nebo řešit vše interně. Pak je otázkou, zda na to mají za stávajícího stavu dostatek sil i nástrojů, nebo zda budou vytvářet nová pracovní místa a pořizovat nový software. Domnívám se, že největší starosti budou mít s reportováním menší povinné firmy nebo firmy, které reportovat sice ze zákona nemusí, ale zároveň po nich tato data budou vyžadovat jejich odběratelé. Pro tyto subjekty by podle mě měla být celá agenda jednodušší, protože nemají takové možnosti.
Vaše firma Ci3 se kromě velkých průmyslových podniků zaměřuje právě i na tyto menší firmy, je to tak? Naše činnost spočívá v tom, že pomáháme podnikům s jejich uhlíkovou neutralitou. Když to vztáhnu zpět k ESG, tak řešíme složku E a v ní právě uhlíkovou stopu. Reporting v této oblasti bude povinný a firmy se tím budou muset zabývat, což dříve nemusely. Proto jsme si už zhruba před třemi lety řekli, že pomůžeme malým a středním firmám, a vyvinuli jsme softwarový nástroj CarbonFix, s nímž lze uhlíkovou stopu analyzovat a hlavně pak jednoduše vykazovat. V tomto programu je možné sledovat například spotřebu energií, spotřebu pohonných hmot ve firemní flotile, dále doplňování chladiv do klimatizací a podobně. Náš nástroj je ale určen primárně pro nevýrobní společnosti, tedy firmy, které jsou spíše kancelářské. U výrobních firem se už musíme dívat na celý řetězec a jeho uhlíkovou stopu a taková analytika je daleko náročnější. Proto tedy nabízíme i uhlíkový audit a už ve spojení s naším partnerským subjektem připravujeme také službu komplexního ESG auditu. /Kristina Kadlas Blümelová/
