Leckdy až dramatické titulky politického
i odborného tisku (u nás i ve
světě) na margo ekologie vyzněly na
konci loňského roku vzácně unisono:
kodaňská mezinárodní konference
o boji proti hrozbě změn klimatu
na naší planetě skončila debaklem.
Novináře akreditované v dánské metropoli
i ty, kdož danou problematiku
průběžně sledují a analyzují přímo
na postižených místech, v této skepsi
podpořila rovněž předvánoční schůzka
ministrů životního prostředí EU27.
Podle představitele předsedajícího
Švédska ministra Andrease Carlgrena
- „Kodaň byla katastrofa“.
Po prohrané bitvě každý generál.
Sváteční období bezprostřední vlnu
emocí a zklamání dočasně ztlumilo.
Zároveň vygenerovalo pozoruhodnou
škálu doporučení. Od racionálních
úvah expertů a výzev diplomatů k dalšímu
jednání vlád a hlavních znečišťovatelů
ovzduší, vod a půdy k akceleraci
úsilí připravit do příští konference
v Mexiku rámcový dokument akceptovatelný
jak průmyslově vyspělými,
tak rozvojovými státy, až po militantní
příkazy typu „stanovit striktní limity
pro emise“, „okamžitě zavést uhlíkovou
daň“, „nelítostně pokutovat hlavní
znečišťovatele“ apod.
Problém je vážný. Při jeho řešení
se třeba oprostit od bolestinství i od
verbálního radikalismu zpoza zeleného
stolu. Málo pomohou zdánlivě
přímočaré, ale v reálném životě jen
obtížně proveditelné metody sankcí.
Ano, Kodaň nepřinesla žádný nový
„kjótský“ dokument. Přesto si po ní
každý rozumný člověk uvědomil, že
Damoklův meč zásadních klimatických
transformací (s mnoha následnými
tragickými dopady do našeho
každodenního života a práce) visí
nad hlavou každého jednoho z nás.
A pokud všichni a co nejdříve nenajdeme
společný jazyk, pokud nevyvineme
efektivní společné úsilí k jejich
odvrácení, pak...
Největší masa kritiky se v Kodani
oborově snesla na adresu současné
energetiky a teplárenství. Oponent
řekne: právem! Odborník zapochybuje:
energii a teplo chce přeci každý.
Kdo je ale ochoten už nyní (a zvláště
v budoucnu) platit za drahý výzkum
a vývoj, za výchovu nových specialistů,
za mnohooborovou substituci stávající
(technicky a technologicky již překonané)
uhlíkové fosilní energetiky a teplárenství
moderními ekologičtějšími
formami? Perspektivní náhradu přitom
nelze zužovat na jednu univerzální
„všespasitelnou“ formu: tu plynárenskou,
ondy fotovoltaickou, či eolickou.
Počet obyvatel planety Země
v posledních desetiletích strmě stoupá.
A s demografickou křivkou vzrůstá
rovněž masa jejich energetických
požadavků. Pokud si představitelé
zemí i průmyslu neuvědomí včas a ve
všech souvislostech, že daný problém
nespasí výlučně subvenční hyperbolizace
jednoho druhu energií (a ještě
v rámci jednoho státu) či vynucené
dotace vyspělých zemí do přetrvávajících
„špinavých“ výrob v rozvojovém
světě, budeme se nadále pohybovat
v nynějším bezvýchodném kruhu,
ztrácet drahocenný čas a plýtvat prostředky
i silami. Na úkor sebe sama
a zejména příštích pokolení.
Kodaňský summit zklamal. Kéž by
posloužil jako poslední, tolik potřebné
memento. Doba dozrála. Bez rovnoprávného
dialogu se neobejdeme.
Zároveň nesmíme ustrnout pouze
u slov. Ekologicky ohrožená planeta
potřebuje promyšlené činy. B. Karvinský
