Spektrum názorů k červencovému rozhodnutí
Senátu, jenž se schválením tzv. přílepku
k zákonu o spotřební dani vzdal cca 68 miliard
korun za operace s emisními povolenkami po
roce 2013, je (nehledě na vrcholící okurkovou
sezonu) široké a vlna emocí, který vzápětí zvedl,
potrvá ještě řadu měsíců a možná i let.
Nebude to v české kotlině poprvé. Vzpomeňme
už na samotný nástup nástroje „emisní povolenky“
na tuzemskou politickou a podnikatelskou
scénu. Od hlasitého souhlasu (zelených), přes
bedlivé vyčkávání (zejména v energetické a teplárenské
sféře), až po nekompromisní odmítání
(zákazníky s kalkulačkou v ruce, odhadujícími
o kolik se jim tímto bruselským rozhodnutím
zdraží elektřina a teplo).
Oč tu kráčí dnes? Evropský klimaticko-energetický
balíček je realita. Některým členským
státům EU27 s nízkým HDP a s dosud vysokou
závislostí na uhlí mj. umožňuje substituovat
potenciálně neúnosné náklady na výrobu elektřiny
a tepla tím, že část emisí oxidu uhličitého
nebudou muset pokrýt nákupem emisních povolenek
už od roku 2013. Mohou se rozhodnout
pro tzv. postupný náběh aukcí v elektroenergetice.
Ani v životě, ani v Evropě není nic zadarmo:
tuto šanci musí dotyčné státy a subjekty souběžně
vykompenzovat tím, že ušetřené prostředky
bezodkladně přesměrují do modernizace a ekologizace
své stávající výrobní a distribuční
báze. Důvěra je pěkná věc, ale ani pořádek není
k zahození! Proto bude zapotřebí podat Evropské
komisi do 30. září 2011 příslušnou žádost
a tu doprovodit detailním „Národním plánem
investic do vybavení a modernizace infrastruktury
a do čistých technologií“.
Poslední rozhodnutí českého senátu tak de
facto citovanou možnost pro ČR jen využívá.
Zainteresované energetické a teplárenské společnosti
získají emisní povolenky gratis, pouze
pokud přistoupí k progresivní transformaci své
výrobní báze. A aby to nebyl běh na dlouhou
trať po česku, příp. tichý „úklid“ velkolepého
dárku kamsi do účetního „ztracena“, polovinu
takto získaných prostředků musí proinvestovat
už do roku 2011. Pravda, modernizace energetiky
a teplárenství je proces na desítky let
a zvládnout špičkový projekt v horizontu několika
málo roků dokáží jen nejsilnější kolosy. Jenže
planých slov a obcházení aktuálních problémů
jsme si užili mírou vrchovatou.
Nejenom kritici ČEZ a Teplárenského
sdružení si kladou otázku, zda a jak by bylo
možné použít event. zisk z jejich prodeje při
jiných variantách. Stát je do soukromého sektoru
napumpovat nemůže. Že by jimi zalepil
nějakou „horkou kausu“ po ekonomické krizi?
Neřkuli za ně pořídil (nebo aspoň pronajal)
další mnohamiliardovou „nevyhnutelnost“, jež
se vzápětí (a nejenom za parlamentním řečnickým
pultem) ukáže jako drahá zbytečnost?
Těch 68 miliard je mj. nutné považovat i za
razantní protikrizové opatření, za příspěvek ke
stabilizaci české ekonomiky. Nepomůže výlučně
energetice a teplárenství. Akceleruje rovněž
podnikatelské aktivity jejich subdodavatelů
a servisních partnerů.
Návrhy ponechat 68 miliard korun zatím
v erární kase a investovat z nich postupně projekty,
které jsou pro energeticky a teplárenský topmanagement
nezajímavé (kupř. blíže nespecifikovaná
úsporná opatření, další dotační podpora
marginálních obnovitelných zdrojů apod.), nelze
šmahem odmítat. Na druhé straně: ještě stále
nedozněly mediální famfáry, s nimiž titíž kritici
senátu před několika měsíci navrhovali komplikovaný
program Zelená pro úspory. Mimochodem,
překročil už počet jeho uspokojených klientů
alespoň počet prstů jedné ruky…?
Buďme realisté. Preferujme celospolečenské
zájmy. B. Karvinský
