Ředitele českých elektráren
a tepláren irituje řada každodenních
pracovních problémů. Ten
hlavní lze vyjádřit krátkou větou:
dochází uhlí. Během příštího
roku, resp. několika málo následujících
let, nenávratně vyprší
platnost řady smluv s jejich stávajícími
těžaři a dodavateli.
„A co má být!“, namítne laik.
Má vlastně pravdu: lampa svítí,
radiátor hřeje. Zatím…
Poučený čtenář čelící permanentnímu
růstu cen za vyrobené
a dodané teplo, psychicky decimovaný
lavinou článků, rozhlasových
aktualit a televizních šotů
o blížícím se vyuhlení starých
a neblokovaných ložisek základního
surovinového zdroje českých
elektráren a tepláren, je ve střehu:
„Co to na nás zase chystají?“
Po nedávné veřejné besedě firem
s občany (kolikáté již v pořadí!?)
se člověku dere na jazyk jediná
otázka: platí v této zemi i nadále
horní zákon, resp. jeho § 5 prohlašující
ložiska vyhrazených nerostů
nacházejících se na území tohoto
svrchovaného státu za nerostné
bohatství ve vlastnictví ČR? Ještě
přesněji: kdo jiný než tento stát
konečně zjedná pořádek v ochraně
a exploataci palivových zdrojů?
Nic proti ekologii a snahám
zelených aktivistů hledat nové,
čistší a perspektivnější zdroje
energetických a teplárenských
surovin. Nic proti logickým, lidsky
pochopitelným odmítavým
postojům občanů měst a obcí,
jež by obnovení těžby zbývajících
zásob hnědého uhlí za „limitní
čárou“ připravilo o jejich dnešní
domovy a majetky. Jenže co převáží
v horizontu nejbližší dekády
v této zemi uprostřed Evropy:
vyšší (vpravdě celospolečenské)
zájmy, anebo individuální přístupy?
Odbornost a věcnost, anebo
emoce a politikaření? Pokračující
sebeobelhávání se, že chybějící
kvanta uhlí hravě nahradíme
blíže nespecifikovanými a nezkalkulovanými
úsporami, event. další
mediální masáž o zázračném přínosu
obnovitelných zdrojů energie,
příp. odkazy na chimérickou
hojnost nedostatkové elektřiny,
plynu, či uhlí kdesi v cizině?
Na tenčící se zásoby paliv
v podzemí i na skládkách za českými
elektrárnami a teplárnami
naposledy (a velmi hlasitě) poukázali
členové Teplárenského
sdružení ČR. Vytasili přitom silné
argumenty. Bohužel, v nevhodnou
dobu: na sklonku loňského
roku. Obrovský mediální humbuk
po přerušení dodávek ruského
zemního plynu přes Ukrajinu do
Evropy uťal tuto důležitou diskusi
v samém počátku. Nic však
neotupil na naléhavosti apelů TS
ČR. Zatímco kvůli plynu a ropě,
jichž jsme měli a máme (kupodivu)
dost, leckterý člen tehdejší
vlády neváhal opustit vlastní
rodinu, vrátit lyže zpátky na půdu
a trmácet se na složitá jednání
tisíce kilometrů na východ od této
země, na problematiku tuzemského
uhlí jim jaksi „nezbyl čas“.
Samozřejmě: prolomit uhelné
limity, začít ve velkém s těžbou
uhlí, transportovat je vlaky a auty
po celé republice, vystavovat zemi
další emisní zátěži – to není žádné
politické, ani technické terno.
A v předvolební kampani dvojnásob.
Jenže: bude-li v české kotlině
nadále platit alianční veto na
dostavbu JE Temelín, žádnou jinou
variantu pro velkokapacitní výrobu
energie a tepla nemáme. A pokud
příští (veřme, že moudřejší) vláda
po vzoru vyspělých zemí EU
embargo z jádra konečně odvalí,
první proud z nových bloků lze očekávat
nejdříve po roce 2025…
Téma energie a teplo, resp.
z čeho a jak efektivně si je vyrobíme,
jak se přitom postaráme
o čistotu ovzduší, vody a půdu,
by mělo patřit v nadcházející
předvolební kampani ke klíčovým.
Jak v exaktní programové
nabídce kandidujících stran, tak
v postojích nás, jejich stoupenců,
či odpůrců. Přirozeně: jen někteří
se mohou rozhodovat pragmaticky,
s mnohaletou erudicí oborového
specialisty. Na druhé straně,
ke zralé úvaze koho zvolit, či
nezvolit, aby tato země zakrátko
nepocítila katastrofální energetický
a teplárenský black-out,
k tomu občanský průkaz akademika
netřeba.
B. Karvinský
