Ekologické zátěže, co nám uniká a čemu neunikneme

O ekologických tématech informují média neustále, například nedávné kůrovcové kalamitě na Šumavě byl věnován vskutku velký prostor. K této problematice se vyjadřovali i politici napříč politickým spektrem. Podstatně méně se však diskutuje o starých ekologických zátěžích, možná proto, že toto riziko je pro oko a hledáčky fotoaparátu méně viditelné, než jsou připoutaní aktivisté na Šumavě. Čas ale běží a skryté nebezpečí v podobě těchto zátěží začíná vyplouvat na povrch. Staré ekologické zátěže jsou smutným dědictvím komunismu, doby, kdy se na ekologické aspekty průmyslové výroby bral minimální, respektive žádný zřetel. Dědictvím jsou oblasti zamořené na rozloze několika hektarů a do desítek metrů hloubky půdy. Kontaminace zeminy i podzemní vody ohrožuje nebezpečnými látkami život a zdraví obyvatel, sídlících v blízkosti takové lokality. K vyřešení situace se již v 90. letech zavázala vláda, která na sebe během privatizace vzala garanci na odstranění všech ekologických škod do výše odvozené od hodnoty privatizovaného majetku s tím, že vlastní práce zajistí ten, kdo majetek privatizoval. Změna však nastala v roce 2000 s novým zákonem o zadávání veřejných zakázek, který stanovil, že odstranění škod bude organizovat stát. Mezitím musely být některé lokality v důsledku akutního rizika již sanovány a práce začaly i na dalších menších lokalitách. Probíhající likvidace jsou však velmi pomalé a dokončení sanačních prací se někde odhaduje i na desítky let. Navíc stát na každé dílčí lokalitě vypisuje několik výběrových řízení, jejichž administrativní náročností se celý proces dále prodlužuje; pokud se v průběhu sanace ukáže, že je rozsah ekologických škod větší, než se očekávalo, je stát nucen navýšený rozdíl v ceně doplatit. Jako možné řešení nastalé situace se jeví spojení všech zbývajících lokalit do jedné superzakázky, kdy by stát měl již jen jednoho partnera, který by byl za všechny tyto likvidace starých ekologických zátěží odpovědný. Tento koncept schválila vláda již v polovině roku 2008. Dalším podstatným zjednodušením je skutečnost, že tendr je zadán formou kvazikoncese, čili vysoutěžená cena je konečná a dodatečné náklady se přenášejí na vítěze tendru, který měl možnost si předem prostudovat veškeré materiály týkající se daných lokalit a zvážit riziko možných víceprací. Je však otázkou, kdy se o vítězi výběrového řízení na likvidaci starých ekologických zátěží rozhodne, jelikož termín byl již několikrát posunut. Vítězstvím pro všechny lidi postižené ekologickými zátěžemi by byla co nejrychlejší sanace kontaminovaných lokalit, protože v případě dalšího odkladu hrozí nejen riziko dopadu na životní prostředí a zdraví obyvatel, ale logicky by cena potřebná na likvidaci zátěží opět narostla. Nehledě na to, že by státu, a potažmo nám všem, hrozily mezinárodní arbitráže od vlastníků postižených lokalit, kteří by se svým majetkem nemohli nakládat a paradoxně by za zamořené objekty mohli dostat pokutu od inspekce životního prostředí. Staré ekologické zátěže měly prim i v nedávno zveřejněných výsledcích ankety o nejzávažnější poškození životního prostředí v České republice – Černá malina 2011, kterou uspořádalo občanské sdružení Chráníme přírodu. Na prvním místě jsou Ostravské laguny, které se do popředí zájmu dostaly znovu když se ukázalo, že cena potřebná na konečnou likvidaci ropných kalů vzroste o 500 milionů korun, původní částka však byla stanovena na 2,6 miliardy. Na druhém místě byl účastníky ankety zvolen areál Spolany Neratovice, místo, kde dioxiny dávají dobrou noc. Bronz získal litvínovský Unipetrol ohrožující fenoly řeku Bílinu, čtvrtá příčka patří areálu Poldi Kladno a páté místo průmyslové zóně v Ústí nad Labem. Podle Ing. Jany Svobodové, členky odborné poroty zmíněné ankety a konzultantky v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí, si naši pozornost zaslouží i další staré ekologické zátěže: „Jmenovat mohu například ekologickou zátěž ve Stráži pod Ralskem, která vznikla jako důsledek chemické těžby uranu, dále se jedná o areál Syntesie Pardubice, kde se nachází silně kontaminovaná zemina i podzemní voda a mohla bych pokračovat dále. Důležité ale je, aby se tyto zátěže začaly co nejrychleji likvidovat, jelikož jejich negativní dopad na životní prostředí a lidské zdraví je dlouhodobě neudržitelný a my bychom neměli toto neblahé dědictví let minulých přesouvat na další generaci. “ A tak, i když budeme ekologické zátěže stále ignorovat, problém nezmizí, ale naopak bude čím dále více sílit a jednou přijde doba, kdy mu již neunikneme, to ale může být už příliš pozdě. Jana Dobrovská Ilustrační foto z kladenské Poldovky: /čej/