O dnešním tragikomickém hrdinovi Nedávné volby do poslanecké sněmovny opět zcela přesvědčivě potvrdily, že politika je lidská aktivita, která je směšná až k slzám, tedy že spadá do žánru tragikomedie. To nemá být ve své podstatě nijak dehonestující tvrzení o politice, protože do této divadelní kategorie spadá sám život. Rozdíl je jen v tom, že většina politiků o tom, že hraje part tohoto žánru, vůbec nemá tušení, čímž tragikomické rysy svého počínání jen umocňuje. Lze říci, že politika nevědomky nahrazuje skutečné divadlo, které je dnes, po éře absurdního divadla (jehož geneze byla velmi těsně spjata s bezprecedentní historickou tragičností dvou světových válek minulého století), žánr v zásadě vyčerpaný. Politika ztratila tragickou vážnost tehdy, když se politici, kteří byli současně i vojevůdci, přestali vracet z vítězných – nebo koneckonců i tragicky, a tedy důstojně prohraných – bitev. Tohoto posunu asi není třeba příliš želet, protože tragikomedie je ve své podstatě složitější a zajímavější žánr než tragédie a tento přechod jen kopíruje běh dějin, který s sebou nese nárůst komplexnosti společenských struktur. Je třeba rovněž připomenout fakt, že Evropa si od druhé světové války užívá historicky nejdelší období bez krvavých válečných konfliktů, pomineme-li konflikty, které se v nedávné době odehrály na jejích periferiích, a daní za tento luxus je právě výrazný nárůst tragikomičnosti politiky. Dnes to platí skutečně všeobecně, není to tedy jen nějaké české specifikum, tento trend totiž můžeme sledovat na celém evropském kontinentu – od Britských ostrovů až po Rusko (u kterého ovšem stále platí, že jej lze do Evropy zahrnovat v podstatě jen geograficky). Politické divadlo má v porovnání s tím uměleckým výrazný deficit v tom, že politický tragikomický „hrdina“ zpravidla nedospěje ke katarzi, v níž by dokázal svoji směšnost reflektovat a dosáhnout tak alespoň dílčí osobní důstojnosti. Politik se naopak pod dojmem své nenahraditelnosti jen zaplétá do dalších a dalších peripetií, takže politická tragikomedie se – s vydatnou pomocí současných komunikačních nástrojů – posouvá do upadlého žánru reality show, kde vyústění zápletky ani zápletka samotná nejsou podstatné. Jde pouze o to, vytvořit o sobě tak výrazný mediální obraz, aby ten byl schopen samostatně žít bez ohledu na slabosti a selhání jeho fyzického vzoru a rozhodně déle než mediální obrazy politických protivníků. Četl vůbec před volbami někdo volební program alespoň jedné strany? Mgr. Petr Jechort, redaktor
