Výsledky letošních voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR mě opět velmi překvapily, a přitom jsem si naivně myslela, že mě dokáže překvapit již jen máloco. Je dobře, že nejsem veřejně známá osoba a nikdo se mě na mé názory ani prognózy neptá. Kdyby ano, skončilo by to přinejmenším trapasem. Moje postoje a předpovědi by se totiž téměř nikdy nepotkaly se skutečnou realitou. Výsledky letošních voleb si tedy, jako ostatně mnoho jiných kauz, v hlavě odkládám do šuplíku s názvem „Věci, které zřejmě nikdy nepochopím“. Ať už si kdokoliv myslíme o výsledku voleb cokoliv, nezbývá než je přijmout jako vůli tohoto národa. A ať máme na náš národ jakýkoliv názor, musíme zde dál žít, fungovat a věřit, že se snad konečně jednou poučíme a bude lépe. (Upadnutí do deprese a trvalá rezignace je totiž asi úplně tím nejhorším řešením.) Bez ohledu na konkrétní volební programy a sliby, pravo-levou orientaci či skutečnosti, kdo a za co je trestně stíhán či evidentně a vědomě lže apod., mě fascinuje nebývalé sebevědomí mnoha úspěšných stran a jednotlivců, se kterým vstupují do politiky, aniž s ní mají jakoukoliv delší zkušenost (o vzdělání už raději ani nemluvím). A nejenže vstupují, snad i opravdu věří, že ji dokážou dělat dobře – pochopitelně dle svých vlastních měřítek. A z druhé strany jsou zde miliony voličů, kteří opět asi skutečně věří tomu, že dobrou politiku může dělat v podstatě každý. K těmto postojům máme my Češi odjakživa blízko: ne nadarmo se říká, že u půllitru piva je v české hospodě každý odborníkem na vše. Ve vedeních škol, vědeckých institucí, výrobních podniků, nemocnic, administrativních středisek, zkrátka všude, kde tzv. o něco jde, stojí na nejvyšších výkonných příčkách kompetentní lidé, kteří jsou schopni tyto instituce správně řídit. Tzn. lidé, kteří rozumějí danému oboru, umějí stanovovat cíle a strategie, znají nástroje, které vedou k jejich plnění, umějí pracovat se svými podřízenými, mají dobré povědomí o konkurenčním prostředí ve své oblasti apod. Pokud tyto schopnosti nemají, velmi rychle se to pozná, především na výkonu celé instituce a v důsledku na životní úrovni a spokojenosti zde zaměstnaných lidí. Když tato jednoduchá pravidla fungují zcela obecně, proč si myslíme, že zrovna ve vedení státu by tomu mělo být jinak? Není nakonec stát tou nejdůležitější institucí vůbec? Je dostatečnou kvalifikací pro jeho řízení být úspěšným podnikatelem, IT specialistou, marketérem, populistou apod.? Možná teď někdo z vás namítne: Co ale dělat, když všichni zkušení a uznávaní politici (říkejme jim státníci) zklamali a už není jiná možnost než volit i na ty nejvyšší a nejspecializovanější posty amatéry? Nejsem si jista, jestli je současná situace opravdu tak vážná. I kdyby tomu ale tak opravdu bylo, zcela jistě to není situace nová a již dávno se měla řešit. Stejně, jako se neustále řeší koncepce školního vzdělávání, aby korespondovalo s budoucí poptávkou, mělo by se myslet na vzdělávání a výchovu mladých politiků, kteří by se na svoji budoucí profesi poctivě připravovali. Ani Sebastian Kurz, ani Emmanuel Macron, i když oba velmi mladí a svým způsobem nekonvenční, nepostoupili na své vrcholné posty přímo z ulice nebo ze svých firem či z rockových klubů. Mají za sebou poměrně dlouhou zkušenost s prací v politice, a proto se u nich dá očekávat, že vědí, jak mají svoji práci dělat. Stručně řečeno: znají své řemeslo. O kom z nově zvolených představitelů vítězných stran a hnutí ale můžeme toto říct? Proč právě toto kritérium většinu našich voličů vůbec nezajímalo? I tato otázka pro mě bohužel zřejmě zůstane s nálepkou „nepochopitelné“. Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D., šéfredaktorka
